MarekT

Ač patřím k té atypické menšině filmových příznivců, která příliš nevyhledává aktuální premiéry, byl jsem na tento dlouho připravovaný film zvědavý. Aby ne, když se ke Queen již od teenagerovských let klaním jako k nejoblíbenějšímu hudebnímu tělesu, které mi může do uší zahrát prakticky cokoli a kdykoli (nebrat úplně doslova, samozřejmě, že se našly i slabší kusy). Začátek byl skvostný - tóny "Somebody to Love" skvěle doplňovaly úvodní titulky a výjev z jednoho běžného Freddieho dne. Již v tu chvíli šla z plátna pozitivní atmosféra a vše se zdálo být, jak má... __ Tento dobrý pocit však postupně během filmu utne zcela nepochopitelné manipulování s historií skupiny - to, že "Fat Bottomed Girls" zazní o čtyři roky dříve, než by měla, nebo že "We Will Rock You" vzniká s tříletým zpožděním, bych možná ještě přešel s úšklebkem... ale proč snímek zcela nepokrytě lže o rozpadu skupiny, ke kterému nikdy nedošlo, o Mercuryho vině na tomto odloučení...? Copak v jeho životě nebylo dramatických událostí natolik, že je potřeba vymýšlet taková sci-fi? Je vlastně smutné, že když jsem si ve čtrnácti letech četl o jeho osobě poprvé (přičemž víme, jak je to s kvalitou internetových zdrojů), tak to ve mě vyvolalo větší prožitek, než tyto zdejší dezinformace. __ Sice nepatřím k příznivcům Sachy Barona Cohena, nicméně zvědavost mě nutí ptát se - "nebyla by ta jeho vize necenzurovaného příběhu lepší?". Bohužel, pro aktivní polovinu skupiny je lepší si postavit pomyslný pomník, ze kterého budou vycházet v nejlepším světle... Nabízí se paralela s kvalitou jejich aktivit za poslední roky - aneb jakkoli mám Queen sebevíc rád, to, že přijeli do Prahy s někým tak nesympatickým, jako je Lambert, mě nechávalo víc než chladným... Důvod mého nakonec poměrně vlažného hodnocení hledejte v emocích. V těch, které jsem naťukl v předchozích řádcích - neboli že parta mladých lidí se dá dohromady a prožijí spolu skvělé okamžiky, z kterých něco konkrétního i vzejde... A i to znovu natočené Live Aid nebylo vůbec špatné. Nicméně shodneme se však, že pětihvězdičkový objekt by si zasluhoval pětihvězdičkové (a žádné jiné) ztvárnění. 60%

Přirozeně se nabízí otázka, nakolik jednotlivé epizody vychází z norského originálu a co už je vlastní invence. Přece jen, když se někdy děj až přehnaně točí kolem tělesných výměšků, tak negativní pocit v určité chvíli převyšuje nad potěšením ze základního nápadu se sportovním komentářem, i faktem, že takové situace se nám v životě stávají a i tehdy jsou velmi vtipné. Aneb jak je řečeno v jedné z epizod druhé série - "kdo z nás se někdy"... Kdo viděl, tak ví. To je však z mojí strany jediná výtka směrem k tvůrcům. Jinak je totiž seriál povedená oddechová záležitost, kdy se ve mě stěží zapře letitý sportovní fanoušek, oceňující ono propojení i parodii klišé z tamního prostředí. To celé doplňuje přiměřená stopáž jednotlivých epizod a typově dobře vybraný casting - po "Trpaslíkovi" další sympatická role pro Michala Suchánka, kterého jsem už mockrát odepisoval (jasně, hraje v zásadě pořád stejným stylem, ale sem pasuje), doplněného hostákovským Petrem Markem, a Václavem Marholdem, kdy jsem až z "making of" o seriálu pochopil, že je za troubu jen v rámci inscenovaného děje. I přes vlastní pozitivní naladění bych však nerad, aby se příběh dále protahoval třetí a jakoukoli další sérií, myslím, že se vyčerpal tak akorát. 80%

Poslední Koterského film? Ne, že bych chtěl jeho tvůrčí perspektivu podceňovat, ale přece jen... vyslovování se k období dětství, to zpravidla bývá v uměleckém světě jedno ze závěrečných provolání do světa. Jestli v osobě režiséra opakovaně vidím přesného pozorovatele dění kolem nás, tak to platí i pro jeho vidění mladých let, kdy... býval svět jako květ, jak se zpívalo v jedné písničce? No, ano i ne. Snad pokaždé, když jsem viděl nějaký na filmový pás zaznamenaný výjev prostředí malých dětí, mi přišlo, že ztvárnění je značně idylické. Zde však zásluhou obvyklého Koterského cynismu vidíme i to, jak ten potěr umí být někdy i pěkně zákeřný... Což se realitě a mojí osobní zkušenosti blíží daleko více, než zmíněné zabarvení do idylična. Pomáhá tomu i v komentářích již zmiňovaný stěžejní nápad s dospělými herci v kůži dětí - ostatně, dokázalo by se sebevíce přirozené dítě před kamerou sršet černým humorem, jako zdejší postavy? Nemyslím si... Adaśe tentokrát ztvárňuje Michal Koterski, dosud hrající syna. Při scénách ze současnosti je to zprvu nezvyk, o to je však přesnější v dětských sekvencích, kde jeho spíše teatrálnější herectví má své místo. Byť Adaśovy ságy znalý divák může namítnout, že to není to samé, jako ten dospělý bručoun, zakládající si na nejrůznějších rituálech... Pokud to bylo opravdu naposledy, co se titulní postava považovaná za režisérovo alter-ego objevila na plátně, jedná se o odchod velmi důstojný, čemuž napovídá i vyvrcholení příběhu se závěrečnou písní složenou samotným Koterskim navrch. 80%

Jak se dalo v českém prostředí (a jeho sportovní větvi) očekávat, ze zeleného pažitu se přešlo na ledovou plochu. Samozřejmě v čerstvé paměti zůstávala ona fotbalová zkušenost, kdy vynikající první díly vystřídalo značné zklamání... Tohle však zůstalo na Vyšehradě a do Havířova se již nedostalo. Co tam však dorazilo, je širší spektrum životaschopných postav, dodávající této jinak vydařené taškařici hlubší rozměr. Za vše bych vypíchl čtvrtý díl, nádherně obohacující původně podivínsky působícího Norberta Lichého. A když už jsem naťukl téma postav, tak o té titulní je skoro zbytečné se bavit... Langmajerova životní role? Vypadá to tak, jakkoli ho pomyslná třetí třetina zápasu ještě čeká. Druhá série je sice více dramatická, taktéž přicházíme o exotický nádech nejmladšího města republiky, ale příběhu jako takovému vůbec ostudu nedělá, jakkoli ohlasy po premiérách jednotlivých epizod byly ať už zde, či na stránkách Seznamu kritičtější. Když se na to totiž dívám s odstupem, tak by bylo na škodu, kdyby takového Hrouzka seniora jsme nikdy nemohli spatřit... 90%

Nelze zapomenout na boom, který tento seriál na podzim 2016 vyvolal. Když jsem pak viděl první dvě epizody (kdy na uvedení dalších se teprve čekalo), byl jsem bezvýhradně nadšen z trefné satiry na český fotbal jako celek, přičemž razítkem na to byly epizodní role v podání samotných hráčů. Poté čas plynul, další dva díly taktéž povedené, pátý slabší... což už mě mohlo varovat, protože když se seriál začíná vyčerpávat takhle brzy, není to dobrý signál. I tak jsem vznik druhé řady přívítal a... není podle mě lepších slov než těch vypůjčených z titulní písně - "z vrcholu na dno", kdy naprostou hrůzou byla v pořadí sedmá epizoda. Ostatně, napadlo by někdy někoho, že někdy nějaká tvorba utrpí tím, že z ní odejde Jakub Prachař, který do role skvěle zapadl? Přirozeně se nabízí úvahy jako - "nestoupl ten náhlý úspěch tvůrcům do hlavy?" Nebo "není na škodu, že seriál vznikal takřka on-line?". Ještěže to zakončení celé ságy, okořeněné Martinem Hoffmanem, zachránilo. Stejně jako fakt, že některé hlášky se při pozorování dalších a dalších ročníků naší kopané vrací jako ty z Čtvrtníčkova "Ivánka". 70%

Dva neobyčejní pánové, jedna podobně neobyčejná kniha, avšak jeden rozpadlý dokument. Z názvu jsem usuzoval, že půjde o propojení těchto dvou osobností skrz jejich díla, kdy vzájemnou příbuznost některých děl není těžké vypozorovat... Místo toho zde je však analýza pouhých dvou Hitchcockových děl, "Vertiga" a "Psycha". Jako první se nabízí otázka - "a proč zrovna tyto dva filmy?" Nemluvě o tom, že zmínky o Truffautově díle prakticky chyběly. Přitom první dva celovečerní příspěvky, stejně jako pozdější "Siréna od Mississippi" či "Konečně neděle!" si něco berou i právě z Sira Alfreda - kdy nepochybuji o tom, že kinematografie znalejší by našli paralely i v jiných dílech... Což mě přivádí k dalšímu nedostatku dokumentu, a to: kdo k nám mluví? Tím, že absentují popisky, poznávám pouze Scorseseho, který svým typickým přednesem vypravěčsky vyčnívá... a jelikož se méně zaměřuji na díla poslední doby, tak takového Finchera vlastně vůbec neidentifikuji. Pak je zde si dát pozor na jednu věc, a to vlastní znalost zmiňovaných hitchcockovin, neboť zde dochází ke spoilerům. (Nicméně se dá předpokládat, že neznalý divák si na 99% takový dokument vůbec nepustí.) Plusem jsou však autentické nahrávky z proslulých rozhovorů, přenášející jejich atmosféru i do audiovizuální podoby. Převládá ale spíše trpký pocit nad nevyužitostí tématu, kdy přitom samotná kniha nabízí dostatek zaryvších se momentů (například vyprávění o Hitchově debutu "Zahrada rozkoše" je stejně poutavé, jako kdyby se jednalo o filmový tvar, navíc je nejlepší možnou pozvánkou na konkrétní kus). Třeba se poštěstí jindy, v budoucnu. 50%

"Kdysi byli rytíři, vojáci... Každý o něco bojoval. Nyní bojujeme my o čest svého klubu.", říká polský hiphoper Beron ve své skladbě opěvující subkulturu fotbalových ultras. A na ta slova volně navazuje i úvaha jedné z vedlejších postav o kontrastu složitosti okolního světa na straně jedné, a jednoduchosti fotbalu na straně druhé... Pod kterou bych se v zásadě podepsal. Naše "Proč?" bylo lehce ovlivněno dobou a jeho účelem bylo daný okruh osob kritizovat (jakkoli snímek je v dané bublině nesmrtelným kultem), britské "Football Factory" mělo zase nádech jednoduché grotesky a nejznámější "Green Street Hooligans" je typickým zástupcem mainstreamu. Naproti tomu jsou Rusové přesní, co se týče pestrého rozvržení postav, popisu nejrůznějších skutečností (např. setkání v baru s fotbalisty, žijící si svůj nesmyslně bohémský život), předložených argumentů "pro" a "proti"... V ostatních komentářích se objevují výhrady vůči taktéž se vyskytnuvší milostné linii. Jasně, když se na onu věc budete dívat z pohledu fanouška pro změnu filmového, se značným přehledem o tisícovkách děl, tak vám daná věc bude připadat jako klišé. Nicméně z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že takhle to v rámci komunity může fungovat a k pravdě to má blíž, než si kdekdo myslí. Že by - vzato kolem - svou roli hrálo, že se na natáčení podíleli i přímo samotní fotbaloví válečníci, konkrétně ze Spartaku Moskva? Pravědpodobně. Zážitek podtrhují autentické záběry z moskevského derby proti CSKA (nemůžu si pomoci, ale bengálské ohně na tribunách jsou pro mě to samé, co hezky namalovaný obraz či kreativní mizanscéna ve filmu) plus soundtrack, kterému kraluje další hiphoper (a zároveň i fotbalový fanoušek) Feduk. Jednoduše řečeno, nemyslím si, že v rámci tématu lze stvořit lépe namíchaný koktejl... 100%

Pepík Hnátek, to je mi aspoň srdcař, bohužel s jednou vadou - je to sparťan. Zase je to ale třeba brát z toho úhlu, že pomník Zbrojováka by nikoho nezajímal... Všechno, co bych chtěl říct, jsem vlastně napsal už k seriálu. Tak tedy jen obdivná poznámka - Jan Prušinovský je přesně tím typem autora, který by se měl v našich končinách vyskytovat častěji. Skromné vystupování, schopnost sebereflexe, nulová srovnávání s velikány minulosti a další věci mě nutí těšit se již teď na další pokračování kariéry a věřit také v to, že nepřijde nějaká "zelenkovina". Ani mě tak nepřekvapuje, že zrovna panu režisérovi se povedlo ukázkové převedení seriálu na plátno bez vzniku různých syndromů (srovnávání...), ona ta spravedlnost naštěstí nebývá vždy slepá. 100%

I dva statické záběry mohou někdy tvořit obdivuhodný mysteriózní celek. Na amatérské poměry slušné zpracování, o nic horší než třeba v televizních inscenacích, fascinující je především hudba, která by nedegradovala ani nějaký ten profesionální snímek. Povedlo se i vedení herců, dialogy nenutí uši krvácet. Jedinou chybu vidím v tom, že pointa by mohla být trochu údernější, nicméně když vzpomenu třeba na Zvětšeninu nebo Ptáky, tak není vůbec špatná. Nemluvě o tom, že nejednou se utli i ti největší mistři... Přiznám se, že se mi moc nezamlouvá přidávání výtvorů tohoto druhu a portfoliích jejich tvůrců do zdejší databáze, například proto, že pak tento kolos ztrácí na serióznosti, tato miniaturka je ale velmi podařená a "panu režisérovi" chozemu velmi fandím, pokud by pokračoval nějak takhle, mohl by klidně do patnácti let být i nadprůměrem středoevropské nezávislé kinematografie.

Zase ta ohraná písnička. Tím tedy nemyslím film samotný, ale spíš svoji cestu k němu. Opět bůhvíproč odpadnuvší školní hodina, opět náhodně vybrané dílo... V tomto případě se z toho vyklubala velmi osobitá parodie na všechna komiksová klišé, nevím, jestli je to zásluhou výpadku mé paměti nebo skutečných kvalit tvůrců, ale lepší zúčtování tohoto druhu jsem jakživ neviděl. Jednak výborná odpověď na časté otázky zdejších uživatelů, jaké by to bylo, kdyby Tom konečně lapil Jerryho, nebo kdyby si vlk jednou k večeři pochutnal na zaječí pečeni - a jelikož patřím spíše k té druhé části, odcházející od těchto krátkých grotesek spokojen, jsem potěšen, že z této pře vycházejí lépe moje barvy. Trefou do desítky je z mého pohledu i hudební složka. Vzhledem k tomu, že v posledních měsících ze zvýšil můj zájem o hudební průmysl (v předmaturitním období je to přece jen vhodnější než pozornost vyžadující filmy), kvituji občasné zavítání do džungle nebo projížďku po dálnici do pekla. Během konzumace ani nějak neškodí koření v podobě českého dabingu, kde zase po čase zažívá silnou chvilku Petr Rychlý mluvící hlavní roli, ačkoli chápu, že třeba fanoušci Brada Pitta radši sáhnou po originálním znění. 90%