garmon

Zjevně už nemocná Montezuma je zde přesto stále ještě příliš mladá; je samozřejmě krásná a trpící buzní matka (matka oteklého filmového syna Alberta, kterého by musela mít sotva v deseti letech a jehož arabský otec by si byl musel dát velmi záležet, aby z Magdy v synovi opravdu nic nebylo - výběr typu není šťastný). Je tu opravdu překrásná kamera a ta to vedle Montezumy drží. Často se používají osmdesátkově nakloněné horizonty, silné je svícení, k tomu vitrážovitá temně zeleno-modro-ohnivá barevnost, někdy záběry jak z rakouské alpské romance, jindy jako z divadla... světlo, voda... Dramaturgicky je to jedna animírka za druhou - pěkné aranže do hudby... Montezuma v nich opět jednoznačně vede - však ji německý film využíval zejména kvůli melodramatickým pohledům - oči měla výrazné, hlavu poněkud velikou, kobylí - brada jak motyka, zde v pozdní fázi její reálné rakoviny mi jí bylo fest líto - loutečka. Z toho občas mrazilo - film je její loučení ("bojíš se ohně?"). Nu, ale jakmile musí proběhnout opravdová "dramatická situace", která by děj někam posunula od "básnění" anebo když některá z postav (nedej bože) otevře pusu, je to většinou bez věrohodnosti; ochotnické divadlo - performativní herectví, balet, němý film se zvukem. A taky s patosem a stylizovaností. Muselo se to jednou vrátit a Schroeterovi postmoderna svědčila. Býval ale lepší s dobrým scénářem (i když ho pak svou kreativitou přeinterpretovával, ba destruoval). Básnění na základě funkční kostry. Když tato není, utápí se mu dramaturgie ve vlhkých snech o velkých citech a o nahých mládencích, kteří by mu mohli být v tom zrcadle podobní, kdyby měli taky dlouhé vlasy - ale hlavně ať jsou nazí! Pak zbývá žel jen vyklopená homo-ero fantazie s "matkou" a s obligátním belcantem znějícím v podstatě permanentně v pozadí - Werner měl vždy ve svých filmech diskošky, to se ví. Když se ve dvou třetinách filmu k jakési hybné operetní taneční muzice přidá spodní disko-beat, není už o absenci hlubokého, skutečného vkusu tohoto tvůrce žádná pochybnost. A k tomu ty růže, ach růže!! Uděláme film plný růží!!! Jednu navíc za mou slabost pro žitý kýč.

Nejpěknější je na tom asi kamera první třetiny - sice je trochu zatěžkaná materiálem a cítím z ní trochu starobu (ty zoomy!), ale odlesky Kučerových prací čtvrt století předtím tam jsou - vypráví, umí to. Nádherná je práce se světlem, povedly se exteriéry, pánové měli dost štěstí na mlhu i na lokace. Zbytek je hodně pomalý, televizní, občas byly otravné zdlouhavosti v naraci i toporné dialogy. Herci nejsou špatní, září tu Kaplanová - hraje vše stejně, ale má to tvář. Ivo Gogál má silný slovenský přízvuk. Autor hudby Oldřich Flosman, dle popřevratové hudebněvědné tradice jedna z největších sviní období normalizace, nebyl špatný skladatel - zde se vesměs omezuje na šostakovičovské atmosféry anebo na aranže historické hudby.

Křoviska, pláně, soutěsky, rokle. V Gruzii muselo být v dávných dobách krásně. Je to už dávno – z hradů zbyly zdi, v nejlepším případě stojí uprostřed krajiny komory, chlévy, zbytky kamenných staveb. Ve stromoví se ztrácí / jsou ztraceni lidé – motiv, který přechází z Gruzínské kroniky XIX. století. Oproti ní je posun ten, že je přeci jen jakási naděje možná: ve vězniteli se něco pohne a pustí zajatce na svobodu – děti utíkají lesem... Trojici poutníků se zželí uprchlého chlapce a putují spolu. Ale proti pohybu dobra se napínají skutky dalších zlodějů, šílenství dementních starců i zoufalá pouť dalších zbloudilců. A vypadá to, že dobra je stále méně: obchodníci s lidmi a ďábelští katalogizátoři zvítězí i tentokrát. Nevzdělanost. Tak by býval mohl točit po Marketě Vláčil. A uměli to tak Maďaři - portréty zla a dobra, kompozice v krajině, pozvolnost, meditace. Původ toho je asi v Bergmanovi.

Baráky, všude zima, bída, dráty, dobytek, rodové vazby; lepší Kazašky v kožiších, horší Kazaši napůl upití. Obchodují tu s kožkami, tu vydělávají v lokální mafii. K tomu občas sovětský jazz v mrmlané kazaštině a večer při petrolejce v televizi Poslední tango v Paříži. Netřeba upozorňovat na zanechání naděje před branami, tady nikdy žádná naděje nebyla. Díval jsem se na Aksuat kvůli filmu Jehla, který je skvělý. Aprimov je rovněž autorem kazašské nové vlny, kterou umožnila perestrojka. Pro mě to je totální exotika a uvědomění si, že i ve střední Asii existují lidé, kteří milují film coby výpověď o světě. Obrazy jsou překrásné.

Film trpí přílišnou délkou, jinak je velmi dobrý - původně to byla vícedílná televizní série, to to vysvětluje. Vzhledem k tomu co jsem dosud viděl, mi to připomnělo postmoderní mischung žánrů ve filmech Gillese Carla, s tím, že u Carla chyběla mystická zanícenost vlámské povahy (po přečtení knihy dodávám, že i válečná zkušenost Evropana). Taky jsem ve zfilmování registroval zvláštní mix popartu a retra, jaký si pamatuji ze Sladkého času Kalimagdory. Občas se děj žene jak v Profesionálech (jim odpovídá hudba), je neskutečně nastříhaný (spíš nasekaný), všudypřítomná je erotika mezi hlavním hrdinou a jeho vrstevnicemi - to mi lehce evokovalo Verhoevenův Turecký med - ta doba tomu odpovídá. ...a pak jsou zde halucinační a hororové pasáže, které působí velmi originálně a nepřipomněly mi nic co znám. V poslední třetině je trochu znát, že aby se nitky pospojovaly, stane se většina postav stafáží. To se v knize nestane a zde je to zejména proto, aby se uplatnili i další herci. I tak je konec filmařsky excelentní!

Senior seniorům. Když se mi podaří si příště při jízdě za pomalým autem s šedými vlasy vybavit Podzimní zahrady, užiju si ji víc.

Z mých dosavadních Iosselianiů jsou Brigandi zatím nejvýpravnější a nejzávažnější. Je to takové Otarovo Pokání ve smyslu Abuladzeho. Ani jeden ze jmenovaných atributů mu bohužel úplně neprospívá - je těžké se od aktuality profilmovat k živoucímu zobecnění anebo ještě spíš Iosseliani zde nehovoří o ničem, co bych neznal a jeho vyústění jsou předpokládatelná. Étos všeho ale zůstává stejný jako v jiných jeho dílech: akcent na přirozenost, prostotu, touha vymknout se karmickému řetězci, neopakovat nedobré, byť společností zažité mechanismy, skeptický pohled na hodnoty v uvozovkách, na vývoj společnosti, na křivení mladých atd.. Film je vizuálně překrásný, oproti jiným Otarovým opusům je i o dost pečlivější v detailech a v realizaci obecně. A je tedy oproti jiným jeho filmům i hodně smutný. Hereckou hvězdou tu pro mě krom postavy Krále hrané Amiranem Amiranašvilim byla gruzínská laň - femme fatale Nino Ordžonikidze.

Iosselianiho umění je velmi jemné. Nezatěžkává světobornými a spasitelskými idejemi, není velkolepé ani patetické. Je tu provázanost multikulturní radosti a morálnosti drobného, soukromého ve smyslu intimity, lokálního ve smyslu ukotvenosti – těch míst a oblastí, v nichž se nad malostí a závistí dá spíš pousmát anebo jí litovat, než nad ní naříkat, ustrnout anebo se topit v její temnotě. Narda Blanchet v hlavní roli se stala mou novou hvězdou - dlouho jsem neviděl tak bezprostřední herecký projev.

Tenhle Iosseliani je jeden z nejlepších, které jsem viděl. Je ale složitý - hodně postav, zápletek, emocí, přeskoků; hodně rovin. Možná proto je tu v modrých. Styl ještě piloval, leccos je jen lehýnce nahozené a jak kdyby ze srandy, výraz je tu ale závažnější než co znám z jeho pozdějších prací - jde o životy. Krom Etaixe a Tatiho tu poprvé vnímám i značný vliv Buñuela - ty propletence i to demaskování absurdit mají surreálný šmrnc. Nepochytal jsem zdaleka všechny souvislosti, ale nevadilo mi to - celek dává jednoznačně najevo názor i postoj tvůrce. Krásné kino!

„Idea, která nás spojuje a které sloužíme, je ideou státnosti. Mohutný, silný stát, to je ideál, pro který jsou Rusové ochotni trpět, obětovat i život. Je to iracionální idea. To není ono pragmatické evropské usilování získat maximální osobní výhody. Je to idea ruské duše, v které se rozplývá naše individualita. Ale dává nám to stokrát víc. Pocit příslušnosti k velkému organismu. Pocit ducha, síly a nesmrtelnosti. Západ vždy znevažoval ideu naší státnosti. Nebezpečí nespočívá v západním myšlení, ale v nás samotných. My sami hltáme módní myšlenky ze západu, očarováni jejich zjevnou racionalitou, netušíce, že právě v tom je jejich ničivá síla. Ale naše vlastní idea nakonec vždy zvítězí. Všechny naše revoluce nelikvidovaly, ale posilovaly stát, a to platí stále.“