RUSSELL

Tahle Jacksonovo první kultovní prasárna mě zas tak nezaujala, a když ji porovnám s pozdějším Braindead, který bezmezně uctívám, tak ten rozdíl je opravdu markantní. Na to, že film neměl vůbec žádný scénář, to ale dopadlo ještě dobře. Začátek je parádní a dokáže navnadit, jenže pak to jde strmě dolů a celá prostřední část mi bohužel přijde strašně nudná a zbytečně zdlouhavá – každopádně se vyplatí ji přečkat, protože konec je už opět kulervoucí. Zejména scéna „znovuzrození“ je naprosto luxusní. Postava, kterou ztvárnil sám Peter Jackson, je to nejlepší, co snímek nabízí. Scény, kdy si Jackson připevňuje odchlípnutý kousek lebky k hlavě pomocí pásku od kalhot a sbírá kousky mozku, nemají chybu – stejně tak emzák s uraženýma nohama házející šišky!

Richard Stanley si po více jak dvaceti letech natočil celovečerní film a návrat je to vskutku epesní. Stanleymu tentokrát očividně do jeho vize nikdo příliš neremcal a natočil si to tak, jak zamýšlel. Tohle musí potěšit každého hororového fanouška a všechny, kteří dlouho čekají na pořádnou filmovou adaptaci některého z Lovecraftovo děl. Slušně zpracované CGI efekty jdou ruku v ruce s hojným množstvím kvalitně provedených praktických efektů, takže pokud lačníte po solidním goru, tak je zde několik momentů, které vás dozajista uspokojí. Po všech stránkách obří spokojenost.

Argentovo styl točení se mi hodně líbí a jeho rukopis je na spoustě záběrech patrný. Film táhne skvělý Adrien Brody v roli detektiva Enza Avolfiho – tato postava byla skvěle napsaná a ještě lépe ztvárněná. Naopak postava vraha Yellowa (Giallo), kterou si též střihl Brody, byla nedotažená, nezajímavá a strašně nepřirozená. To bylo pro mě obrovské zklamání. U Argenta jsem zvyklý na propracované charaktery vrahů a pak také na zajímavou pointu, a toho se mi zde nedostalo. Při sledování jsem se sice nenudil, ale v konečném součtu mi toho film moc nedal a spíše mě zklamal, jelikož jsem v něm viděl určitý potenciál, který bohužel nebyl naplněn. Chtělo to trošku poladit scénář a mohlo to dopadnout o poznání lépe.

Beware! The Blbost! Jeden z nejhorších filmů, které jsem kdy viděl – po všech stránkách. Na rozdíl od takového Night of Lepus ze stejného roku na něm ale aspoň není vidět naprostá znuděnost všech aktérů. (Věřím, že i Burgess Meredith si svou uncredited roli ožralého vandráka patřičně vychutnal až do dna lahve.) První polovina je vcelku fádní, ale druhá už je tak kouzelně špatná, že jsem si ji chvílemi slušně užíval a prasil jsem se nad některými bizarně směšnými momenty. Nejhorší je, když špatné filmy nudí – tohle je naštěstí ten typ dna kinematografie, který je aspoň místy zábavný tím, jak moc je špatný, což je přesně ten důvod, proč na tyhle braky rád koukám. Pokud si v tom nelibujete jako já, tak ruce pryč, tohle by vás mohlo potencionálně připravit o víru ve filmové umění.

Hodně introvertní film – a to nejen z charakterového hlediska, ale i stylem vyprávění. Krásné prostředí lesů, v nichž žije otec s dcerou mimo konzumní společnost a to zcela dobrovolně. Pro otce je život v civilizaci lidmi nepřijatelný – jeho dcera nemá moc na vybranou, a tak zůstává s otcem, ale postupem času přichází na chuť životu mezi lidmi. Od toho se odvíjí hlavní motiv filmu, jenž zkoumá vztah člověka k přírodě a střet moderního způsobu života s tím prostším bez materialismu. Filmů řešících podobnou tématiku jsem viděl vícero, a možná proto na mě Leave No Trace nezapůsobilo tak, jako třeba Into the Wild či Captain Fantastic. Ve srovnání s těmito filmy je Leave No Trace rozhodně komornější, znatelně pomalejší a náročnější. Se svou dvou hodinovou stopáží tomu trošku chybí tah na branku, některé pasáže se dosti vlečou a nedokázaly mě přitáhnout k sobě. Film spěje k celkem očekávanému závěru, kde obě hlavní postavy musí učinit nezbytné a pro svou osobu jediné možné řešení. Zajímavý a hezky natočený film, který mě bohužel až tak za srdce nechytil, ale rozhodně dávám palec nahoru.

Film pro juggalos a fanoušky ICP, nezasvěcení to pravděpodobně ihned zavrhnou. Je to vlastně hrozná blbost, ale právě o to jde. Nebrat se vážně, dělat si ze sebe srandu a ještě parodovat různá filmová klišé. Big Money Hustlas jsem viděl mnohokrát a s odstupem času mě to už nebaví tak jako dřív, ale vždycky se na to rád podívám. Teda až na scény s neuvěřitelně tlustou tanečnicí, z té se mi dělá po každé projekci víc a víc šoufl.

Po deseti letech se ICP vrátili před kamery a natočili volné pokračování svého kultovního snímku Big Money Hustlas. Tentokrát se děj odehrává na divokém západě, tedy na posledním možném místě, kam by vás napadlo zasadit příběh s ICP v hlavních rolích. Spousta die-hard fans tvrdí, že Big Money Rustlas se nepovedlo tak jako Hustlas, ale s tím nesouhlasím – já mám naopak tento kousek radši. Přijde mi vyzrálejší, vtipnější, ucelenější a v neposlední řadě také kvalitnější. Hustlas byl prakticky jen takový experiment a legrácka pro juggalos a také to tak vypadalo. Tohle je samozřejmě opět dělané pro skalní fanoušky, ale už to má co nabídnout také nezainteresovaným divákům.

Totální zhovadilost! Obskurní kulečníkový muzikál plný bizarních postaviček, které jsem si rychle oblíbil – zejména upír Maxwell je nezapomenutelný. Avšak v tomhle filmu neuvidíte upíra sát lidem krev, nýbrž drtit je ve snookeru. Okrajová záležitost i na poli kultovních šíleností. Postavy jsou ztřeštěné a vyhnané do krajnosti – všichni herci extrémně přehrávají a solí jednu přiblblou hlášku za druhou. Nejvíce fascinujícím aspektem filmu jsou pro mě dialogy a texty písní. Ty jsou tak moc uhozené a místy i smysl postrádající, že vám z toho půjde hlava kolem. Na filmu je znát, že jej točil zkušený režisér, který měl řemeslo v malíku – natočené je to dostatečně poutavě a hravě se spoustou zajímavých kamerových postupů. Proto si myslím, že film je mnohem chytřejší, než se na první pohled může zdát. Pro hledače polozapomenutých braků je Billy Kid a kulečníkový upír něco jako Svatý grál. Vidět to na velkém plátně byl sám o sobě obrovský zážitek – díky moc KVIFF, bez kterého bych na to možná nikdy nenarazil. Někdy příště si to třeba dáme na Festivalu otrlého diváka.

K Birds of Prey jsem přistupoval s nulovým očekáváním a s vírou, že i když půjde o špatný film, rozhodně nemůže jít o takové dno jako v případě Suicide Squad. O to víc jsem překvapený, možná až v šoku, jak to nakonec dopadlo. DC si z klusterfuku jménem Suicide Squad vzalo ponaučení a na druhý pokus plně využilo Margot Robbie v roli Harley Quinn, která jako jedna z mála ve svém hraném debutu vykazovala známky dřímajícího potenciálu, se kterým se při lepším uchopení dají vymyslet zajímavé věci. Naštěstí byl smeten ze stolu nápad na film točící se kolem ní a Jokera a zaměřilo se to jen na ní samotnou a další ženské hrdinky a Letoker zde plní pouze funkci odrazového můstku pro emancipaci Harley. Nejzásadnější a nejpozitivnější změnou je rozhodně Rkový rating, který měla mít už Suicide Squad – film by to sice nezachránilo, ale mohlo to být trošku stravitelnější. Tenhle materiál prostě nemůže být krotký. Díky ratingu se to stylem přiblížilo ke Kick-Ass, což kvituji. Brutalitou se nešetří, ale nějak za hranu to nejde. Dost mě bavil Ewan McGregor jako Black Mask – do určité míry jde o generického záporáka, ale v jeho podání to má šmrnc a o povedené momenty s jeho postavou není nouze. Příjemně mě potěšili i ostatní ženské postavy – zejména Black Canary měla dostatek prostoru k vytvoření diváckých sympatií, díky čemuž mi nebyla ukradená. Mary Elizabeth Winstead bych přál více prostoru, ale k jejímu příběhu to bylo asi dostatečné. Jako velké plus považuji, že to nestojí pouze na Harley, a že i ostatní postavy mají co nabídnout. Film rozhodně má svoje mouchy a dal by se jednoduše zdrbat, ale já se postavím se zdviženým palcem nahoru na stranu spokojených. Jelikož jsem od toho čekal leda tak hyení hovno, tak o to víc jsem byl výsledným produktem mile překvapen. Birds of Prey beru jako začátek žehlení ostudy natropené Suicide Squad, které doufám dokoná nová The Suicide Squad od Jamese Gunna, jemuž věřím, že značku vykoupí a pozvedne.

Spike Lee zase jednou po delší době natočil něco, o čem se bude mluvit ještě hodně dlouho a co jistě zanechá v divácích hlubokou stopu. Takový impakt jako 25th Hour to na mě nakonec nemělo, ale i tak jde o zásadní snímek. Už z traileru jsem prostě věděl, že půjde o kvalitní záležitost, která bude stát zejména na dialozích, a to se mi také potvrdilo. Film si nebere servítky a sype do vás kulometnou palbou tuny urážek – zejména na konto černochů a židů – a zároveň si dokáže udržet vážnou tvář silného příběhu. I když by mě za to sám Lee asi zabil, tak některé dialogy mi připomněly scenáristický styl Quentina Tarantina, od kterého jsem právě na takovýto mix absurdního humoru, perfektně vypointovaných keců a dramatu zvyklý. Už dopředu jsem se bál, že film mi může zkazit pouze jedna jediná věc – a to přílišná snaha Spikea Leeho vyjadřovat se k aktuálnímu dění v dnešní trumpovské éře USA. A když už jsem si myslel, že byl v tomto ohledu dost mírný a trefný – menší špíčky a vtipné narážky uvnitř některých dialogů –, tak mi uštědřil direkt v podobě epilogu seskládaného z reálných záběrů z událostí v Charlotte, apod. Ano, chápu, že je pro Spikea důležité vytesat do kamene prohlášení o tom, proč film vznikl právě dnes a na co chtěl svým dílem poukázat, ale mě to tam prostě přišlo vtlačené na sílu a z mého pohledu to kazí integritu jinak skvěle vypointovaného snímku. To téma je samo o sobě silné a vševypovídající a je jedno, jaký má rok výroby. Scéna, kdy černošský pamětník hovoří o souvislostech lynčování pochybně odsouzeného černocha v roce 1916 – jehož byl svědkem – a přímého dopadu v té době vydaného nechvalně proslulého rasistického filmu Birth of a Nation, je dostatečně mrazivá a natolik působivá, že každému člověku musí dojít, co se Spike Lee snaží sdělit. Přílišná politická agitka tomu spíš škodí – takový už holt je Spike Lee... #ZdravýRozumMatters