Páně

Dobrých dokumentů představujcích divákovi opravdu závažná témata je jako šafránu. A i ty dobré je pak potřeba ještě vyselektovat. Tento opravdu jen málo vybočuje ze standardního pojetí a tudíž jsou mu tři hvězdy slušivou odměnou. Je však třeba zmínit, že skutečně nejsem úplně vhodným divákem podobného typu dokumentů a ani nastolené téma se mě příliš netýká. I přesto jsem ale pár zajímavých momentů zaznamenal.

Úžasné pohlazení na duši ve kterém jde v každé minutě poznat, že sledujete v mnoha směrech geniální dílo. A to ať už si libujete v magii, či snad ještě více v dětsky naivní romantice, plné očistné snové pravosti. Sugestivní a skvělé dílo, překonávající veškeré pochyby s lehkostí havraního letu. Skvost.

Nevím co čekali ostatní, ale podle mě je Machete Kills přesně takový jaký být měl a jaký jsem ho čekal. Ačkoliv občas vykoukne mírná křeč, tak jsem se stejně dostkrát opravdu od srdce zasmál a víc od toho nemohu čekat a bohdá ani nechci. Ano, spousta potenciálu zdatně provařeno, ale dost se toho i povedlo takže já s tím nemám zase až takový problém.

O jednu třídu výš než remake jiného Verhoevenova díla Total Recall. Tentokrát o poznání mistrněji a citlivěji pojaté přepracování, nepostrádající patřičnou hořkost ani nádech vkusné sebereflexe. Snaha co nejvíce čerpat z odkazu původního díla byla více než patrná a to jsem já opravdu ocenil. Trochu jsem se toho toho bál, ale nakonec to fungovalo. Přesto si však myslím, že to v současné vlně podobných snímků, na rozdíl od nesmrtelného Verhoevenova arcidíla, přecijen nakonec poněkud zapadne.

Hned od začátku se Paul W.S. snaží nasadit epickou nótu, ale ejhle něco se nedaří. Scény jsou křečovité, plytké a prázdnější než moje lednička. Co se naopak vydařilo nadmíru, je nestoudné vykrádání. Seriálem Spartacus počínaje a Gladiátorem konče. V případě toho druhého je ostuda i vůbec zmiňovat tyto dva filmy vedle sebe v jednom komentáři. V poslední čtvrtině děj doslova valí vlnu dřevorubecké tuposti před sebou a scény gradují v pointách hodných poobědní tvorby pacientů Jedličkova Ústavu. Tleskám, jako vzor vtipné a trikově přeplácané demence tohle dílo poslouží dobře. Jedna hvězdička za příjemný konec a za to že nebyl sex, jinak by i škatulka odpad byla malá, z principu.

Najmě první polovina se Eastwoodovi zrovna kdovíjak nepovedla. Násilné přecházení mezi scénami, ale i v časové ose doslova ničí pocit jakéhokoliv kontinua. Nevím co tím chtěl vlastně Eastwood říci, jestli dával až tolik pomyslného prostoru divákovi pro jeho vlastní představivost, nebo prostě jen nezvládal narativní část svého příběhu. V postupném průběhu ale začne příběh příjemně eskalovat a pochyby se pomalu rozpouštějí jako pára nad hrncem. Jedná se bezpochyby o kvalitní dílo, ale přesto jsem místy cítil poměrně velké rozpaky.

Chvíli si musíte zvykat, ale když přistoupíte na to jakým způsobem je tento film ztvárněn, nemuseli byste být nutně zase tak moc znechucení. Já jsem si prvních deset minut protrpěl, ale pak jsem kupodivu najel na spřízněnou vlnu a šlo to. Vše navíc mírně povyšuje příjemný konec, takže možná i lehký nadprůměr. Evidentně zde však škodí PG-13, seppuka bez kapky krve je o ničem.

Aronofskymu se nesporně povedla především jedna věc a sice ta, že stvořil dílo jehož potenciál uspokojení jakéhokoliv případného diváka je minimální. Asi vůbec nejhůře je na tom sorta kontinuálních uctívačů jeho dosavadní tvorby, která se uvázala do vpravdě smrtící spirály velkých očekávání něčeho fenomenálního v každém nadcházejícím kusu. Noah totiž obsahuje Darrenovy geniální trademarky jen v míře velmi omezené a bohužel často hrubě udupané v ambicemi až příliš nakynulém vizuálním velikášství (byť v mnoha ohledech pochopitelném). Touha stvořit zásadní dílo základního filozofického významu vycházející z poctivých komorních tradic a Darrenova filmového talentu s vkusně naroubovaným a svojsky pojatým nabušeným vizálem či kompoziční rozmáchlostí, totiž bohužel tak trochu v Noahovi selhává. V tomhle směru se mohou spolu s Terrencem Malickem směle chytnout za packy a vyrazit vstříc zapadajícímu slunci. Vizuální moment stvoření světa dokonce nápadně Malickovy úletové náladičky připomínal. Jako klad rozhodně beru několikanásobné mírné pomrknutí na milovníky Fontány a především byť už mírně schématický, tak přesto opět skvělý soundtrack Clinta Mansella.

Příjemná vypínací zábava, která si pro mé smypatie nemusela chodit nikam daleko. Stačilo aby Arnie trochu opradu vtipně "odváděl pozornost" a zvládnul pár těžce užívacích dialogů se Sylvestrem. Na té samotce to vpadalo, že Arnie skoro hraje. Caviezel taktéž na jedničku.

Scorsese v mnoha ohledech potěšil. Stvořil dosti opravdu kulervoucích scén a povedlo se mu implantovat do celého megadíla všudypřítomný výrazně vtipný nádech. Chvílemi jsem si skoro připadal jako na sarkastickém úletu, který by pasoval třeba spíše k takovým Coenům. DiCaprio ze sebe z mého úhlu pohledu vymačkal bezpochyby jeden z nejlepších výkonů kariéry a jeho eskapády s mikrofonem ve mně budou doznívat ještě hodně dlouho. Však dostal od Scorseseho neskutečně mnoho prostoru (kdy naposled dostal nějaký herec tolik?) pro svou realizaci v mnoha polohách. Tématicky je film čerpající z knihy Jordana Belforta naprosto v pořádku a přináši divákovi dostatečný počet vjemů všeho druhu. Na závěr musím zmínit, že byť to není úplně tento případ, tříhodinová stopáž už začíná být trochu moc. Ovšem pro kvalitní realizaci životopisného díla to je možná akorát. Wolf of Wall Street je dílo, které v mnohem na sebe nenechá zapomenout, avšak pravděpodobně ani nevstoupí na piedestal filmového universa.