garmon

V životě jsem neslyšel o tradici sovětských komentovaných koncertů; přijde mi divné to brát jako samostatný filmový žánr, ale možná jen nejsem dost vzdělaný (vybavují se mi příšerné komentované koncerty ČT, dělal to jakýsi Vejvoda?). Tohle každopádně těžce připomínalo operácké drag fantazie Wernera Schroetera ze sedmdesátek. Tedy queer. Bavilo mě to víc než on, mělo to nadhled, formu, nebylo to tak dlouhé jako Schroeterovy samohany, někdy to bylo brutálně vtipné, jako celek to velmi dobře vystihovalo totální kulturní průser Kazachstánu po rozpadu SSSR, po privatizaci, po devadesátkách, a to v kombinaci s tím, že film je naprosto profi a dokonce nese schopnou uměleckou výpověď. Jako postmoderní mischung žánrů (místo příběhu obraz a bezdůvodné emoce), a vlastně do jisté míry kabaret (burleska?) to bylo k přečkání (a to i přes Litvinovu - holka mi pořád leze do cesty, lámu si hlavu, proč ji tolik obsazovali a nechávali improvizovat na kameru: něco jako stand-up blondýna v Česku? A ty róby vždycky: že by pro Rusa představovala nóbl snobku? Trubku? Lesbické pokukování u rozepnutého korzetu bylo nicméně výtečné), ba se mi to vrací i po týdnech. Vracel se mi rovněž náš Weigl - postsynchrony jeho voper byly podobně trubkovité.

Tohle je dílo, které přesně zachycuje bohému beat generation s původem kdesi ve čtyřicátých letech a s ní i zrod nové estetiky: improvizaci, civilnost, dokumentárnost… Je to nouvelle vague v kostce (ostatně je to film, který ovlivnil ranou Chytilovou) – jedno, že Cassavetes šel pak už jinam. – řeklo by se „jen kus života černého“ a nic víc, ale tím jak je to přímé, nehledané a naprosto autentické, to v sobě nese stejný kus lidského vzpínání se k transcendentnu, jako ty nejsilnější výhony vysoké evropské kultury (pravda, párkrát už tu zaskřípne americké "wonderfull" tlačení na pilu emocí, ale je to zřídkavé). Ostatně – přesně pro tuhle autenticitu se k jazzu a Améru u nás v Česku už 70 let tak vzhlíží a nejeden dobře živený oblastní český docentek ji, náležitě proceděnou, očkuje novým generacím akademických přizdisráčů.

Je v tom hodně nedokonalostí daných dobou (zvuk), podmínkami (výprava, materiál), ale i kulturou SSSR – herectví je tak přepatetizované, že by se zbrusu hodilo do Ivana Hrozného – o moc dál se neposunuli (ale: kam že se posunuly historky o Gandalfovi od doby Caprova Ztraceneho obzoru? Možná tak k dobrému marketingu a kýči). To všechno tu je vyváženo kamerou a s ní silou výrazu filmu. Jediné, co mi po pár týdnech od shlédnutí ubírá body je výstavba po scénách: je to dokonale připravené, ale netryská to. Nicméně: jestli se někdy hovoří o tom, že by se něco mělo vidět na velkém plátně, je to Legenda o kněžně Olze.

V kontextu je název správněji opravdu Poslední příběh Rity. Je to dramaturgicky těžce nedotažená kašírka se světlými momenty. Litvinova coby herečka manýristicky exhibuje, ostatní jí sekundují, Drubič brečí, jako to dělala vždy. Vizuál zajímavý, občas zajímavé songy. Bohužel je celek nicotný a děsně pomalý. Kašírky jsou jak z Harryho Pottera anebo Resnaisova Mélo, jsou zajímavě prokládané jak kdyby dokumentární filmařinou. Poučení z Muratovy. Sama Litvinova hraje trochu jak Magdalena Montezunma - ta spojitost je okatá a vlastně zajímavá. Litvinova ale coby scénáristka neumí vést příběh, její nepříběh přešlapuje na místě poměrně exkluzivně načaté zápletky stylem "je tu smrt, dívka tedy umře, uděláme jí pohřeb". Připomínalo mi to výtvory Davida Jařaba - Hlava, ruce srdce byly podobně k nepřečkání, a přitom základní zápletka působila na papíře jako jedna z nejzajímavějších popřevratových v českém filmu. Totéž Caraxova Anette, plastové nic, které oproti Ritinu nejnovějšímu příběhu trpí i svou přefinancovaností. Pokud Litvinova jako auteur někdy někam poroste, bude potřebovat mít o čem hovořit.

Láká to představit si Přiblížení jako pokračování Stupně: hraje tu opět Merab Ninidze, jsme často opět v bytě s květinami (na lícu plakety je rodokmen rodu, ale ženy, ty nic neznamenají... na rubu je velký portrét Marxe); jsou zde zástěny, zpoza nichž mizí rodina ven pryč ("je třeba koupit chleba", "je třeba koupit sůl", "mýdlo"…), ocitáme se i ve stejných úřednických místnostech, jen se zde vyučují příští vojáci (a studenti utíkají houfně a ne do hor); kamera pluje… Co se změnilo? Je zde ještě radikálněji vyjádřená nevole z přežívání v polomrtvém zřízení: chlapík řeže vejpůl stůl: „proč to děláš?“ „budeme mít doma dva“ – a na obrazovce Gorbi… Možná až moc explicitní použití jinotajů zde je – máme tu zkušenost i z české kultury – ona nutnost šifrovat udržovala kultury-vědomou veřejnost ve stavu jakéhosi polospiklenectví, spolu-vědomí smyslu narážek. To vše vyprchalo s prvními nováckými zábavními pořady – buď se to přežilo anebo přišel nový svět s nákupními centry na víkend a s učením dětí umění marketingu, těžko říct, těžko štěkat na mraky. V Přiblížení se mladí taky pozastavují nad tím, proč bojovat o rodinný dům – jaký dům? Vždyť nemá střechu? Jak chceš zachraňovat dům bez střechy? A chlap se tam jezdí hádat a „makat“ a pouštět si k tomu z gramce aplaus. Malá technická: tak strašnou kvalitu jediné dostupné kopie filmu, navíc s ruským rychlodabingem, to jsem léta nezažil. Padá z toho na mě smutek – každého Spidermana máme v bluray. Však mrkněte: https://www.youtube.com/watch?v=Rb0ib4Yz2jY&list=FLZQtZAgLD6JCz3-kQk3AmRw&index=2&t=2290s

Pro mě o něco výhodnější vyprávěcí klíč, než Solovjov volil pro okolo natočené filmy: nebere se úplně vážně, je o dětech, ale ne úplně moralizující (v Jak se točí rozmarýny přišlo děvče taky o vlasy). Není zas až tak přeestetizovaný a nenutí Drubič do nějakého velkého hereckého výkonu. A je velmi zajímavý coby sonda do toho, jak se chtěl SSSR prezentovat koncem sedmdesátých let (v tomto se to blíží městským baladám Daněliji, ale opět i Michalkovovi). Naštěstí tu nejsou vojáci a propaganda tohoto druhu - už poněkolikáté ale registruju, kolik byl Solovjov schopný do svých filmů vpouštět mužské nahoty - ono to bylo tehdy naprosto netoxické, čti "dovolené", dnes působí řada jeho filmů až poněkud homoeroticky. Každopádně: poprvé je zde tematizován model, který přejde do ASSA: Drubič se nudí, flirtuje s mladým chlapcem a její pasák/starší milenec/živitel/impresário to nese těžce. Odnese to mladý kluk. Zajímavé, jak se motivy vracejí, zajímavá je geneze velkého příběhu - sám pan režisér přeci s Drubič žil a jí bylo o 15 let míň. Tvarově velmi podařená ústřední píseň. Vůbec je Švarcova hudba v tomhle Solovjovovi povedená. Zůstává přehalovaná sedmdesátková instrumentace, ale to laciné se přirozeně taví do harmonií Ruska 19. století - slyším v tom Čajkovského.

...třetí by byla spíš za unaveného Rainera, než za cokoliv v tomhle filmu. Ono tyhle osmdesátkové orwellovštiny stojí a padají s výpravou a nasazením a tohle je prostě křečovitý brak bez mocniny.

Film s nádherným názvem, ale trošinku nuda to chvílemi je. Čtyři hvězdy spíš za originalitu než sílu dojmu. Pozdní modernistická redukce. To kino je via videoart anebo nějaké ambientní video; skoro celý film je zelený - potemnělá zeleň s černými překážkami v popředí. Stranou bych nechal, jak moc alternativní projekt to je - Durasové jsou herci zbyteční, kamera je zachycuje max jak se na výkon připravují. Co se týče scénáře, je z rodu Hirošima má láska - alespoň je tak deklamovaný - tak jak to Duras hlásala - nehybné psaní, tak jako Racinovské alexandríny. Ten scénář je často krásná báseň a Durasová jako hlas vypravěčky přesně ctí rytmus a má překrásnu barvu hlasu i odstíny intonace. Pro nefrancouze je zážitek obtížný neustálým čtením titulků. Příběh sám je typická Duras - ostatně myslím si, že ona byla geniální autor, tryskalo to z ní a bylo to velmi silné - existencialismus s nezaměnitelným, novému románu se blížícím charakterem. Ve svých vrcholech vysoká literatura, vlastně mystika - vášně, lásky, ženství. Pravda, zde se při všech těch pravých a nepravých matkách rýsuje i jak kdyby stín červené knihovny - ale u Duras toto je znak směru k postmodernitě, kde už je tohle úplně jedno.

Malle je v tom nejlepším co uměl dávno za novou vlnou, ale narozdíl od Truffauta nebyl po šedesátkách už jen lehkonohý anebo průměrný. Tahle studie zla při setkání s dobrem víckrát křísne do dřeně. Na to, že to je jen retro, a že je tu občas něco fousatého (mariánský průvod), je znát, že pán měl étos, a to ten, který nesetrvává u musíme si pomáhat. Přijde mi, že Manželství Marie Braunové by bez Lacombeho nebylo – zvláštní inspirace. Geniální moment cca 35. minuta: „pán je bohatý a lakomý Žid“ – a bez varování zazní odvedle klavírní fanfára (je to taky Beethoven?). Skvělí herci, uf. Lehounce bezradný závěr - kam s tím vším taky...

Průšvih v tomhle dílku pro Evropana, který viděl pár Kadárů před emigrací, je jeho americkost a muzikálovost typu Yentl. Myslím že lví podíl na tom má hudba: čert vem, když se tu zaměňuje Schubertův Moment musicaux za klezmer, horší jsou grimasy, které na vás hudba šklebí, abyste si jó fakt uvědomili, že se máte smát anebo jde o drámo, děsný je mickey mousing jak z Toma a Jerryho anebo když se z Bachovy violoncellové suity přičinlivostí Sola Kaplana stane takový ten cukerínový medley eintopf na způsob Mary Poppins. A nejhorší jsou momenty, kdy jede Kaplan sám za sebe. Úvodní a závěrečný song je produkt a fakt mi nejel. Bohužel je takových celých prvních dvacet minut a pak mi ještě chvíli trvalo, než jsem se z toho otřepal. Jinak je to v nakládání s muzikou velmi zručné, třeba scéna s árií z Figara intertextově šlape skvěle. Výtečný je občas taky temporytmus, Kadár furt uměl, i když dělal už jen žánrovky. Scény s dětmi a s místní prostitutkou taky dýchaly životem. Hezké byly trikové sekvence a zpomalování pohybu (tam jedině fungovalo Kaplanovo téma přehozené do zvonů - to znělo najednou jak Kabeláč a bylo to výrazově velmi hutné) - to jsou taky prostředky co si Kadár donesl z Obchodu na korze a Anady. Kanadští herci neokoukaní, hezký film.