eye candy

Třeba je chyba na mé straně, ale McQueen mě nedokázal do příběhu vtáhnout ačkoli jsem se na tenhle film dlouho těšil a předem jsem ho bral za kandidáta na Oscara. Nabízí se otázka, je-li to má vina, že se citově nedokáži ponořit do něčeho tak explicitně nehumánního, protože jsem otupělý a znuděný spoustou stejně pojatých příběhů, či je-li chyba na straně tvůrců, že staví přehnaný respekt z námětu před odvahu natočit něco nekonvenčního, co by se alibisticky neschovávalo za choulostivé (a často Oscarové) téma otroctví. Podle mně si nelze nevšimnout, že časové souvislosti mohly být znázorněny mnohem lépe. Nebýt 12ti let v názvu, měl bych nejspíš pocit, že hlavní hrdina byl zotročen měsíc. Navíc mi celý snímek příšel jako několik slepených epizod (proměnných kvalit), postupně negradujících a nesouvisle odvyprávěných. Ústředním motivem příběhu měla být zřejmě nezdolnost mysli a ducha, klidně toto téma mohlo stát mnohem víc v popředí, místy se totiž ztrácí v mini-epizodách Solomonových "pánů" a jejich pokřivených charakterů. Jinak nejsilnější částí snímku mi přišla ta s Fassbenderem, kterou táhl hlavně jeho vynikající herecký výkon a zvrácenost jeho filmové postavy.

Vzpomínám si, že v 90.letech byl Senna velká hvězda a zpráva o jeho smrti se dostala dokonce až k nám na dědinu. Dodnes je mnohými považován, za nejrychlejšího (a nejagresivnějšího) jezdce F1 všech dob. Jeho nejnovější postmortem profil chvílemi připomíná spíš filmové drama než dokument. Jde-li o kompliment závisí samozřejmě na tom, jak si dokument coby žánr představujete. Pokud si jej představujete jako hodně emocionální, nekritickou, téměř až hrdinskou mozajku, sestavenou z existujících záběrů a Sennových rozhovorů, potom jde o vynikající práci. Pro ostatní, kteří si Sennu pamatují a znají alespoň trochu prostředí F1, nebude tento počin zřejmě představovat nic zvlášť podstatného a objevného. Za sebe říkám, že jsem si Sennu docela užil. Vyšší hodnocení ale nedám z několika důvodů. Nemám příliš v oblibě (zláště u dokumentů) jednoduché a jednostranné interpretace, které přehnaně tlačí na city, glorifikují známé osobnosti a prakticky nedávají divákovi prostor pro vlastní názor. Ale hlavně proto, že se tvůrci skoro vůbec nevěnují psychické stránce Ayrtona, jeho myšlení, schopnosti koncentrace, filozofie života a závodění (hraničící s fanatismem), což je podle mně tím nejzásadnějším, čím vynikal nad ostatními jezdci. Takže 4/5. Takové příjemné nostalgické okénko do minulosti, lehce pokřivené časem a lidskou potřebou, vytvářet si romantické hrdiny.

Budu-li vycházet z předpokaldu, že závodní odvětví, ve kterém jsou důležitější pneumatiky než řidič, lze považovat za sport, pak jsou Rivalové skutečně vynikajícím sportovním dramatem a vůbec bych se nezdráhal napařit jim nějakého toho Oscara. Vlastně jde minimálně o stejně kvalitní snímek jako byl v roce 2011 Warrior, možná ještě o něco svižnější a režijně vyzrálejší. Howard zkrátka dokazuje, že mainstream lze točit svěže a na úrovni, tak že nevypadá jako by právě vypadl z výrobní linky. I když z mého pohledu není Ron ve své branži nějaký velký průkopník a experimentátor, jsou Rivalové příjemným překvapením, nejen proto, že hlavní postavy nejsou úplně jednoznačné (nudné), ale i co se kamery a střihu týče. Na některé záběry ze závodů je dobré podívat se opakovaně, aby si člověk uvědomil jak skvělé a nápadité jsou. No a pak tu máme Nikiho Laudu v podání Brühla. Mám pocit, že nejhlubší emoce se musí umět zahrát očima, stejně jako v reálném světě kde se některé niterní city dájí pochopit jediným pohledem do očí. Gesta, motorika, rakouský akcent, je spousta herců, kteří si dokáží podobné atributy osvojit, ale ten Laudův smířlivý pohled na Hunta těsně před startem, nebo na svoji ženu před nástupem do kokpitu při závodu v Japonsku, to bylo velký hodobožo. Výborný film na který se dá dívat opakovaně.

Hned v úvodu se Hitchcock přiznává záběrem na výlohu, ve které jsou vylepeny letáky a pohlednice z Francouzské riviéry, že tentokrát se chce bavit a hodlá nás vzít sebou na dovolenou k moři, plnou sluníčka, pěkných žen, romantiky a humoru. Jeho nabídku nenáročné zábavy, jsem přijal s otevřenou náručí, na pořádné dovolené jsem nebyl ani nepamatuji, navíc jenom blázen by si nechal ujít výlet k moři s krásnou Grace Kelly a charismatickým Cary Grantem. Ústřední dvojici to spolu náramně slušelo a u většiny jejich společných interakcí jsem se královsky bavil. / "You're here in Europe to buy a husband. The man I want doesn't have a price. That eliminates me" /

Lars není připosranej a nebojí se experimentovat např. s Lensbaby close-upy, pohrávat si s vizuálem a míchat dohromady všemožné filmařské techniky a upřímně, je to docela příjemné sledovat pro změnu něco nápaditého a odlišného. Antikrista možná trochu neprávem předchází pověst kontroverzního snímku, šokující je vlastně v jedné dvou scénách obnaženého násilí, samotný jeho obsah se mi ale nezdál nijak zásadně ulítlý z normy. LvT diváka nenutí investovat do ústřední dvojice velké emoce, spíš před ním odhaluje temné lišcí nory lidského psyché, plné krkavců, které je potřeba umlátit a klitorisů, jež je nutné odstřihnout. Také je tu v druhé polovině pěkně rozvedená metafora Ženy (příroda) páchající násilí na Muži (lidé), který se jí naopak neustále snaží ovládat a kontrolovat. Takže jo, Antikrista bych s klidem doporučil i díky skvělým hereckým výkonům, dosti tížívé hudbě a několika tísnivým, znepokojivým a přitom esteticky nádherným záběrům.

Jak režisér tak hlavní hvězda tohoto snímku už mají nejspíš své nejhezčí chvíle ve filmové branži za sebou. Řekl bych, že to platí hlavně pro Hyamse a jeho režii. Van Damme si -pro něj- né zcela typickou roli totiž zdá se docela užívá a určitě je světlým bodem tohoto jinak celkem nesmyslného béčka. Kdo by si taky nechtěl zahrát takového toho lehce přetaženého Jokerovského záporáka, kterej si během nahánění hlavních hrdinů po lese a zabíjení policejní hlídky haluzí, s neskrývanou radostí pochutnává na lesních plodech. Za blonďatého Alberta Einsteina bez kníru 2*, jináč to osciluje někde mezi nízkorozpočtovým béčkem natočeným v Bulharsku a podprůměrným, nevýrazným akčňákem, natočeným v Bulharsku.

Dost času jsem přemýšlel nad tím, jde-li skutečně o romantický film od Hitchcocka nebo mám jen na konci týdne rozostřené hledí. Na konci jsem se rozhodl, že pokud bych bral Rear Window jako romantiku, s krásnou Grace Kelly, která se snaží zavděčit svému drahému (úplný závěr s knížkou tomu napovídá), tak se mi to líbilo. To znamená hodnocení 4*. Pokud bych měl ovšem brát Okno do dvora jako thriller a hodnotit ho navíc v kontextu ostatních Hitchcockových filmů, tak už by to taková sláva nebyla. To pověstné pečlivě budované napětí, mě tentokrát minulo a v tomto směru je, dle mého skromného mínění, Okno do dvora úplně jiná liga než třeba Psycho. Osobně tedy raději budu žít v představě (zřejmě milné), že šlo od Hitchcocka o celkem chytře natočenou romantiku o tom, kolik toho občas musí některé ženy se svými lehce pošahanými protějšky vydržet :)

Coeni umí napsat opravdu zábavné a originální charaktery, které velmi nenápadně parodují klasické šablonovité hrdiny a padouchy. To samo o sobě občas stačí k tomu, aby z jinak docela obyčejného, nepříliš napínavého westernu, udělali příjemnou podívanou. True Grit táhne hlavně skvělej Bridges a ještě lepší Damon (kterej si v půlce filmu ukousne jazyk - typickej ranger) a docela neutrální hlavní hrdinka, což lze vlastně považovat za výhru, protože většinou už jenom samotná povaha takovéto postavy (malá otravná holka co se plete do cesty) předem nevěstí nic dobrého. Skvělej casting, dialogy a naproti tomu nezvrušivej příběh a dost nenápadnej anticlimaktickej konec.

Dnes v čase morální kocoviny a krize je, zdá se, už jakousi samozřejmostí předstírat ve filmech (a umění obecně) civilitu, snad proto aby se nedráždilo hada bosou nohou a stále víc rozevírající se nůžky nenapadlo náhodou nějakýho novodobýho mesiáše znovu secvaknout. Nicméně jak se často optimisticky říká, na každého jednou dojde, takže poté co nás filmový průmysl přesvědčil o tom, že i např. takový James Bond už není zdaleka tak bezstarostný frajer jako v 80. a 90. letech, došlo konečně i na comicsového Mirka Dušína, který chtě nechtě musel sundat ty svý pekelný červený slípy a svěřit se nám se svými niterními problémy. Snyder to s Clarkovými motivy a psychickou výplní vzal docela z grugntu, takovou dobrou první hodinku filmu se věnuje tomu co vlastně vedlo Kal-Ela k tomu, aby se do nás tak bezhlavě zamiloval. Zack také docela dost času věnuje samotné planetě Krypton, ze které dělá lehounce Platonovskou Repulibku, zároveň tak ale vytváří kvalitní podhoubí pro fakt výbornýho záporáka, který (jako většina skvělých záporáků), vlastně není ani záporák, akorát má na věci prostě trochu jinej názor no. Man of steel je sice v podstatě od prvních do posledních minut film plný klišé, ale Snyder, alespoň co se mě týče, dokáže tahat za ty správný nitky, takže jsem povětšinou tancoval jak pískal a než začla obligátní a nudná akce jsem si film celkem užíval . Henry Cavill je taky celkem fajn volba, doufejme že ho nečeká podobný osud jako některé jeho předchůdce. Na to že je nová adaptace vlastně bez toho nejzábavnějšího co Superman nabízí (zábavné alterego Clark Kent), tak to docela klaplo.

Zatímco hovnivál se při válení své kuličky orientuje podle Mléčné dráhy, Mangold se zase orientuje převážně podle poptávky, momentálně tedy podle východu slunce a zatímco hovniválovou životní náplní je ukořistit si co největší kousek hovínka a dostat ho pokud možno co nejdále, Mangoldovou pracovní náplní je zase ukořistit si jednoho z nejpopulárnějších a nejvýdělečnějších Marvelovských hrdinů a nedostat ho vůbec nikam. Samozřejmě mu vypomáhá i těžko oddiskutovatelný důvtip obou scénáristů. Připravit hlaního superhrdinu o schopnosti a hodit ho na dno, aby se vyhrabal, tak to tu ještě - v posledním Batmanovi a Ironmanovi - nebylo. Asi by mi ani tolik nevadilo, kdyby to bylo jen tradičně blbé, ale když to je blbé a nedokáže se to navíc ani vejít do méně než 2 hodin, to už zavání zvrhlou exibicí, myslím že 90 minut by bohatě postačilo na to aby mně tvůrci přesvědčili, že si rádi ředí dvacetiletou Yoichi s Colou. Ani jeden výraznější moment (možná jeden), otravné vedlejší postavy a otravní všudypřítomní skákající mindžové, ale na druhou stranu je alespoň hezké vidět, kolik toho protivného sajrajtu Jackmanovo charisma a dominantní ztvárnění Wolverina ustojí.