garmon

Senior seniorům. Když se mi podaří si příště při jízdě za pomalým autem s šedými vlasy vybavit Podzimní zahrady, užiju si ji víc.

Z mých dosavadních Iosselianiů jsou Brigandi zatím nejvýpravnější a nejzávažnější. Je to takové Otarovo Pokání ve smyslu Abuladzeho. Ani jeden ze jmenovaných atributů mu bohužel úplně neprospívá - je těžké se od aktuality profilmovat k živoucímu zobecnění anebo ještě spíš Iosseliani zde nehovoří o ničem, co bych neznal a jeho vyústění jsou předpokládatelná. Étos všeho ale zůstává stejný jako v jiných jeho dílech: akcent na přirozenost, prostotu, touha vymknout se karmickému řetězci, neopakovat nedobré, byť společností zažité mechanismy, skeptický pohled na hodnoty v uvozovkách, na vývoj společnosti, na křivení mladých atd.. Film je vizuálně překrásný, oproti jiným Otarovým opusům je i o dost pečlivější v detailech a v realizaci obecně. A je tedy oproti jiným jeho filmům i hodně smutný. Hereckou hvězdou tu pro mě krom postavy Krále hrané Amiranem Amiranašvilim byla gruzínská laň - femme fatale Nino Ordžonikidze.

Iosselianiho umění je velmi jemné. Nezatěžkává světobornými a spasitelskými idejemi, není velkolepé ani patetické. Je tu provázanost multikulturní radosti a morálnosti drobného, soukromého ve smyslu intimity, lokálního ve smyslu ukotvenosti – těch míst a oblastí, v nichž se nad malostí a závistí dá spíš pousmát anebo jí litovat, než nad ní naříkat, ustrnout anebo se topit v její temnotě. Narda Blanchet v hlavní roli se stala mou novou hvězdou - dlouho jsem neviděl tak bezprostřední herecký projev.

Tenhle Iosseliani je jeden z nejlepších, které jsem viděl. Je ale složitý - hodně postav, zápletek, emocí, přeskoků; hodně rovin. Možná proto je tu v modrých. Styl ještě piloval, leccos je jen lehýnce nahozené a jak kdyby ze srandy, výraz je tu ale závažnější než co znám z jeho pozdějších prací - jde o životy. Krom Etaixe a Tatiho tu poprvé vnímám i značný vliv Buñuela - ty propletence i to demaskování absurdit mají surreálný šmrnc. Nepochytal jsem zdaleka všechny souvislosti, ale nevadilo mi to - celek dává jednoznačně najevo názor i postoj tvůrce. Krásné kino!

„Idea, která nás spojuje a které sloužíme, je ideou státnosti. Mohutný, silný stát, to je ideál, pro který jsou Rusové ochotni trpět, obětovat i život. Je to iracionální idea. To není ono pragmatické evropské usilování získat maximální osobní výhody. Je to idea ruské duše, v které se rozplývá naše individualita. Ale dává nám to stokrát víc. Pocit příslušnosti k velkému organismu. Pocit ducha, síly a nesmrtelnosti. Západ vždy znevažoval ideu naší státnosti. Nebezpečí nespočívá v západním myšlení, ale v nás samotných. My sami hltáme módní myšlenky ze západu, očarováni jejich zjevnou racionalitou, netušíce, že právě v tom je jejich ničivá síla. Ale naše vlastní idea nakonec vždy zvítězí. Všechny naše revoluce nelikvidovaly, ale posilovaly stát, a to platí stále.“

Hudba je tu podivná, občas míří do artifici stylu, ale klame; ragtimové základy v jinak poměrně bohaté aranži se navíc jen zřídkakdy pohnou k většímu švunku. Je to trochu hudba jakou dělala v té době třeba Kate Bush, ale bez její ulítlosti a charismatu: Carole Laure neuměla nikdy moc zpívat a bohužel ani hrát - její půvab je zejména v samozřejmosti s jakou hraje nahá, zbytek je trochu Anna K, trochu Dáda. Vizuál toho je taky zvláštní. Když to porovnám s mistrovskou Forbidden Zone vzniklou v podobně přiznané divadelní stylizaci, toto je výrazně slabší: tak nějak to nemá názor. A kdyby to stálo celé jen na "zkouškách" muzikálu, bylo by to ještě dobré - bohužel se do toho plete ještě zápletka krize Laure s manželem Fureyem, a k tomu ještě eko-zápletka ohledně jednoho pěkného pozemku, a k tomu ještě zápletka, kterou Carle opakuje dokola - totiž, že je Laure komusi mrtvému podobná, a k tomu ještě zápletka o tom, jak dobře se má barmanka divadelní hospůdky se svým mužem atd. Chytá to moc nevýrazných zajíců naráz - ani jeden není vtipný, ani jeden není nosný. Aspoň, že to není tak elitářsky nablblé jako All That Jazz. Byl jsem zvědavý s čím Carle přijde - prvky muzikálu už jsem u něj viděl, zajímalo mě to; neurazilo, ale dokoukal stěží. Slabé tři.

Viděl jsem zde už vliv Wenderse a Akerman - to v sedmdesátkových Angelopoulosech nebylo. Jediná výtka - ke konci se příiš tlačí na pilu. Tedy, řekl bych: Guerra tlačí - znám to i z Nostalgie, je prostě takový. Výkřiky o andělích hraničily se sebeparodií. Přesto na pět. Myslím, že se to dá chápat jako pouť everymanů světem.

Krásná ukázka evropské mytologie bez infiltrace nibelungovštiny - aneb takoví jsme byli předtím, než nám do hlavy natloukli pány prstenů s přibližně jednou detailně na kameru rozšmelcovanou obludou za minutu. Do lesních vizí z Twin Peaks se to nepouští, na druhou stranu bych se vsadil, že tenhle film viděl L. von Trier před Antikristem. A je to i trochu Ronja, dcera loupežníka, možná Jakubiskova Teta a vlastně co: jen Anče s Kubou tu scházejí (a taky je to trochu Iljenkova Mavka a to je pro mě důležitý film). V takovémto příběhu musí kromě kamery hrát zákonitě obrovskou roli hudba. Piersanti obstojí co se týče rozsahu - je schopný velmi dobře evokovat i doplňovat. Když se ale pouští do autonomní oblasti, je v tom slyšet tu Grieg, tu Ravel - a to bohužel nejen stylem. Scénář samotný je překrásný - nebyl bych to do novinářského psaní Buzzatiho řekl. Jednu dolů za přeci jen obstarožní filmovou naraci.

Nenávist Pintilia ke všem formám policajtství a vojáctví, ke všemu zelenému, ke gumovosti - ordonance v jeho filmech vždy vykazovala nezměrnou míru tuposti a vždy zapříčiňovala tragédie. Do toho špína a chaos popřevratového Rumunska, samotná zoufale temperamentní rumunská národní povaha, fest vtipný, drastický humor - punk napříč životem - od chcaní z balkonů přes brutální hádky až po zmalovanou číču u vraždy; k tomu pár cigánů vždy se nad osudy debility vojáckého světa pobavivších, a nakonec technologicky spousta prostředků nové vlny, která je tu mistrně připomínaná - řemeslo je tu neskutečné, tempo až na závěrečné rozuzlení vražedné, nemá to chybu. U takových filmů si lidé nejvíc stěžují na samotné postavy - to, že jsou přesně odpozorované, že je do hutna zkondenzovaná jejich podstata a napsané i zahrané jsou tak výtečně až s nimi máme problém jako s reálnými lidmi, to pak zůstává tak nějak stranou. Je to sice jen společensko-politické umění a Pintilie měl zůstat u vztahu těch dvou (a že by bylo o čem točit), nepouštět se tolik do vojančení, zobecňování, a možná ani do tragického vyvrcholení - nu, ale byl by z toho byl jen jakýsi Džusový román po rumunsku. A mj. je to doba Pasti pasti pastičky, ale toto mi sedí mnohem víc -. Je to taky jeden z velmi mála filmů o lásce - o té veliké, jediné; o té, která ničí - a divím se, že to tady ti tří-hvězdičkáři nevidí.

Překvapivě vkusné - hraný dokument - je dobře, že herci byli jen figuranti. Textury. Představuju si, že jednou bude takovéto kino v pohybu celé - animace v prolínačce s dějem, děj a děj v druhé projekci. V Ovoce stromů to Kučera Chytilce odvedl 40 let před tímto - jen to naplnit významy! Tam i zde. Jako by technologie zabrzdila obsah. To je tak, když se z technologie dílo počíná. I jako předstupeň je to ale vzrušující možnost - plynutí dvou filmů zároveň. Radektejkal dobře shrnuje tu očekávatelnost scénáře zde i důležitost zvukové stopy.