garmon

Souhlasím s dANo - kdyby, kdyby. Kdyby to nebyla marginální pitomost, mohlo to být velké. Kdyby v tom nepřehrávala Sabine, mohl by u toho člověk vydržet déle. (Byla Sabine tím andělem zkázy jako naše Deána pro Juraje?) Škoda, že to nemá formát třeba klipu, nebo seriálu - ale kdo by na to koukal... Jinak to bylo moc pěkně barevné. Některé fórky s formou či studiovou mizanscénou používal Resnais už dřív - třeba v Prozřetelnosti - ale tam mu na to stačilo 20 sekund a jel dál.

Nejmíň autenticky působí rovina dětské hry - to je fakt kašírka. Hysterická Sabine ještě nenabrala síly, takže se celkem dá... Hysterická Geraldine je za zenitem a působí mile vyžile. Je to celé skvěle vymyšlené, ale belhá se to za předešlými Resnaisy tou teorematičností. Nicméně je to chronologicky poslední koukatelný film od něj, který jsem měl možnost (a chuť) vidět - kam se ztratil Pan Režisér???!!!.

"Tenhle svět je zmrvenej. Musíme způsobit katastrofu. Blázni říkají, že katastrofa je neštěstí. Ale je to ona, která posouvá kola kupředu. Možná se pak zrodí lepší svět." Ještě jsem neviděl u Jancsóa takovouhle syntézu: pro WwiwW, říct, že děj filmu a motivy se vrací jen na místo Svěžího větru, by bylo příliš snadné. Jsou to i motivy z Agnus Dei (epilepsie), Pacifistky ("násilí"), jsou tu stavby a krajiny Jancsóovy nedokončené trilogie, ruiny a vzápětí vrtulník z Elektro, má lásko... Svícení a některé postupy jsou z Tyranova srdce a onen hotel a Budapešť snímanou ze stejných míst lze vidět v Na krásném modrém Dunaji a v komediích s těmi dvěma mamrdy, co točil Jancsó od devadesátek. Krajina pusty a komentátor-hudebník byli u Jancsóa už v Technice a obřadu a pak v Rudém žalmu a asi by se našly i další místa a motivy; viděl jsem hrozně špatnou kopii a zas tak detailní znalec Jancsoá nejsem. Je tedy Sezóna příšer formálně jakýsi svorník. Co jsem u Jancsóa ještě neviděl byly auta - auta v pusztě, auta jako zdroj světla. A pak kola a cyklisté. V tom jancsóovském světě tohle chápu jako ironii - ostatně, ta se v komediích objevuje u jancsóa v téhle podobě častěji: skini, co tančí čardáš. Přijde mi, že v tomhle druhu filmařiny už nejde o děj, ale o strukturu a motivy - je to godardovské, ale zcela jinak. Přijde mi to hodně dobré. Navíc si film nese až jakousi hudební tektoniku - ve chvílích napětí přiletí vrtulník a dělá okolo lidí bordel - takové zahušťování gradace - nikdy jsem to neviděl jinde než u Jancsóa (už to bylo v Allegru Barbaru s řetízkovým kolotočem) a možná v nějakých videoinstalacích. Co se mi na Sezóně příšer moc líbilo byly časové roviny: velmi komplikovaná výstavba děje, jak o ní mluví Bajda. Proč tohle nešlo dál? Možná u Lynche - ale Inland Empire už taky není gnóze pro střední vrstvu...

Výborná hudba, tempo i atmosféra - to jsou rané šedesátky, vedlo to z Žižkovské romance, Probuzení a Touhy a odtud to taky posléze vedlo k Sedmikráskám atd. Ale když nad tím přemýšlím, vidím v tom ještě občas i třicátá léta - ono je to taky pouhých 20 let nazad, žejo... A tedy rozbourávání škrobenosti, mírný pokrok v mezích a chodili spolu z čisté lásky, jen ten civilismus tam dnes už bohužel působí ehm škrobeně. Ale je tam fakt výborná hudba - mladý Fišer uměl. Nejsilnější je to v songu "Nacházím a budu ztrácet", který výborně přednáší Stivínová starší. Díky montáži hudby k obrazu mi to chvílemi hodně připomínalo Až přijde kocour. A plně souhlasím s uživatelem Mouzon - ten film je dobrý, je třeba přistoupit na jeho estetiku i určitou pohádkovost / nereálnost. Anotace k filmu tady vydávající se za oficiální text je blábol: Okurkový hrdina je esteticky film konce padesátek. Je iluzivní, to Forman nikoliv. Mlíkovský tu ale na druhou stranu má bolavost opouštění i nenaplněnou touhu. To Forman neuměl: ten je brilantní třeba jako Páral šedesátek - ale účast a soucit od něj nečekejme.

Zase to šílenství i naivita individualistického teroru. Znal jsem to doteď jen z německých a anglických filmů. Tohle mě úplně přesvědčilo – je to sice „kostýmní“, ale velmi silné – je v tom trocha Felliniho, ale ne jeho manýrismus. Jsou v tom Tavianiové, ale ne jejich pokleslost. Stylem trošičku Petrolejové lampy – ty animírky – ale to se tehdy dělalo asi všude. Skvělý Giannini!

Jsou to ještě padesátky - nikdy předtím mi nedošlo, nakolik byl Antonioni závislý na "fashion"... V linearitě vyprávění, v dramaturgii (Odjede? Neodjede?) je to už mistr. Jakoby v tomhle byly vměstnané všechny ženy z Tetralogie. A překrásná Fuscova bossanova... Po 10 letech od recenze jsem si přečetl předlohu Paveseho - tam je to v ich formě velmi čtivě a neproklamativně napsaný portrét selfmademanky z nižších tříd, která registruje nepravost holek co se narodily nahoře, ale jede s nimi tu samou hru - jednoznačné srozumitelné. To co pamatuju Antonioni úplně nebyl - v něm už byl náznak té jeho tajemnosti okolo věcí, dějů i lidí.

Jeden z Muratové nejméně známých filmů. Po premiéře zaznamenal pouze malý ohlas, kritiky to komentují "přílišnou optimističností" vyznění... jasné je, že při francouzských penězích v produkci čekal od Muratovy kdekdo po Astenickém syndromu zázraky. Na mě působil film velmi příjemně - je tu v nejextrémnější podobě, jakou jsem zatím u Muratovy viděl (a že jsem jí už viděl hodně), přítomná její technika textového ostináta - situace nejsou stavěny lineárně, ale podobně jako staré ruské žalozpěvy kombinací do kruhu se točících replik. Připomínalo mi to vždycky některé pomalé části Stravinského Svěcení, nebo Svateb. Tady to už ale není jak v Godardovi 2x, max 3x, někdy se repliky opakují 10x, někdy je opakují různí lidé (hned úvodní scéna se psy je v tomhle jedinečná), někdy se exponují 3-4 takové repliky a pak je režisérka zabere z celku, v jejich kombinaci - a absurditě. Moc pěkné - a taky godardovské - byly "ranní" scény nahého policajta s družkou - to je čistá kinematografie - Vdaná žena, Pohrdání, jenže východní. Opakují se motivy odchytu toulavých psů - malá Nataška, kterou policajt najde, se ostatně vrátí do Muratové filmů ještě v Melodii dlja šarmanky. Prostě opuštění psi a opuštěné děti - tohle není optimistické. A pak mě v jedné scéně do očí udeřila igelitka s velkým nápisem TATI a na jejím pozadí Malevičův čtverec - tady je Muratova zas intoška, která nenechá obrazovou symboliku náhodě (to zelné pole bylo taky krásné). Groteska a la Tati to celé je. A k tomu Čajkovského Vremenja Goda.

...nejslabší Muratova, kterou jsem zatím absolvoval. Roztahané, bez náboje.beze smyslu, celé takové chtěné... Muratovy záliba v "efektních" bizarních převlecích postav je tu jak krajka na hovně. Odpudivě afektované herectví obou ženských, nedotažené motivace i motivy samotné. Jedna hvězda za kameru - pozoruhodně nápadné svícení - a snad za záběry koní podmalované Mahlerem. Litvinova je tak špatná, až je dobrá... A ty devadesátky - pamatujete na OK3?

Moc mě to tehdy jako teenagera bavilo - přišlo mi to hluboké, filosoficky dotažené i náležitě bizarní a temné. Wosho má pravdu - tu paní, co se na toaletách pomiluje s tím druhým pánem jsem si taky pamatoval. Myslím, že tohle byla strašná doba pro českou kinematografii - Herz měl před Pasáží tři roky na rozmýšlení co dál a pak deset let distanc od velkého plátna. Takovou cenzuru penězi si do té doby nikdo nedovedl představit. Passage mi přišla propracovaná a narozdíl od Koljů aspoň trochu s ambicí říct, co se to v těch divokých devadesátkách vlastně děje. A tak jsem se na ni zkusil podívat znovu. Předcházela tomu zkušenost s T.M.A. (co dělal pan režisér v době, kdy mi přišel moc pop?) - a musím říct, že mi to celé trochu mění pohled na důvody jeho úpadku - Herz byl vždycky především šikovný aranžér, který se dovedl chytit současného trendu. Cítil dobře hudbu, měl v sobě temperament, ctil dryják, byl by skvělý impresário nějakého tingltanglu. To, že sebou toto nese i schopnost vztáhnout bizarerii na hlubší vrstvy výrazu, patří k vínku jeho rasy. Nebyl ale nikdy "auteur", který by byl schopen razit výpověď napříč žánrem, potřeboval k tomu skvělé spolupracovníky, trochu štěstí na předlohu a zřejmě i jasnou mysl - tu jsem u něj přestal nacházet už v době Přezůvek štěstí. Pasáž má především příšernou hudbu. Spolu s ní jsou v ní zjevné dřevní nechutné devadesátky, které v Česku provázel přeprodej čehokoliv včetně sebeúcty. Evokace atmosféry je bohužel velmi snadná - je to prostě sem tam krysa a staré záchodky. Do toho napůl nahé ženy a ženy s nepadnoucími parukami. Mj. špatné herečky. Nicméně tenhle film má ještě aspoň filmový formát. To už T.M.A. nemá.

Tady bylo zajímavé snad jen to, jak se Truffaut stal mafiánem v Cannes - jak držel nitky moci a jak to zatočilo s kvalitou jeho vlastních děl...