garmon

Tohle byla brutální pičovina, která se mi jako dítěti vepsala do mozku hlavně kvůli názvu (dlouho jsem to hledal - "renegátka"? "stěžovačka"? "remcalka"?) a odpudivým scénám inzultace.

Tohle je jeden z vrcholných Ferreri-ů – stylově typicky pozvolný, intelektuálský, libovolný v motivech – ale tady jimi druhově nešetří (jako třeba v Audienci, ale i ve Žranici) – vrství je vedle sebe a dovádí do absurdity pokroucením jejich předpokládatelného vývoje. A vrací se ke svým – pláž ze Sémě člověka (a maketa mrtvého zvířete na ní - tam velryba, zde King Kong), mládě cizokrajného zvířete z Harému, smrt náhodným nevěrohodným úderem do hlavy (Budoucnost je žena)… Scény feministického divadla jsou podle mě vědomá parodie jinak výborného Vardové filmu Jedna zpívá, druhá ne – ta naivita tam je tady bez skrupulí zesměšněná-)). Jinak – nízké hodnocení přičítám tomu, že se postavy filmem (a svými životy v něm) potácí jakoby bez příběhu – potkávají se na nudných, vyprahlých večírcích, říkají si „už musíme začít něco dělat“. Ferreri netvořil lidi z masa a kostí, tvořil alegorie či symboly věcí, o kterých chtěl mluvit. Je to hodně teorematické, ale to není výtka – je to způsob. Do oka padne celá řada věcí – je to někdy až moc průhledně na to, aby se o tom dalo analyticky hovořit – jedna linie pro osvětlení toho co myslím: hlavní postava Lafayette (už to jméno!) pracuje v muzeu voskových figurín znázorňujících postavy starého Říma – falšovaná, nebo kašírovaná skutečnost a zároveň paralela současného New Yorku: majitel muzea je tajnými službami přinucen jim pozvolně měnit obličeje do podoby současných politiků: Cézara jako J.F.K., Nera jako Nixona. Svět ve svém úpadku. Krysy jako ve středověku. Požár Říma, Planeta opic se svou postkatastrofičností, King Kong zanechaný po pádu z mrakodrapu napospas písku (a stále hýbající prsty u rukou)… Dalo by se pokračovat. V rovině žena/muž jde podle mě o tichou (a často nijak drásavou) frustraci každého muže: ženy rodí děti i když jsou třeba sebevětší krávy, ale muž sám za sebe může mít maximálně opičátko, které najdou v útrobách mrtvého King Konga. „That´s a load of shit“ uzavírala feministická umělkyně Kiki Smith otázku, zda může chlap vědět co je to porod – wtf… Krásná kamera – u Ferreriho nikoliv samozřejmá. Výjimečný Depardieu, Mastroianni i ten tlustej majitel muzea – James Coco. Jemné nuance smutku, agrese a nepříčetnosti v Marcellových očích, u Ferreriho byl prostě d-o-b-r-e-j. A na závěr traktátu: myslím si, že jednou takhle bude další generace vnímat Trierovy onanie typu Melancholia – příliš snadné vypořádání se s apokalypsou, trochu unavené dobou, snažící se o nahlédnutí důsledků našich obsesí a počínání, haprující v obyčejné tektonice, kterou v Americe a jejím filmovém průmyslu zvládá každý béčkař…

Jako dítě jsem to sežral i s navijákem. S odstupem vidím jak hrozná rejžovací facha to je - animírky, šmírácčtí herci, klišé na klišé! Jediné světlé momenty byly Brejška a exteriéry staré Prahy.

Skvělý experimentální film! Z hlediska výstavby děje maximálně zhuštěná, dynamická, mnohovrstevnatá dramaturgie, je to celé opravdu punk - nevím, jak k tomu Herz došel. Estetika škaredých osmdesátek, vynikající hudba - tady bych si rýpnul do uživatele raroh - Kocáb v osmdesátkách udělal skvělou hudbu k hodně filmům (včetně Chytilové), kdežto Štědroňova filmová hřivna je pouze a jen v Baladě pro banditu , a to je přenesené divadlo. Jinak - Straka hodně připomíná Jancsóa - námětem (zloděj obírá zloděje, který je obrán ještě větším zlodějem), ale i zpracováním - skvělé komparzy, skvělé choreografie. Neokoukané, působivé, sežral jsem to i s navijákem. "Vždyť jsou to jen herci."

na tomhle mě nejvíc bavila estetika - Motokov

Po letech jsem si to znova dal (a vydržel!). Samozřejmě to trpí rozvleklostí, vidím v tom stylově hodně Wenderse, výpovědí zase tápání doby, která se už cítila být nová, ale neměla nové prostředky. Ale zato měla staré - barvy dodnes nevybledly a bez digitálních triků by už podobné haluze dnes nikdo nezkoušel. A kdo by tohle dneska produkoval? Hodně silný dojem a opět slzy za očima z toho, jak to tehdy bylo - takže "generační výpověď" vlčích dětí devadesátek? Cítím to taky jako plod "šestnáctiletého básnictví" - toho rimbaudovského - plného idealismu, jediného ryzího - obrovské štěstí, když tohle někdo protlačí ve svojí mladosti - opakovat to už později nejde. Tyc hovoří v téhle básni o Věčném Ženství, o touze po něm i přes slabošství, obrazy mají občas neskutečnou hloubku - jedno jestli záměrnou, nebo umožněnou "šťastným časem před dospělostí" - proč netočí dobré filmy i dnes?

Skvěle vybudované, jako pevný nábytek pohromadě držící - žádné místo pro nudu, pečlivě srovnané komínky motivací... Kamera jak od Dzigy Vertova (...) - neskutečné perspektivy, sovětský expresionismus hadr. Nezapře to divadelnost předlohy, ale zároveň: odtud bral Lynch pro Eraserhead - o tom domě se mi už zdálo. Baker je opravdu výborná - po Harému ji vidím v druhé skvělé roli - musím jsi ji najít dál! Kazan - a Kaufman to na ní umějí zachytit - každý úsměv, nuance přerodu z uhýkaného výrostka do zakoukané a pak opuštěné dívky. Film byl prý dán americkou katolickou církví na index - není divu, ukazuje stav věcí s williamsovským cynismem - co znamená hodnota "posvátného sňatku", jak lidi vyměňují city za zisk... Hodně na mě zapůsobila muzika - chvílemi nefalšovaný bílý jazz konce padesátek; nekašírované černošské zpěvy použité s lehkou ironií jako ornament na okraji dramatických scén berou dech.. Zajímavé jsou vedlejší postavy černošských povalečů - v tomhle jsem viděl poněkud rasismem zavánějící klišé, ale třeba se pletu a bylo to vícepatrové "takhle vnímáte černochy na jihu"....

Velkou předností toho je humor, trochu kusturicovský, ale o něco tvrdší (cyničtější), který to posouvá dopředu. Nedostatek vidím v roztříštěné dramaturgii, celé je to spíchnuté nahonem, jak se to ve východní Evropě tehdy dělo častěji (Jakubiskovo Lepší je být zdravý a bohatý... je velmi dobře srovnatelné s Dubem). Ne všechny zákruty příběhu mají své pevné místo, ne všechny absurdity s odstupem let působí ryze. Zápletka se sympatickým "tak nějak rumunsky sexy" lékařem je úplně černobílá; Morgenstern mi temperamentem i způsobem herectví připomněla trochu Zuzanu Stivínovou, což nemyslím jako poklonu. Vasilescu byl příjemně neokoukaný. Kromě zmiňovaných režisérských pánů evokuje tenhle film v závěru vesnické pijatiky Jasného Rodáky - a možná i kvůli tomu stromu. Jsem zvědavý na další Pintilie.

Dost lineární a poněkud suchý Ferreri. Občas mi unikaly dějové zvraty (hlavní hrdina je uvězněn v klauzuře podivného řádu, aby v následující scéně bez vysvětlení povečeřel u své milé a pak se v následující scéně dohádal s řádovým představeným o tom, zda se tedy smí anebo nesmí volně pohybovat...). Každopádně to o co v Audienci jde, bude každému jasné po dvaceti minutách - Kafka. Všichni pánové (tedy až na titulního Janazziho, kterého by mohl dobře zahrát kdekterý Menzel) jsou ve svých rolích natolik skvostní (a Claudia mě taky bavila), že by to bylo na čtyři hvězdy, kdyby... Ale myslím, že v našich heretických krajinách zůstane mystérium jemné papežské blasfémie se svými detaily poněkud nepochopitelné.

Nepříjemný film. Tanulo mi na mysli, jak Ferreriho kdosi charakterizoval jako tvůrce s živou, zlomyslnou fantazií, která mu umožňovala momentální nápady dovádět do důsledků… Pro tohle to platí. Spíš než podrývání tradičních úloh muže a ženy, případně funkce rodiny anebo emancipace mi dnes – po letech brutálního násilí a úplně jiných stupňů amorality zobrazované ve filmech – tohle přijde jako studie moci, šikany, ukázka rituálu, který žádný z přítomných úplně neovládá, ale hodlá ho dovést do důsledku. V tom se to blíží ohavnostem typu Zvrácený. Nicméně Ferreri je tím okouzlen až v posledních dvaceti minutách. Předtím se zpočátku odehrává velmi příjemně subverzivní vztahová studie, kořeněná nádhernými fialkovými pohledy Bakerové. Opravdu vynikající je Morriconeho hudba – hudební téma je na pomezí tonality, v orchestru se saxofonem evokuje bezvýchodnost podobně, jako sóla Stana Getze v Příběhu Pierry, v kytarové sazbě zas posouvá celý příběh do orientu a dodává dění patřičný spád – a tady už je pár výtek: Ferreri si nikdy nehlídal tektoniku: nejvypjatější místa nechává snímat jakoby unaveně, bez spádu, podle mě to není záměr (i když ten se dá najít skoro všude). Postava homosexuála prozrazuje, jak papírově tenhle nárůdek Ferreri znal – vtipné je povídání o nízkých kaloriích a pestré barevnosti snídaňového pudinku, ale neuvěřím ani na okamžik, že by se nějaký buzík dobrovolně zavřel se třema heterákama, babou a služkou a neobsloužil by se nejméně jednou tak intenzivně jako oni někde poblíž na nějakém místňákovi. A ještě to krásné leopardí kotě – úplně zbytečný motiv, který jen naznačuje, že měl Marco příliš snadné finance a málo důslednosti k tomu. Čtyři poctivé **** za to, jak snadno se na to dodnes dívá…