Páně

Bílá navazuje tam kde Modrá skončila a to minimálně v estetice. Přibylo trochu mrazivosti a syrovosti a opět nechybí určitá posmutnělost. Nesouhlasím s tvrzením, že se jedná o nejslabší díl trilogie. Skrývá v sobě neméně kouzla než druhé dva díly. Kieslowského tradiční známky ve hře s obrazem a géniem okamžiků jsou dostatečnými hodnotami, díky nimž i Bílá převyšuje většinu toho co v historii filmu vzniklo. Potlesk podruhé.

Krzysztof Kieslowski rozjíždí svojí ultimátní trilogii ve velkém stylu! V téměř až noirově modrém opusu o smutku i naději se ukrývá filmové absolutorium, které v přívětivé stopáži ze sebe vydává naprosté maximum po stránce hudební, vizuální, estetické i narativní. Korunku tomu dodává božská Juliette Binoche, která velice dobře pochopila co je zde potřeba hrát a oprostila se jakékoliv exprese. První část patrně toho nejlepšího co kdy evropský film ze sebe vydal, je důstojným bratříčkem svých pokračování. Krzysztof Kieslowski byl géniem, jakého lze Polsku jen závidět. Potlesk poprvé.

Predátoři i z několikátého nálevu pořád ještě chutnají poměrně dobře. Obvzláště pokud tito dredatí sympaťáci patří k vašim oblíbencům. Jako oddychovka to funguje naprosto skvěle a nudit se nebudete. Pokud mi ovšem něco zůstane v hlavě, tak to rozhodně bude ultimátní "padací" nájezd filmu. Nakonec se tedy necítím nijak uražen, i přes ten notný zápach nastavované kašičky.

Tímto nezpochybňuji Tykwerův talent. Ovšem se sex appealem Franky Potente je to v Lole těžce na pováženou (spíš bych jí zde přejmenoval na Franku ImPotente). A jestliže na ní má film stát, musíte jí trochu fandit. Run Lola Run se mým šálkem asi nikdy nestane, na to jsem jí viděl asi už moc pozdě (rok 2010), čili mě její kultovnost zcela míjí.

Spartacus: Blood & Sand je snad ten nejpokleslejší seriál, který jsem kdy měl možnost sledovat. Ať už se jedná o jeho kopírování čehokoliv, samoúčelnosti až hrůza, či jiných vydatných prasáren. Ovšem jako oddychovka je to skvost a já se povětšinou výborně bavil. Vždy, když někomu ve zkratce chci popsat o co se vlastně v tomto seriálu jedná, tak volím tuto větu: "Buď se tam rube, nebo jebe". A proto se to musí!

Tak skvostný a vymazlený vizuál jsem dlouho neshlédl a je rozhodně tím co táhne film nahoru spolu s povedenou hudební složkou. Silný je i námět, ovšem je mi trochu líto, že z hlediska osudovosti žalostně promrhaný. Co naplat, že sledujeme výjimečné dílo, když tomu chybí srdce a určitá citová investice. Mr. Nobody se mi pod kůži nedostal tak jak bych si asi přál a v tom je ta chyba. Protože místo ponoření se do jeho světa jen sklouznete po jeho skleněném povrchu. Přitom potenciál na ultimátní filmové naddílo by tu byl. Škoda. Ovšem Jaco van Dormaela budu od nyní sledovat s větší dávkou pozornosti.

Toto "veledílo" dostává řádně na frak především díky narativní neschopnosti a zmatenosti. Díky tomu se jeho sledování postupně stává křečovitou útrpností. I po druhém shlédnutí nepřestávám míti dojem, že jsem shlédl jen jakousi chaotickou změť po sobě jdoucích načinčaných obrazů. Pokud lze něco vyzdvihnout, tak je to chvílemi opravdu povedená hudba. Velikým zklamáním byly bitevní scény jejichž "epičnost" a nasnímání, byly skoro až směšné. A pokud jediná scéna, kterou si člověk pamatuje ze 138 minut je zpovědnice tančící po kostele, je něco špatně. Postavy Polívky a Mádla snad ani nemusím zmiňovat. Ech...

Při kvalitě zvoleného námětu a hereckých dovedností Karla Rodena bych si přál rozhodně silnější divácký zážitek. Bohužel se tomu nestalo z několika důvodů. Sázka na atmosféru snímku se totiž bohužel proměnila v křeč. Já mám sice rád sněžení, ale když se film prokazatelně odehrává v rovině několika let, nechápu proč je tam pořád ten stejný sněžný zimní den/noc. Četnost neurotických flashbacků z války mi také přišla až neúměrná. Vyzdvihnul bych přeci jen výborný Rodenův výkon, který JE Josefem Doušou. Sám o sobě ale Rodenův majstrštyk nestačí na to, aby vytáhl Hlídače č.47 z šedého průměru. Kromě jednoho vcelku příjemného motivu, mě tentokráte neoslovila ani hudba. I když pominu, že z odborného železničního hlediska se tam děje také spoustu nesmyslů (což ale laika nemusí zase tak zajímat) tak stejně musím bohužel konstatovat, že Filip Renč v mých očích prozatím pořád zůstává bohužel jen režisérem jednoho filmu a sice Requiemu. Škoda.

Není nad trochu té pořádné militantní esesáčtiny a lekci v potírání demokracie.

Film, který předběhl svojí dobu, přestože si z ní nese určitá stigmata.