RUSSELL

Diner invasion s výborným twistem a solidní závěrečnou dohrou. Last Straw je velmi slušným debutem Alana Scotta Neala s vyloženě skvělým soundtrackem, avšak nohy tomu podlamuje děravější scénář, který by potřeboval vychytat nějakou tu mouchu – přitom v několika případech by vše šlo vyřešit pouhou větou navíc mezi postavami a hned by některá rozhodnutí dávala větší smysl.

Sir David Lean dal pojmu „výpravný“ nový rozměr. Jeho Lawrence of Arabia je monumentální opus, jenž i dnes zůstává nadčasovým dílem gigantických rozměrů. Film obsahuje vše od velkolepých bojových scén až po politicko-filozofický přesah. Postava T.E. Lawrence je rozpracovaná do sebemenších detailů a zdárně mu sekunduje plejáda úžasných vedlejších postav. I přes skoro 4 hodinovou stopáž mě to ani chvilku nenudilo – děj má spád, a ač se tomu nechce věřit, neobsahuje žádnou vatu. Při odchodu z kina jsem zaslechl tři postarší dámy, jak si říkají, že to jako bylo celkem dobrý, ale chtělo by to prostříhat – s tím já rozhodně nesouhlasím. Z definitivní verze filmu bych nevyňal ani minutu, vše má své jasně dané místo a film je dokonalý tak, jak je. Od začátku do konce jde o jasnou vizi, která byla naprosto perfektně a bezchybně zrealizována. Škoda, že už se takové filmy netočí.

Pokud jste uctívači nesmrtelné klasiky The Exorcist, tak je pro vás zhlédnutí dokumentárního snímku Leap of Faith naprostá povinnost. Alexandre O. Philippe je zažraný cinefil a současný král dokumentů o ikonických dílech filmové historie a s každým dalším zářezem ho obdivuji víc a víc. V tomto případě dal dohromady smršť zajímavých myšlenek a obohacujících informací, které poskládal z rozhovorů se samotným Williamem Friedkinem. Takže celý film posloucháme Friedkina jak detailně rozebírá mnoho aspektů kolem svého majstrštyku a u toho sledujeme různé fragmenty scén nejen z The Exorcist, ale i z mnoha jiných filmů. To vše stačí k tomu, aby vás film pohltil. Friedkin je totiž skvělý vypravěč a je slast vidět s jakým entuziasmem i po tolika letech o filmu mluví.

Pravděpodobně nejnudnější film, co jsem kdy viděl. Zhruba v polovině jsem to vzdal a přestal jsem se snažit dávat pozor. Režisérčina autoterapie na mě ani trochu nezapůsobila, nechala mě naprosto chladným a málem mě i unudila k smrti. Ani pěkná kamera tohle úmorné nic nevytrhla. Naprostá ztráta času.

Lucky mě opravdu zasáhl. Je úžasné, že bylo Harrymu dopřáno udělat za svou úžasnou kariérou takovouto krásnou tečku – leckterá další herecká esa mu to mohou jen tiše závidět. Film je plný symbolů – pokud vás osloví a naladíte se na jeho vlnu, tak vám v mysli utkví na hodně dlouho a často nad ním budete dumat. Na všech postavách je něco zajímavého a každá má v příběhu své jasně dané místo a smysl. Fanoušky potěší i vedlejší herecké úlohy pro mnohé filmové ikony, jimž kraluje zejména David Lynch ve své největší herecké roli. Myšlenkově a pocitově bohatý film, jenž mě několikrát dojal, mnohokrát pobavil a naprosto dostal. Právě kvůli snímkům, jako je Lucky, jsem filmovým fanouškem. Díky všem zúčastněným za úžasný snímek a především děkuji Harrymu za jeho celoživotní přínos světové kinematografii – tvůj otisk je nesmazatelný.

Spíš se těším na další Noého regulérní celovečerák. Tenhle sranda projekt financovaný Yves Saint Laurent je zbytečné plýtvání času a úsilí. I na tak krátké stopáži děsně ukecané a nezáživné. Béatrice Dalle byla nesnesitelná a aktuálně drží první příčku mého listu hereček, které nemohu ani cítit. Viděl jsem s ní asi 5 filmů a žádnému jsem nedal víc jak 2* – ona by pro mě už měla být varováním, že na daný film nemám koukat. Pořádný Noé moment přichází až v samotném blikajícím finále, které ale stejně není tak působivé, jako epileptické pasáže z jeho předchozích filmů. Jsem na hraně 1 až 2*, ale nechám vyšší hodnocení za zajímavé vyobrazení toho, jaké šílenství může panovat na place během natáčení filmu.

Po zhlédnutí slibně vypadajícího traileru jsem se na Luz začal těšit a dost jsem si od ní sliboval. Čekal jsem, že by mohlo jít o intenzivní hororové peklo ve stylu atmosférických hororů ze 70. a 80. let. Tohle se nakonec ukázalo jako hrubě chybný úsudek. Do traileru byly zařazeny snad všechny hororově vypadající scény, které film obsahuje, takže ničeho navíc – vyjma žvatlání – se nedočkáte. V podstatě se jedná o stylově natočený konverzační horor o posednutí, ve kterém jen stěží pochopíte, oč kráčí. Podstatná část filmu se odehrává v jedné místnosti při bizarní rekonstrukci jisté události pomocí hypnózy a od toho se pak vše odvíjí. Začátek vypadal slibně, film se snažil budovat jakési napětí a já byl nějakou dobu v očekávání, že to někam směřuje a že se to brzy rozjede na plné pecky. Nic se ale nerozjelo, všechny mé naděje hodně rychle vyprchaly a o slovo se přihlásila ukrutná nuda. Někdy v polovině jsem nad tím vším zlomil hůl a už jsem si jen přál, ať to radši skončí. Kromě výtečné retro stylizace mi nepřijde, že film obsahuje něco, čím by mohl nějak výrazně zaujmout žánrové fanoušky – vlastně ani nemám ponětí, jaký typ publika tohle osloví. Jedna frajeřina se ale Tilmanu Singerovi povedla – dokázal vytvořit přesvědčivou časovou iluzi, ve které 70 minut působí jako 2 dlouhé a úmorné hodiny.

Goldbeater mě sice několikrát varoval, abych skoncoval s filmy íránských tvůrců, ale já, naivní to filmový všežrout, jsem jeho moudrou radu neuposlechl a nechal jsem si ukrást tímhle pozérským srancem hodinu a půl života. Rádoby nostalgický requiem za opravdovou kinematografii selhává na všech svých meta frontách. Kdo je cílové publikum tohohle škváru fakt netuším. Povětšinou mě podobně vyhoněné a úmorné artovky dokážou zaujmout alespoň svou formou či zajímavou kamerou, tady ale nebylo nic, co by mě vytrhlo z letargie. Nechutně levně působící digitální kamera se slaboučkými herci mi k poctě klasickému Hollywoodu příliš nesedí. O čem to bylo ani nevím, víc než filmem jsem si během sledování lámal hlavu tím, co udělat pro to, abych neusnul. Avšak i po tomto zážitku s íránskými tvůrci nehodlám skoncovat, jelikož nerad házím všechny do jednoho pytle, a tak zařadím na černou listinu alespoň Naderiho – tohle už fakt nechci nikdy znovu absolvovat. BTW: Zdaleka nejslabší projekce v rámci 26. Febiofestu. Díky sdílenému utrpení s kolegy fanatiky Enšpíglem a Muloszem na ní i přesto jen tak nezapomenu. Příště se snad sejdeme na tom porodu E.T.ho – i kdyby to trvalo stejně dlouho jak Satantango, tak to bude bezpochyby hodnotnější zážitek než tohle bezobsažné pseudoumění.

Ještě mnohem artovější než The VVitch. Krásný černobílý obraz ve čtvercovém formátu, na jehož půdorysu sledujeme vyhrocenou psychologickou noční můru. Interpretačně otevřený příběh vás semele zejména svou autentickou syrovostí a geniálně zobrazeným propadem do stavu naprostého šílenství. Konsternovaně jsem sledoval úchvatné výjevy doprovázené famózním zvukem a nepříjemně skličující atmosférou. Pattinson a Dafoe zde rozehrávají virtuózní herecký koncert, ve kterém mají oba dostatek prostoru zazářit a vyrazit vám dech.

Nicolas Cage je tak trochu jako oheň – dobrý sluha, ale špatný pán. On potřebuje někoho, kdo ho dokáže správně použít a usměrnit jeho specifické herectví do správných poloh – a Panos Cosmatos tím člověkem evidentně je, nebo se mu to alespoň v tomto filmu povedlo. Vůbec bych se nedivil, kdyby ta role byla psána Cageovi přímo na tělo. Mandy osloví jen fajnšmekry, není pro běžného diváka. Film má zvláštní tempo a je dost roztahaný, takže se buď naladíte na jeho styl anebo při něm budete trpět jako zvíře. Především bych chtěl vyzdvihnout drogově transcendentní atmosféru, v jejíž duchu se celý film nese – těžko říct, v jaké realitě se děj odehrává, ale na tom asi vůbec nezáleží. Nejvýraznějším prvkem filmu je samozřejmě one and only Nic Cage. V první půlce moc prostoru nedostává, zato ta druhá je čistě v jeho režii. Vykoksovaný Cage nasadí neuvěřitelné tempo a je badass jak nikdy. Vše podtrhují brutálně vyhrocené a nahláškované dialogy. Mandy je artově natočený grindhouse pro specifické publikum s kultovním potenciálem.