Sobis87

Tato osobitá verze „kmotrovské“ gangsterky z období prohibice se mi proklatě zamlouvá. Přes nečekané odpoutání se od přízemních grázlů a zaměření se na kriminalitu ve vyšších sférách se stále jedná o typicky „coenovský“ majstrštyk stavící svou fabuli na promyšleném plánu, který pod vedením bratří Coenů prostě nemůže dopadnout, jak by si postavy představovaly. Stejně jako ve Zbytečné krutosti i zde se vyjma několika černohumorných momentů nenašlo moc místa pro svéráznou komedii tvůrčího dua a veškeré vyprávění je prakticky podřízeno žánrovosti. Právě vzhledem k žánru si Coeni udržují určitý odstup a některé typické žánrové prvky více či méně karikují – u postav to pak nutně neznamená jejich zploštění nebo jednorozměrné profilování, ale znamená to, že divákům obeznámeným s gangsterským žánrem bude většina charakterů velmi povědomá – mafiánský boss se chová a obléká jako správný filmový mafiánský boss, jak ho určily klasiky žánru, atd. Ten správný nadhled bratří Coenových dělá z Millerovy křižovatky vysoce uspokojivý žánrový film, který neopomíjí očekávané prvky, jeho tvůrci jsou však natolik kreativní, že se je nebojí transformovat a i žánrově sečtělého diváka dokážou v některých momentech příjemně překvapit.

Vedle Briana de Palmy, Manoje Nighta Shyamalana a Martina Scorseseho je Roman Polanski dalším tvůrcem, který udržuje „Hitchcockovu tradici“. Jeho Nájemníka můžeme chápat jako parafrázi na Psycho (podobně jako de Palmův film Oblečen k zabíjení), a to nejen z hlediska zabývání se patologickými stavy psychiky, avšak i dramatizací transvestitismu. Stejně tak lze film spojit i s dalšími dvěmi Hitchcockovými díly – Oknem do dvora a Vertigem. Hitch s Oknem do dvora udělal ze sousedského voyerismu ikonický prvek thrilleru a v Nájemníkovi tento prvek (strnulé figury na toaletě) slouží k budování napětí a strachu na pomezí suspense-hororu. Spojujícím prvkem s Vertigem je tematizování samotného pádu – předchozí nájemnice vyskočila z okna a pro nového nájemníka je prostor pod oknem epicentrem úzkosti (stejně jako závrať). Oproti Hitchcockovi Polanski však více zabředává do hlubin hororu, což je žánr, ke kterému se mistr napětí nejvíce přiblížil ve zmíněném Psychu a Ptácích a i v těchto případech se stále jednalo spíše o thrillery s hororovými prvky (Psycho ve vrcholných momentech fungovalo jako slasher a Ptáci by se vlastně daly označit za monster-movie). Polanskému není cizí surreálno (viz. scéna dítěte s maskou nebo i samotný motiv okna na toaletě). V závěru se dočkáme dokonce i výjevu démonické ženy s hadím jazykem. Už při pohledu na celou filmografii slavného polského režiséra lze spatřit nemalé zalíbení v hororu a spirituálních/surrealistických výjevech – vyskytuje se zde gotická hororová groteska Ples upírů, nedoceněný satanistický detektivní horor Devátá brána, psychologický horor Hnus a opět satanistický suspense-horor Rosemary má děťátko, přičemž poslední dva jmenované filmy tvoří spolu s Nájemníkem pomyslnou „bytovou“ trilogii o psychickém rozkladu v cihlovém vězení. _____ Polanski buduje napětí pozvolným vrstvením záhad, které se v poslední třetině transformují do explicitních výjevů. Tempo filmu je velmi pomalé, avšak strmě stoupající gradace od pomyslného bodu nula až k totálnímu šílenství dokáže udržet diváka stimulovaného po celou dobu projekce. Atmosféra houstne s každou další minutou, démonický hudební doprovod na náladě rozhodně nepřidává a velmi záhy se dostavuje pocit, že veškeré dění nezadržitelně směřuje ke kruté tragédii. Způsob, kterým Polanski buduje napětí a navozuje pocit paranoii, je nezaměnitelný a vskutku fascinující. ______ Nájemník je ve skutečnosti portrétem probouzejícího se šílenství, který vzhledem k reálné psychologii sice nemusí být přímo důvěryhodný, avšak v rámci pravidel stanovených diegetickým světem a žánrovým vyhraněním věrohodný je…a především působivý. Ve svém finálním zvratu se pak Nájemník transformuje ve vskutku mrazivou hříčku, která může navádět k nejednotné interpretaci a věřte mi, že tenhle film z hlavy jen tak nezmizí. _____ Polanski je mimochodem v titulní roli přesvědčivý a navzdory některým kritikám musím konstatovat, že nelehkou postavu ztvárnil bravurně. Z vizuálního hlediska Nájemník dodržuje tradici Polanského filmografie, takže se nám opět dostává pečlivě komponovaných záběrů, nasvěcení jakožto výrazného prvku mizanscény s tradicí ve filmu-noir a dominantními jsou zde barvy pohybující se ve spektru od žluté až po hnědou, přičemž pak červená se při svém výskytu stává nejvýraznějším prvkem celého záběru. Nezřídka jsem si vzpomněl na skvostné obrazy Rembrandta. _____ Nájemník patří k vrcholům filmové tvorby Polanského a jeho nejnovější Muž ve stínu dokazuje, že ani v době (post)postmodernismu neztratil chuť točit filmy v Hitchcockově tradici. 100%

Ten film jsem viděl mnohokrát, avšak stále se nemohu rozhodnout, který z ústřední dvojice křupanů je ten blbější. Každopádně oba jsou v podání Jima Carreyho a Jeffa Danielse přímo geniální a celá ta jejich pouť s kufříkem za láskou do Aspenu je i po několikátém zhlédnutí neodolatelně zábavná. Bratři Farrellyovi umně balancují na hraně vkusu a v jejich podání jsou i ty fekálnější vtipy na úrovni. Některé z hlášek se staly kultovními a celkové tempo filmu je vražedné od samého začátku. V tomto případě je povedený český dabing povinností. Film Blbý a blbější je spolu s Něco na té Mary je vrcholem tvorby Farrellyových.

Chválím Filipa Renče za odvahu vyrukovat na českého diváka uchlácholeného hořkosladkými příběhy s čistě žánrovou záležitostí, která silně koketuje exploatací. Na vlastní nebezpečí je zjevnou variací na kultovní exploitation thriller Vysvobození Johna Boormana, se kterým toho má až nezdravě mnoho společného – motiv měšťáka vracejícího se do přírody, která pro zhýčkaného tvora není dvakrát přátelským místem pro rekreaci; nepřátelsky naladění tamní obyvatelé;zuřivá řeka, atd. Tahle podobnost by ani nemusela být na škodu, zdá se, že se Renč především snažil o poctu žánru – pokleslý pastiš – avšak jeho verze je v některých ohledech pokleslá až moc. Mám tím namysli především špatně napsané postavy, které v některých případech v kombinaci se špatným herectvím balancují na hraně trapnosti, dialogy jsou taktéž povětšinou zoufalé a, ačkoliv nejsem expert na jazyky, řeč tamního obyvatelstva se mi zdála být nešťastnou směskou ruštiny, češtiny a kdoví čeho ještě, přičemž všichni mluví tak, aby jim čeští návštěvníci a hlavně diváci bez problémů rozuměli…a působí to přinejlepším úsměvně. Samotný příběh je klasický vzhledem k žánru, což se z určitého hlediska dá brát jako klad, neboť jsem se při sledování párkrát přistihl, jak mě to opisování žánrových prvků vlastně docela bavilo. Film Na vlastní nebezpečí je poměrně zábavný i díky Miroslavu Robotovi, jehož postava je po většinu dění tak mimo, až jsem se musel smát. V jeho postavě se snoubí čecháčkovský šašek s žánrovým arogantním blbcem a skoro všechno, co řekne, je nechtěnou(?) perlou. Celé vyprávění je navíc ještě obohaceno o finální zvrat, který se však dá odhadnout hned v první třetině a abych se přiznal, v hlavě jsem si vymyslel ještě trochu divočejší rozuzlení (stále jsem čekal, kdy si ten dědula oholí plnovous...). Jakožto žánrového pokusu v české kinematografii si tohoto filmu vážím, z bažin průměru se však téměř po většinu stopáže ne a ne vynořit. 50%

V souvislosti s tímto filmem se sluší připomenout, že film jakožto médium působí na několika úrovních – je zábavou, atrakcí pro celou rodinu, útočištěm pro mladé páry, uměleckým dílem, osobní výpovědí, manifestem, byznysem a v neposlední řadě je také „dokumentem“ vypovídajícím o stavu dobové společnosti, jejich primárních obavách a předních tématech konkrétní doby. Pohled společnosti Parallax nepochybně reflektuje nedůvěru americké společnosti ve státní aparát, sociální paranoiu a pro běžnou společnost z informačního hlediska neprůhledné a zavádějící kauzy typu atentátu na J.F.K. Samotný film pak spadá do žánru politického thrilleru tematizujícího paranoiu, nevěrohodnost médií a státního aparátu a prakticky neomezenou moc vysoce postavených činitelů. S odhlédnutím od takovéto výpovědní hodnoty je nutno podotknout, že Pohled společnosti Parallax funguje sám o sobě dost dobře jakožto žánrový film, ve kterém je velmi umně budováno napětí i pocit paranoii a režie Alana J. Pakuly je velmi soustředěná. Zmínku si zaslouží i poměrně časté snímání scén v dlouhých celcích. 80%

Žánrově zařadit tento film do jasné škatulky je poněkud problematické. Jakožto remake filmu od hororového klasika Wese Cravena je v dnešním boomu narychlo splácaných předělávek NEklasických hororů (mám tím na mysli především žánrovou obnož slasher-movie) nová verze Posledního domu nalevo automaticky považována za dalšího zástupce tohoto trendu. Z hlediska producentského tomu tak bezpochyby je, avšak jinak z této série filmů výrazně vybočuje, a to nejen z hlediska kvalitativního. Film zpočátku vykazuje klasické prvky prostého slasheru, a to ať už z hlediska představování postav, vykreslování vzájemných vztahů a nastalé situace nebo prezentováním zdroje, který má v dalším dění narušit počáteční idylku. Očekává se prostá vyvražďovačka. Záhy ale nastane obrat a film se změní v syrový survival-horror, který vrcholí scénou jak z torture-porna. Další obrat nastává ve chvíli, kdy si dvě skupiny postav (násilníci/spořádaná rodina) vymění role, aby v závěru film konečně vygradoval ve slasher zakončený černohumornou etudou. Zpočátku zjevný slasher tedy naplní pravidla žánru až ve své poslední třetině a vše, co tomu předchází by se dalo označit za thriller, který ve vypjatých momentech zabředává do žánru moderního pojetí hororu (místo snahy o vyvolání strachu kladen důraz na napětí a zhnusení prostřednictvím brutálních výjevů). On má celkově moderní „horor“ blíže k žánru thrilleru – důkazem budiž např. série Saw. Odklon od označení „horor“ prohlubuje i celkově realistické pojetí snímku – místo nadpřirozeného/záhrobního/zmutovaného zla se dočkáme „jen“ sociálních delikventů, jejichž jednání je možná v určitých momentech dohnáno ad absurdum, avšak stále působí uvěřitelně, což filmu přidává na působivosti. Poslední dům nalevo je realistický i z hlediska kauzality, ačkoliv některým berličkám se tvůrci nevyhnuli. V rámci svého žánru (či žánrů – thriller/sexploitation/shockploitation/survival/slasher/teensploitation/vigilante film + remake) a s ohledem na to, jakým směrem se tento druh podívané dnes vyvíjí, lze říct, že je Poslední dům nalevo malým klenotem pro fanoušky, který se může chlubit solidními hereckými výkony, úchvatným vizuálem (s ohledem na vyobrazené skutečnosti…), hutnou atmosférou a zatraceně velkou porcí napětí. Divák, který tomuto druhu podívané neholduje, nechť si jednu až dvě hvězdičky odečte.

Snímek Nezapomeň na mě mi nachystal dvě milá překvapení. Tím prvním je samotný výkon snad největší hvězdy soudobé teenagerské generace Roberta Pattinsona, který se, světe div se, ukázal být poměrně solidním dramatickým hercem. Tentokrát ho neshazuje pitomý scénář, dutý charakter, diamantová kůže (ehm…), přehnané líčení a ani více než prapodivná představa tvůrců o podobě vznešené krásy a romantického souznění. Jestliže ve filmech série Twilight byly moje sympatie k němu na bodě mrazu (a nezřídka budil posměch), musím přiznat že v tomto snímku Pattinson zvládl ztvárnit poměrně sympatický charakter bez větších problémů a ani komické polohy mu v tomto případě nejsou cizí. Druhým překvapením je fakt, že se i v dnešní době dokáže v mainstreamovém proudu objevit romantický film, které určitým prvkem nadměrně upoutá divákovu pozornost, vytrhne ho z té hollywoodské šedi a možná rozpoutá i nějakou diskuzi. Tímto ozvláštňujícím prvkem je závěr celého filmu, který někteří zatracují a jiní označují za emocionální vrchol celé podívané. Já se stavím mezi tyto dvě skupiny, jsem si vědom scenáristického kalkulu a zjevné vykonstruovanosti, ale zároveň musím přiznat, že navzdory té lehké křeči celý závěr splnil svou funkci a emocionálně zapůsobil. Tento způsob zakončení rozhodně vítám více než další variaci na v romantickém žánru již stokrát viděné a nebýt ho, označil bych snímek Nezapomeň na mě „pouze“ za řemeslně dobře zvládnutou (oplývající vskutku nadstandardním vizuálem) klišovitou romanci, kterou po většinu času táhnou především skvělí herci (Chris Cooper, Pierce Brosnan a božská Emilie de Ravin). Celkem příjemná podívaná. 70%

Dánští režiséři Fjeldmark, Christovffersen a Andersen mají problém. Toliko se snaží přiblížit se kultovnímu South Parku, avšak nemají dostatek nápadů a zásobu kvalitních vtipů na to, aby se divák po několika málo minutách nezačal kousat nudou. Ohavnou vizualizaci vem čert, ta by se dala při vyšší kvalitě ostatních aspektů oželet, ale, bohužel, film Terkel má problém nevyniká snad v ničem. Je pouze podprůměrnou napodobeninou jednoho kultu a těch pár dobrých fórů celý film rozhodně nespasí.

George Romero se zuby nehty drží svého původního konceptu sociální kritiky, jejímž vehiklem je pokleslý hororový žánr (především pak survival-horror). Zároveň své zombie v rámci moderní kinematografie ani nijak nedynamizuje, takže jsou jeho mozkožrouti i v šestém díle kultovní série pomalu se plahočícími zástupci krvežíznivé masy. Nebyl by to ale Romero, kdyby svou oblíbenou tematiku zase o něco neobohatil – po sebereflexivním Deníku mrtvých zpětně navázal na čtvrtý díl Zěme mrtvých, kde načrtl myšlenku postupné socializace původně tupého stáda jednajícího na základě pudů. Zatímco v Zemi mrtvých se objevila vůdčí osobnost zombies, kterou ostatní následovali, v Survival of the Dead je socializace zombie komunity usměrňována zvenčí – neinfikovanými lidmi. Nápad to je rozhodně pozoruhodný a je chvályhodné, že po tolika zombie hororech dokáže Romero stále překvapovat. ____ Jestliže byla Země mrtvých návratem k estetice 80. let a Deník mrtvých stavěl svůj koncept na v dnešní době populární pseudodokumentární formě, pak Survival of the Dead je z určitého hlediska pastišem westernového žánru. Jde zde o konfrontaci dvou vůdčích osobností, divoký západ supluje „rančerský“ ostrov, místo podzemních parkovišť zombíci řádí ve stájích a jsou vězněni v ohradách. Nechybí zde ani chytání do lasa za jízdy na koni a samozřejmostí je i nefalšovaný westernový duel. _____ George Romero je staromilec, který necítí potřebu přizpůsobovat se moderním trendům (výjimkou je Deník mrtvých, forma zde ale nebyla zvolena prvoplánově), následkem čehož nejspíše bude mladší publikum zápasit s jeho umírněným stylem, velkou statičností a nijak závratným tempem. Pro nás fanoušky to je ale stále ten starý dobrý Romero, jak jsme si ho oblíbili – bělovlasý filmový maniak nastavující společnosti řádně zakrvácené zrcadlo. Brutalita se v tomto díle navíc stává výrazným komickým prvkem a ano, i tentokrát dojde na střívka. 70%

Famózní! Veškeré vyprávění jde v tomto kraťasu stranou a nechává diváka vnímat především úchvatný vizuál celého díla v němž se snoubí poetismus s „matrixovským“ slow-motionem (či, chcete-li, bullet-timem) a francouzskou novou vlnou. Tato černobílá nádhera je navíc dovedena k dokonalosti díky skvělé hudbě, která k obrazovému materiálu dokonale sedne. Stále se k tomuto dílu vracím a stále se ho nemohu nabažit. Nádhera.