Páně

Skutečně mi to celé přišlo jako jakési hledání vlastního stylu. Chvílemi jsem se už dost nudil a přál si aby byl už konec, což se mi u filmů zase tolik nestává. Zase na druhou stranu se mi zdálo, že je to celé jaksi uvolněné a příjemně bez jakékoliv křeče plynoucí. Pár dobrých nápadů a dobrá hudba to nakonec trochu povznášejí.

Když jsem Maxe Payna hrál, tak jsem s tou postavou i dýchal. Co prožíval Max to jsem prožíval i já. Moje já se rozplývalo slastí nad geniální atmosférou této hry. Už tehdy jsem si říkal, že převést toto téma na filmové plátno by jistě za jistých předpokladů mohla být také lahůdka, i když jsem se obával, že to by to spíše drhlo. Moje obavy byly naplněny, přesto mi z toho filmu úplně špatně nebylo. No jo holt zfilmovat něco takového, to chce kumšt. Nestačí jen převzít různá jména ze hry a pak je zmatečně nasekat do filmového příběhu. S krví se tetokráte také šetřilo, omezujíce se pouze na jakési červené obláčky okolo těl při střílečkách. Dvě hvězdy jsou tak akorát, protože ne tak zcela vše bylo úplně špatně.

Musím se přiznat, že ranný Almodóvar mi ještě tolik nevoní jako jeho pozdější, vyzrálejší díla. Přesto se jedná o velmi dobrý film, ve kterém lze dobře rozpoznat Almodóvarův rukopis, především v práci s postavami. Určité náznaky a jemné niance, které byly později v dalších dílech rozvinuty k dokonalosti poznáte spolehlivě. Na Almodóvara klasický, ale na rok 1984 v určitých scénách velmi kontroverzní kousek. Dobrý základ na pozdější cestu k dokonalosti.

Almodóvar skládá jako bizarní mozaiku střípky lidských osudů a životů, apeluje na naší lidskost a svědomí. Na tomto filmu není nic odpudivého ani šíleného a už vůbec ne zvráceného, je dokonale krásný. Almodóvar je mistrem svého řemesla. Kam až zajdeme pro hledání hodnot lidského života, čím se staneme...a čím vlastně jsme? Kam jednou dojdeme skrze všechny ty útěky a návraty? Pedro Almodóvar to možná ví.

Rád jsem se podíval do Gondryho představ o snech. I když já mám sny pochopitelně hodně odlišné, přesto mě svým způsobem jeho dílo příjemně prostoupilo. Kartónové a jiné kolážové kompozice se mi moc líbily. Stejně tak snové souznění mezi Bernalem a Gainsbourg bylo navýsost dobře podáno. Místy bizarní, ale krásné a myšlenkově čisté snové představení. Poctivé filmové originality je zde pořádný kus, ať žije fantazie a umění.

No přišlo mi to hodně dobré. Atmosféra skutečně velice věrná pravému post-apokalyptickému světu. Ovšem zdaleka největší klad v sobě ukrývají brilantně zvládnuté akční scény. Skutečné mistrovství ukazuje nejen skvělá závěrečná honba za cisternou, ale i boje o základnu s naftou (a její excelentní zkáza) a ostatní silniční scény. Navrh jako třešnička příjemně působící postava pilota gyrokoptéry.

I plagiátorství je kumšt. Naštěstí jsem se vůbec nenudil! Ze všech scén mě nejvíce zaujala bláznivá jízda na pásech na letišti. To by mohli o pauzách provozovat jako adrenalinovou zábavu, přišlo mi to lepší než kdejaká horská dráha.Shia rozhodně má talent i sympatie. Bohužel ani tentokráte ke konci nechybí pár sladkobolných blábolů typu: "naše srdce mohou být zlomená ale nikdy náš duch" a různé jiné. Taky mě pobavila scéna jak tam všichni při hymně stojí a fascinovaně sledují svou vlajku s hvězdami a pruhy. Kdyby ta vlajka byla trochu jiná a jen kdyby měli ty pravice trochu jinak než na srdci, to by bylo už v trochu jiné době a na jiném místě. Ale scéna stejná. Jsou filmy ve kterých mi to nevadí, to nebyl tento případ.

Tradičně krásně poetický Kusturica, tentokrát obohacený o romantické záběry na balkánskou divokou krajinu všech ročních období. Nechybí jeho klasika jako mnoho střílení do vzduchu, různá domácí zvířátka a skočná chytlavá hudba. Pár geniálních scén se vryje do paměti (medvědi, lajna na kolejích). Navíc je film posazen do prostředí nádraží, kolejí a tunelů což je moje srdcovka. Pokud jste ještě nevěděli co všechno může po kolejích jezdit, doporučuji zhlédnout...

Nebudu tady moralizovat a "posuzovat" co do filmu patří a co již ne. Film je umění a patří do něj vše, co mu umělec (režisér) přidá do vínku. Tento film nesporně má své místo v dějinách. Kdyby nebyl, byla by kinematografie chudší o kus sebe sama. Musím souhlasit, že to není na dívání každý den a přetrpět film celý, je dost pekelná věc. Ale musí se! Ovšem v kontextu režisérových děl patří k slabším věcem...

Velmi zdařilá věc s precizní atmosférou a vizualizací. V takovýchto exteriérech a interiréch si člověk opravdu rochní jedna báseň. Určité průsečíky Burtonovsko/Gilliamovského vlivu tedy rozhodně popřít nelze, ale na škodu to není, protože zároveň je zde dost vlastní osobitosti. Zajímavou rolí zde disponuje Ron Pearlman. Největší slabinou tohoto díla je pohříchu příběh, který postrádá tah na branku a působí přinejmenším trochu zmatečně. Tím dostává Město ztracených dětí bohužel pachuť nedopečenosti. Povinné pro všechny co si libují v bizarní a boční atmosféře.