garmon

Militarismus a sebezahleděnost impéria. A jeho věrní vykladači. ...je to teď asi tak, jak musely být pociťovány propagandistické filmy Leni Riefenstahl třeba deset let po válce. Řemeslně úplně v pohodě, to nehodnotím. Umělecky... je ještě umění, když se filmují zbraně? “...hm, ocel je kvalitní…””…po každém výstřelu se musí vyčistit, babi...” Vlastně mi to přijde k zblití. Třeba časem vyprchá to, co tvoří tělo toho filmu a půjde víc chápat o čem tu všichni píší: Matička Rus přijela za svými syny.

Čisťounký obrazový redukcionismus, snad zahuštěný prvky surreálna: maketa velké kočkovité šelmy a Raskolnikovovo přisátí se k jejímu cecíku je takové performativní "před zákonem". Jako Soněčka mi o něco lépe seděla sedřená Jiřina Třebická ve Valčanovově Šanci, tady to je možná až příliš překrásná slečna.

Nejexperimentálnější a nejradikálnější? Je to animák využívající deep fake. Vizuálem to tak trochu připomíná Na kometě anebo lépe Alois Nebel; ještěže k tomu nehráli Chinaski anebo vím já... Scénář působí jak od Cimrmanů, nechtěná parodie – rozehrávání situací připomíná dětské osvojování si rolí v dramatickém kroužku: „Hitlere, Hitlere, tys to ale pokazil..." „A co ty, Churchille, ty si myslíš, že když‘s vyhrál v Africe, tak můžeš udílet lekce?" Atd. Pěkné je vlnění davu, celá ta scéna; u Sokurova jsem ale tahle mlžení a vlnění viděl už organičtěji zapojená. Zmnožení osob bylo nabíledni, to mě neoslnilo. Taktéž zvuková stopa – všechny ty ozvěny – už slyšeno. Řešení tenhle nepříběh u Sokurova navíc nemá, končí to do ztracena. Politické umění… Možná kdyby našel řešení příběhu ve vlastním postoji k Putinovi? Sokurov ho před únorem 2022 osobně kritizoval za nezvládání situací v bývalých satelitech SSSR (https://www.youtube.com/watch?v=hH_wMIfQ5-o&t=1023s). narativ ale byl: „vždyť o ně takhle přijdeme..." Trochu mi proznívá, že to, že Sokurov podle některých "nepotřebuje nic sdělovat" způsobuje v jeho filmech nejen převahu formy nad obsahem, ale občas taky totální vymizení étosu – zbývají truismy a banálnost výrazu.

V životě jsem neslyšel o tradici sovětských komentovaných koncertů; přijde mi divné to brát jako samostatný filmový žánr, ale možná jen nejsem dost vzdělaný (vybavují se mi příšerné komentované koncerty ČT, dělal to jakýsi Vejvoda?). Tohle každopádně těžce připomínalo operácké drag fantazie Wernera Schroetera ze sedmdesátek. Tedy queer. Bavilo mě to víc než on, mělo to nadhled, formu, nebylo to tak dlouhé jako Schroeterovy samohany, někdy to bylo brutálně vtipné, jako celek to velmi dobře vystihovalo totální kulturní průser Kazachstánu po rozpadu SSSR, po privatizaci, po devadesátkách, a to v kombinaci s tím, že film je naprosto profi a dokonce nese schopnou uměleckou výpověď. Jako postmoderní mischung žánrů (místo příběhu obraz a bezdůvodné emoce), a vlastně do jisté míry kabaret (burleska?) to bylo k přečkání (a to i přes Litvinovu - holka mi pořád leze do cesty, lámu si hlavu, proč ji tolik obsazovali a nechávali improvizovat na kameru: něco jako stand-up blondýna v Česku? A ty róby vždycky: že by pro Rusa představovala nóbl snobku? Trubku? Lesbické pokukování u rozepnutého korzetu bylo nicméně výtečné), ba se mi to vrací i po týdnech. Vracel se mi rovněž náš Weigl - postsynchrony jeho voper byly podobně trubkovité.

Tohle je dílo, které přesně zachycuje bohému beat generation s původem kdesi ve čtyřicátých letech a s ní i zrod nové estetiky: improvizaci, civilnost, dokumentárnost… Je to nouvelle vague v kostce (ostatně je to film, který ovlivnil ranou Chytilovou) – jedno, že Cassavetes šel pak už jinam. – řeklo by se „jen kus života černého“ a nic víc, ale tím jak je to přímé, nehledané a naprosto autentické, to v sobě nese stejný kus lidského vzpínání se k transcendentnu, jako ty nejsilnější výhony vysoké evropské kultury (pravda, párkrát už tu zaskřípne americké "wonderfull" tlačení na pilu emocí, ale je to zřídkavé). Ostatně – přesně pro tuhle autenticitu se k jazzu a Améru u nás v Česku už 70 let tak vzhlíží a nejeden dobře živený oblastní český docentek ji, náležitě proceděnou, očkuje novým generacím akademických přizdisráčů.

Je v tom hodně nedokonalostí daných dobou (zvuk), podmínkami (výprava, materiál), ale i kulturou SSSR – herectví je tak přepatetizované, že by se zbrusu hodilo do Ivana Hrozného – o moc dál se neposunuli (ale: kam že se posunuly historky o Gandalfovi od doby Caprova Ztraceneho obzoru? Možná tak k dobrému marketingu a kýči). To všechno tu je vyváženo kamerou a s ní silou výrazu filmu. Jediné, co mi po pár týdnech od shlédnutí ubírá body je výstavba po scénách: je to dokonale připravené, ale netryská to. Nicméně: jestli se někdy hovoří o tom, že by se něco mělo vidět na velkém plátně, je to Legenda o kněžně Olze.

V kontextu je název správněji opravdu Poslední příběh Rity. Je to dramaturgicky těžce nedotažená kašírka se světlými momenty. Litvinova coby herečka manýristicky exhibuje, ostatní jí sekundují, Drubič brečí, jako to dělala vždy. Vizuál zajímavý, občas zajímavé songy. Bohužel je celek nicotný a děsně pomalý. Kašírky jsou jak z Harryho Pottera anebo Resnaisova Mélo, jsou zajímavě prokládané jak kdyby dokumentární filmařinou. Poučení z Muratovy. Sama Litvinova hraje trochu jak Magdalena Montezunma - ta spojitost je okatá a vlastně zajímavá. Litvinova ale coby scénáristka neumí vést příběh, její nepříběh přešlapuje na místě poměrně exkluzivně načaté zápletky stylem "je tu smrt, dívka tedy umře, uděláme jí pohřeb". Připomínalo mi to výtvory Davida Jařaba - Hlava, ruce srdce byly podobně k nepřečkání, a přitom základní zápletka působila na papíře jako jedna z nejzajímavějších popřevratových v českém filmu. Totéž Caraxova Anette, plastové nic, které oproti Ritinu nejnovějšímu příběhu trpí i svou přefinancovaností. Pokud Litvinova jako auteur někdy někam poroste, bude potřebovat mít o čem hovořit.

Láká to představit si Přiblížení jako pokračování Stupně: hraje tu opět Merab Ninidze, jsme často opět v bytě s květinami (na lícu plakety je rodokmen rodu, ale ženy, ty nic neznamenají... na rubu je velký portrét Marxe); jsou zde zástěny, zpoza nichž mizí rodina ven pryč ("je třeba koupit chleba", "je třeba koupit sůl", "mýdlo"…), ocitáme se i ve stejných úřednických místnostech, jen se zde vyučují příští vojáci (a studenti utíkají houfně a ne do hor); kamera pluje… Co se změnilo? Je zde ještě radikálněji vyjádřená nevole z přežívání v polomrtvém zřízení: chlapík řeže vejpůl stůl: „proč to děláš?“ „budeme mít doma dva“ – a na obrazovce Gorbi… Možná až moc explicitní použití jinotajů zde je – máme tu zkušenost i z české kultury – ona nutnost šifrovat udržovala kultury-vědomou veřejnost ve stavu jakéhosi polospiklenectví, spolu-vědomí smyslu narážek. To vše vyprchalo s prvními nováckými zábavními pořady – buď se to přežilo anebo přišel nový svět s nákupními centry na víkend a s učením dětí umění marketingu, těžko říct, těžko štěkat na mraky. V Přiblížení se mladí taky pozastavují nad tím, proč bojovat o rodinný dům – jaký dům? Vždyť nemá střechu? Jak chceš zachraňovat dům bez střechy? A chlap se tam jezdí hádat a „makat“ a pouštět si k tomu z gramce aplaus. Malá technická: tak strašnou kvalitu jediné dostupné kopie filmu, navíc s ruským rychlodabingem, to jsem léta nezažil. Padá z toho na mě smutek – každého Spidermana máme v bluray. Však mrkněte: https://www.youtube.com/watch?v=Rb0ib4Yz2jY&list=FLZQtZAgLD6JCz3-kQk3AmRw&index=2&t=2290s

Pro mě o něco výhodnější vyprávěcí klíč, než Solovjov volil pro okolo natočené filmy: nebere se úplně vážně, je o dětech, ale ne úplně moralizující (v Jak se točí rozmarýny přišlo děvče taky o vlasy). Není zas až tak přeestetizovaný a nenutí Drubič do nějakého velkého hereckého výkonu. A je velmi zajímavý coby sonda do toho, jak se chtěl SSSR prezentovat koncem sedmdesátých let (v tomto se to blíží městským baladám Daněliji, ale opět i Michalkovovi). Naštěstí tu nejsou vojáci a propaganda tohoto druhu - už poněkolikáté ale registruju, kolik byl Solovjov schopný do svých filmů vpouštět mužské nahoty - ono to bylo tehdy naprosto netoxické, čti "dovolené", dnes působí řada jeho filmů až poněkud homoeroticky. Každopádně: poprvé je zde tematizován model, který přejde do ASSA: Drubič se nudí, flirtuje s mladým chlapcem a její pasák/starší milenec/živitel/impresário to nese těžce. Odnese to mladý kluk. Zajímavé, jak se motivy vracejí, zajímavá je geneze velkého příběhu - sám pan režisér přeci s Drubič žil a jí bylo o 15 let míň. Tvarově velmi podařená ústřední píseň. Vůbec je Švarcova hudba v tomhle Solovjovovi povedená. Zůstává přehalovaná sedmdesátková instrumentace, ale to laciné se přirozeně taví do harmonií Ruska 19. století - slyším v tom Čajkovského.

...třetí by byla spíš za unaveného Rainera, než za cokoliv v tomhle filmu. Ono tyhle osmdesátkové orwellovštiny stojí a padají s výpravou a nasazením a tohle je prostě křečovitý brak bez mocniny.