garmon

Tohle je pro mě esencí truffautovského (francouzského) espritu - velmi JEMNÉ, VELMI umně skloubené (popřemýšlejte nad tím, jak geniálně jsou zapasované ty flashbacky - je to jak rubikova kostka) a ve výsledku trochu mělké. A k tomu z toho je znát, v jaké pozici tehdy Truffaut byl - mohl si dělat prakticky cokoliv, žrali mu to - třeba mě trochu prudil neustálý okatý product-placement Delerueovy písničky - ta byla fakt děsná - Televizní klub mladých hadr-)

Černý Petr po Ukrajinsku (rozuměj - v Oděse, na břehu moře) a namísto autoritářského otce matka-panička, která by jako z oka vypadla šéfce z Faunova velmi pozdního odpoledne (anebo jak Budínová v Juráčkovi). Spooousta Godarda je v tom - opakované repliky jak z Bláznivého Petříčka, až hieraticky strnulé nájezdy viernyovské kamery... podle toho, co znám ze sovětského filmu té doby, muselo být tohle fakt UFO. A: Muratova sice buduje, buduje, ale občas si nehlídá šleh - třeba když matka řeší problémy v práci - to se PŘECI nesmí?! 16 let distanc! Dramaturgicky se zde poprvé objevuje výrazná slovní improvizace postavy - ten básnický asociativní průjem, kterým později "trpí" hlavní hrdina Astenického syndromu. Motiv oslnění, se kterým si pak hraje v Poznávání velkého světa. Velmi výrazná je kamera - hra s projekcí pomalu jak z Dillinger je mrtev - škoda, že nedali Muratové barevný materiál, bylo by to kouzelné. Velmi vydařená hudba - pokud ne reprodukovaná, tak pouze klavír, chvílemi jak cvičení ze ZUŠ, jindy zas výborně zachycené napětí, obsese, jednotvárnost.

Tohle by zasloužilo trochu rozumnější komentáře, než jen odsudky - především: cokoliv alchymického čteme, je bez znalosti "toho jednoho" strašná nuda - nudný je i Rubín - a navíc podobně intelektuálsky nudný jako byli Mučedníci lásky. K tomu je třeba dále přičíst Němcovu hru na pokleslost - od V žáru královské lásky sice zušlechtěnou, ale 6 let před "Láska shora" v českém kontextu ještě zcela nepochopitelnou - špatný je vypravěč (je jak ze soft porna), špatné jsou dialogy (ale zas: některé jsou jak vystřižené z Ovoce stromů rajských jíme: "dobrý den, nesu vám dopis" "Děkuji... děkuji..." "Nashledanou..." "Nashledanou..."), špatná je Rejchrtová - ale tak roztomilá s tím jewish nose-). Divné evokace vzbuzovala i hudba Hammera - trochu jako znělky k Pevnosti Boyard anebo k té historické soutěži Marka Ebena - synťáky, občas sólo elektriky, zvukový plast. A přesto, přesto! Něco v tom je - potenciál, chuť vykročit stranou při vědomí ztráty. Když si vybavím dobu, kdy to bylo dělané - brutální quasi-kapitalismus, kultura totálně bez podpory, bývalí disidenti hrabající v korytech politiky, tunelující Klaus-Kikina, ještě před tzv. "Sarajevem", Havel měnící se v restituenta-bílého naboba, NEPRŮSTŘELNOST - evokuje mi to tuhle tvář devadesátek. Němec zjevně uvažoval o distribuci filmu pro Ameriku - titulky na verzi, kterou jsem viděl, leckdy velmi milosrdně zkreslují to, co Potměšil s Rejchrtovou doopravdy melou - prosvítá tím další záměr páně režiséra? - "Evropa je magický klíč: přijeďte!" "LO-FI" estetika by opravdu na nějakého mladého ztraceného "alchymistu", který si tohle v Americe přinese z videopůjčovny domů, mohla působit-)... A ovšem: stále je přítomný pan Kafka - bez turistické devalvace, kterou to od začátku kafkiád neslo a kterou devadesátky přinesly natrvalo i do Prahy na Staré město a Josefov. A k tomu optimistická víra v americkou záštitu (před érou Afghánistánu, Iráku, Bushe mladšího) - Clinton před Lewinskou atd.? V bujarosti prostředků mi to evokovalo některé výtvarné postupy Greenawaye - ale Němec je totálně nedůsledný, hraje to na chaos, sází to bez greenawayovské paranoidní utříděnosti - v tomhle ohledu jsou jeho obrazové experimenty trochu plácání - ornamentální mišmaš.

Jedná se o částečně inscenovaný dokument o maďarské rockové kapele Omega.

Magda v převážně negativní roli (to jsem ještě neviděl! - ale sympatické je, že i jí lze chápat...). Šulcové sametový smutek. Krátké scény s pointou, skvěle prokomponovaný scénář – obrazové narážky na druhé významy replik, civilnost, přesnost. Ztvárnění porevoluční šedi - i v obrazu, výběru lokací... Celkově redukcionismus – Hanák od Růžových snů stále kontemplativnější. Zde dvě roviny příběhu – ženy / tvorba – „súkromné“ osamění / apartní svět umění – klamavá odposlouchaná literatura a herectví. Je to i v hudbě (modalita/jazz). A naopak: hudební zacházení s filmovými motivy – nakousnutá houska, jojo – vrací se v různých kontextech… A pak odkazy na nedávnou minulost – to mi trochu zestárlo – cenzura – dnes je jiná doba – cenzura penězi. Hanák si asi zažil své, že to musel ještě glosovat. Dnes už kotelny neživí intelektuály – obstarávají je firmy. Jediná scéna, které jsem nevěřil - "bujará" párty a telefon o Helšusovi.. Ale zářezy: „Bojím se, že už nebudu schopný psát…“ „Tak nepiš – kdo ti slíbil, že budeš spisovatel?“ – poslední Hanákův hraný film.

...vždycky si při vzpomínce na toto vybavím Eliotovu zlomyslnou poznámku ke Cocteauovi: "...jiskřil duchaplností... ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že je to jen zkouška na nějakou významnější příležitost" (Robert Craft, Igor Stravinskij, Deník ze společných cest, Supraphon, Praha-Bratislava, 1968, str. 35). V podstatě pak souhlasím s uživatelem mortak - je to hodně narcistní, nesourodé, teorematické. Nemluví to bez znalosti odkazů a i ty jsou podle mne vymyšleny asi tak, jako kdybych otevřel encyklopedii, zabodl prst a heslo použil do filmu - neprožité je to slovo... Samozřejmě některé postupy jsou z pohledu banality běžné kinematografie hodnotitelné jako výsostně nové, případně úžasné. Nicméně statičnost, staroba a především určitá bezvýznamnost - ve smyslu "bez tahu na bránu" "beze smyslu" - tohle všechno tu novost sráží. Lehkost francouzského espritu se všemi klady i zápory.

Souhlasím plně s uživatelem holina - elektronek násilně skládaný do kufru mě dlouho fascinoval v mých prvních sadomasochistických pre-sexuálních dětských fantaziích - fakt brutál!

Pro mě hlavně srovnání toho, jak vypadá durasovský scénář v tradičněji pojaté dramaturgii (a kinematografii) - je to tři roky po Hirošima, má láska, ale té intenzity to bohužel nedosahuje ani zdaleka.

Zloba skrývající se za "realističnost". Nietzsche hovořil o tom, jak nás po staletí filosofové obelhávali vidinou pravdy - tohle je exemplární případ: kýč svého druhu - poskvrňující, ZLÝ. Dávám * hlavně za tu zlobu v tom - samozřejmě to ční nad většinu sraček z Hollywoodu.

Yuppie kultura je v současnosti přesně v momentě, kdy je úplně out – nebyla zahrnutá v retro vlně, protože nebyla čistě hippie a zatím není taková situace, aby se k ní někdo vracel pro tu deziluzi a dekadenci. Samozřejmě jsou výjimky – Pink Flamingos jsou tak bizarní a hnusní, že se o nich prostě dozvíte (klip Čoko voko…). Sweet movie vidím spíš jako nástupce Dovidenia v pekle, priatelia. Dovidenia má ale tu obrovskou přednost jednoho z mála filmů dodělávaných po 20.letech - odstup, zmoudření i ten efekt zestárlých tváří. V Sweet movie najdete mimoděk hafo „skandálních“ situací – tehdy asi ještě nebylo tabu explicitní šukání s dětmi za zvůků pravoslavné modlitby. Účastní se toho alespoň pro mě typicky pokleslý herec (rozuměj: pokleslý osudem, teorií života, dekadent v praxi, zmýlený „revolucionář") Pierre Clémenti – poté, co jsem ho viděl v Buñuelech a Pacifistce, nemůžu se zbavit dojmu, jak moc to bylo u něj NA PŮL CESTY. A v tom vidím i omyl Sweet movie – je to všechno možné, je to pravda, není to tu tak samoúčelné jako Flamingos, ale nic z toho nevyplývá- z deklarování revoluce revoluci neuděláte, ani když si ostříháte páčo. Sedmikrásky neměly důvod to syntetizovat – byly zakládající čin. Idioti od Triera to hezky zopakovali, ale řešení nabídli jen ornamentální. Třeba to řešení nemá. Třeba to nějak zhodnotí ti, co se k tomu vrátí příště.