garmon

Hlavní potíž angažovaného umění je, že se lety vytratí aktuálnost a uměleckost; nezbývá pak často nic než dokument doby a konkrétního problému. Služebnost. V Česku dnes je velká vlna dokumentaristů, jsou úspěšní a umí se sdružit i ocenit navzájem. To riziko ale zůstává. Jasně: jsme součástí politického celku, film je médium, které umí taky informovat, objevují se problémy, které mohou docela dobře nadobro zatočit s tématy, kterými se zabývá „vysoké“ umění. Uvědomil jsem si to už u Vardové filmů z Íránu – dneska jsme od téhle země odříznuti, jak kdyby byla z 1000 a jedné noci. Ale na druhém konci světa není. Nejsem úplně doku-typ, neviděl jsem Vardové proslulé dokumenty o Kubě, ani o Černých panterech (a ani se nechystám). Každopádně v Nausice zestárly nejvíc právě strategie klasického dokumentu – mluvící hlavy, proklamativnost jak z Godardovy Číňanky, voiceovery. Z inscenované roviny nepůsobily ale úplně dobře ani drobná kabaretní čísla, které si Varda zjevně přinesla z předešlého opusu Lions Love. Asi proto, že byly velmi ad hoc: „řecký pastýř sedí na kopci nad mořem, drží okolo ramen ovečku, okolo jde turista, pastýř mu se záběrem na ostrovy (posléze se vyjeví jako pouhé plátno) ukazuje, kde a jak tam chovají lidi v internačních táborech a turista to vždy navleče na řeckou mytologii – protiklad politiky a turismu. Nakonec okolo poskakující dívenku kousne had a pastýř jí vysaje ránu a odnáší ji jako ovečku“ – atp. A k tomu občas řecká písnička – zpívá Martha a Tena. Úplně záživná dnes ale není ani rovina fikční (nicméně dobrá kratičká scénka s hnusáckým vagabundem Depardieuem – byl hajzlík od pohledu). To by byl ale asi film té doby: angažovaný, civilní, cinéma vérité, velmi lidský, trošku obyčejný, šedivý. Každopádně jsem to celé rád viděl, je to další střípek k poznání téhle baby.

Nepříjemný, ukřičený, naléhavý film. Brilantně natočený – vražedné tempo, neskutečný Volonté. Přemýšlel jsem, co tu ještě nepadlo: Film má velmi pregnantní, čistou formu – je zde vlastně jen pár opakujících se situací, které jej ale posouvají vpřed jak mašina. Dál: Petri pro své hrdiny nevidí východisko (možná proto byl film ze stran levice kritizovaný): buď je ničí zaměstnání anebo sedí před televizí. Když se v pomyslném vrcholu příběhu Lulù konfrontuje s profi revoltářem, vmete mu tento: „teď jsi svobodný, můžeš dělat co chceš!“ – jenže to je bohužel výzva, která stojí taky práci. A je to tu vlastně potvrzené: když na konci filmu Lulù vypráví svůj sen, je o tom, že vidí sám sebe přicházet z mlhy: řešení toho co dělat je najít sebe, poznat se a rozvíjet se. Pak už nebudou na druhém konci vah večery u televize. Nejvíc působivá pro mě byla scéna revolty – vydržel bych se na ty postavy konající na bílém pozadí sněhu přeškrtaném lesem dívat ještě o dost déle.

Téma samotné je na plný počet. Zpracování vlastně taky – jde z toho velké zklidnění, Birkinka je samo manýristická, hraje nejčastěji samu sebe, ale některé momenty má velmi silné – pláč nad zapomínáním, bolavé připomenutí Resnaise v tomto. Výtvarná stránka je taky překrásná, upomene na Štěstí. Jsou tu veselé a moudré babičky jako v Bez střechy a bez zákona, ale není tu žádná Mona. Jediné co mi přebývalo byl scénář: občas kostrbaté dialogy, tuctová zápletka prozrazení sblížených a její rozuzlení – dovedu si představit takovéto citové povlávání a introspekci ještě déle a hlouběji a obešel bych se vlastně bez dramat. Omrzelost, přetlučení se a silácká slova jsou dramatem samy o sobě. Mladý Demy mi pro roli přišel ještě přeci jen příliš dětský, ale to příběh posouvalo zas ještě trochu jinam – náruživost mladého kozlíka tam nebyla, spíš emoce kloučka bez mámy. Moc pěkné byly vsuvky s videohrou – Vardová byla dlouho do stáří aktuální, zajímala se o mladé lidi a jejich vášně, byla empatická a zjevně otevřená.

Nádherné kompozice! Opravdu jak kdyby rozhýbaný Cartier-Bresson. Myslím, že radektejkal trefil hřebíček na hlavičku s tou dvojlomností filmu. Nevím, nakolik Vardové s dialogy Resnais pomáhal, ale rovina milenců je opravdu jak z Loni v Marienbadu. A podepisuju i Dionysovu chválu jejich dialogů. Na mysl mi přišel ve frankofonní (Tanner to má taky) kultuře staletí opakovaně se navracející aspekt ušlechtilého klasicismu anebo rovnou racinovského dramatu – ti dva tady jsou vybraní jak z maleb Fernanda Légera (anebo jsou jak vlysy z Paláce Adria v Práglu) – anebo jsou rovnou jak ony sochy z parku v Marienbadu. A kamera to ví a porovnává detaily jejich tváří. A Varda to ví taky a nechává je slavnostně deklamovat dialog jak poesii (tohle uměla skvěle Durasová ve svých scénářích a hrách). Film to tím výrazně odloučí od vnější dramatičnosti a místo třesení se o budoucnost milenců sledujeme zpovzdálí jak kdyby stélu anebo vlys fenomén partnerské krize. A k tomu se přidává druhá rovina, ve které vidím jasnou inspiraci Rossellinim (závěr je jak z Cesty po Itálii). Zajímavé pro mě bylo, co z toho všeho rozvíjela Varda dál – Cléo je silně godardovsko-truffautovská, až Štěstí si z Pointe courte bere záběrování a Bytosti zase prostředí. Dramaturgii už pak měla Varda jinou – mnohem osobitější a uvolněnější. Možná je tu patrný smysl pro dějovou zkratku. Hudba v Pointe courte je taky takový podivný neoklasicismus auricovsko-milhaudovského ladění. Tohle se psalo, když už se nechtělo přiznat, že jsme neoklasici – má to náš Klusák v Jirešově Křiku, je toho všude spousta.

Tohle je jeden z nejpoctivějších, nejryzejších filmů, které jsem za poslední rok viděl. Je celý o Lásce, je naplněný humorem a je postavený na kýči: jako by se autor předem vzdal složky, které dílo dělá dobrým a stavěl jeho kvality všude jinde. Připomíná to Fassbindera (Strach jíst duše byl o stařeně a koníkovi), natolik je to neústupné a přitom pokleslé: pokleslá je práce s barvami (kamera je úžasná!), celé ustrojení – vždyť jde jen o románek jak z harlekýnek. A přitom je v tom všem víc étosu než v různých moralitách vysokého stylu.

Pěkných pár záběrů z ručky na dvorec.

Film je rozkročený mezi společenskou stránkou zápletky, která dávno vybledla a stránkou citovou, či lépe etickou. Už jen vymotat se správně po komunisticku ideologicky z takovéhoto rozhození figur musel být oříšek. Solovjov byl zjevně schopný produkovat v Moskvě, tak ve Střední Asii, a právě tak i v escobarovské Kolumbii a to víceméně o čemkoliv. Němci, Američané i Kolumbijci tu hovoří rusky a jako mezihry jsou použity dokumentární záběry z války. Podobně jako v dalších S. opusech, nese se vyprávění ve velkorusky rozmáchlé formě, vysoce elegantním podání a povlovně plynoucím epickém tempu. Plus je prosáknuté láskou k Drubič – momenty s ní jsou ve filmu ty nejsilnější. Pořád nemám jasno, kde má původ specifikum Solovjovova jazyka: virtuóznost záběrování, dokonalost formy. Jasně: ruská škola, kusy z toho stylu jsou jak kdyby z Nové vlny, ale on pak čuchal i tu Novou vlnu osmdesátek – byť generačně starší, má v sobě prvky neobaroka, takového toho manýrismu, akermanovské redukce, u něj tedy maximalizované zbytněním formy. Snad že Američani? Jednou tomu přijdu na kloub. Tady to dech nabírá při záletech toho „zmatkonoše“ – vlastně je v něčem podobný hrdinovi z rumunského Glissanda: ženy okolo něj jsou outsiderky, ničí je. Zbytek je poněkud Anděl s ďáblem v těle anebo Mefisto a tahle osmdesátková retro kinematografie. Občas trochu kýče. Charakteristika Filmového přehledu tu celkem odpovídá, jen je to baron B. K. Asi kafkovská aluze.

Willow Springs je ještě poloamatérský: Schroeter stál za kamerou, jednou rukou snímal zvuk, kostýmy dělala Montezuma. Zvuk je samo příšerný, občas někdo uteče ze záběru (a občas se někomu vyškrábne z náruče kočička: ale on zaujatou pózu udrží až do konce záběru i bez ní, cheche) – to jsou sice jen technické parametry, ale je to celé ještě takové syrové a hovězí; kýč je opravdu kýč, neumětelství a vyprázdněnost je ještě nešikovností a prázdnem. Na začátku slyšíme známou árii Mignon z Thomasovy opery (ale tu zpívala i Aťka Janoušková v Benefici profesora Alexandra a Barbary de Anatolia) a pak už to jede –- tadáááá – pěkně árie za árií, písnička za písničkou, slzavá věta z houslového koncertu za slzavou větou z jiného koncertu – přesně tak, jak to Schroeter dělal celou svou kariéru. Představte si, že seženete štědrý grant, vezmete pár svých (buzních) kamošek, absurdně je nalíčíte, pěkně je obléknete (prohoďte si adjektiva), a namísto toho co jste slíbili grantové komisi původně dělat (bylo to tuším cosi o Warholovi a Marylin – Marylin's Dream byl původní název), začnete z plezíru točit home video někde mezi detektivkou a psychodramatem – Manson vraždil pár let před tímto a Wernerem to hnulo. Dobrodrůžo to určitě bylo. Zajímavé pro mě bylo, že ke konci začaly obrazy nabývat té krásy, kterou znám z jeho profi filmů. Rychle se učil a měl vizi. V tomhle filmu si zkoušel celky a ke konci i svícení.

Vrcholně estetizované a tedy perfektně natočené drama střihu Antonioniho anebo Hirošima, má lásko. A s těmi vraky lodí všude okolo asi i poučené Bergmanem. Sranda, Persona vzniklá v témž roce taky využívá ženské ruce. Takže: citové hry lidí, zápletky založené na manipulaci a zneužívání převahy jednoho nad druhým. Esteticky dokonalé, poučené existenciální částí Nové vlny. Pocit je tísnivý, to znám z vícera japonských filmů šedesátek, napadá mě Písečná žena anebo Záznam o japonském hmyzu. Japonci vždy tendovali k redukci, věci se opakují, děje se toho málo a i to je podané spíš introspektivně. Překrásná hudba – série s hiáty ve dvou flétnách, prolínání anebo se motá jen jedna a bourdon je v druhé z fléten v nízké poloze. A pak přebere motiv harfa a jako barevná skvrna se nahoře objeví smyčce. Bohužel to jede dokola snad 30x a pak už to je nejen tísnivé, ale i obehrané. Obecně nesleduju Japonce snadno, na tomto si uvědomuju i svou dlouhodobou únavu z nové vlny, z její modernistické čistoty prostředků – ve 14 letech by mě bylo toto sebralo totálně. Perfektních posledních pět minut, za ně zvyšuju na 4.

Dobře natočený, trochu příliš cudný, chladný a unaveně působící film s hvězdným obsazením skvělých evropských herců o věčném střetu dobra, víry a pokroku s tmářstvím. Volonté je v projevu občas podobný Haničincovi, snad blízkost k různým retro filmům v nichž hrával to snad může některé zdejší recenzenty posouvat k hejtování. Řekl bych ale, že je to velmi poctivá filmařina, samozřejmě s výhradou akčních scén, krvavých vražd, údů a obnažených ňader. Podobnou atmosféru má film Mariken van Nieumeghen a možná i nějaké ty pohádky od Herze. V něčem podobná byla Hrdinská protivenství Baltazara Kobera od W. J. Hase. Zajímavé je, jak je po 35 letech rozpoznatelné, kdy jde děj záběr od záběru („nyní točíme odchod alchymisty ulicí, prosím paní s košíkem rychleji a Gian Maria se otočí a zamračí“), a kdy to režiséra opravdu baví. Rád jsem viděl čarodějnici Karinu – bylo jí už 48 let a z mrkací panny se už posunula. Její role je malá, ale svědčí jí: ženská krása ještě byla vidět – Delvaux pro ni měl smysl. Devreese opět skvělá hudba – v době rozvinuté elektroakustiky, postseriality či minimalismu snad poněkud nečasová, stále ale nepůsobící starobně. Zajímavě nasnímaný je závěr - tady se Delvaux ještě jednou vrátil k určujícímu instrumentu Muže s oholenou lebkou a byl tu podobně neunavený, posedlý a silný.