Sobis87

V Hollywoodské produkci roku 2010 lze zpozorovat zjevnou snahu o návrat ke kinematografii 80. let. The Losers, celovečerní adaptace kultovního seriálu A-Team, Stalloneho Postradatelní a Predátoři – všechny tyto filmy se snaží oživit tradici klasických akčních filmů, které v dnešní době suplují komiksové adaptace (The Losers vznikly podle komiksu, jeho tvůrci se ale silně inspirovali právě 80. léty). Zatímco výsledek Stalloneho nostalgického eposu nám ještě není znám, z The Losers se nakonec vyklubala průměrná a archaická podívaná a modernizovaný A-Team, ač měl pár světlých momentů, zase není až taková pecka, jak mnozí doufali a já osobně s ním měl velké problémy. Nebudu zbytečně mlžit, Predátoři pánů Rodrigueze a Antala dopadli z dosavadní trojky nejlépe. Zatímco The Losers trpěly estetickou schizofrenií (komiks/klasická akce/videoklipová estetika) a A-Team fungoval jako stylově modernizovaný klasický koncept, z Predátorů se vyklubala příjemně staromilská podívaná, o níž se dá říct, že kdyby ji natočili v 80. letech hned po prvním Predátorovi, nejspíš by vypadala právě takto. Z celého filmu je patrná láska a úcta tvůrců k originálnímu filmu – Predátoři jsou filmem od fanoušků pro fanoušky a divák neznalý původního filmu ho rozhodně nemůže plně docenit. Koncept filmu je prakticky totožný – banda drsňáků se ocitne v nezáviděníhodné situaci, kdy je nucena v džungli bojovat o holý život s vesmírným lovcem. Akorát tentokrát je těch lovců o něco více a dokonce si s sebou vzali i nějaké ty domácí mazlíčky (scéna konfrontace s těmi „psy“ je parádní a solidně mi rozproudila krev v žilách). Některé scény otevřeně citují ty z prvního dílu (asiat s katanou v poli/indián se zatraceně velkou kudlou; využití bláta ve finálním souboji), avšak netroufal bych si to označit za sprosté vykrádání - jedná se spíše o upřímnou poctu, což ostatně platí o filmu celkově. Dočkáme se zde i většiny prvků, které jsou pro první film typické – „bezbolestná“, drsňácké hlášky, pasti v lese, vytrhnutí páteře (velká lahoda)…akorát ty syčící ventily při sundávání masky mi tam chyběly. Pro fanouška vesmírného lovce se zelenou krví je postupné zjevování se těchto prvků přímo orgastickou záležitostí. Mně osobně sledování Predátorů evokovalo posezení se starým přítelem, který se k mé radosti vůbec nezměnil. ____ Líbila se mi ta jednoduchost celého díla – jednotlivé postavy představují jisté stereotypy, jsou zběžně představeny, během svižné expozice je nastolena prostá situace, které musejí čelit a po pozvolné gradaci veškeré to napětí exploduje v explicitní show, ve které může většina postav konečně naplno využít svůj potenciál (jakmile asiat objeví samurajský meč, je jasné, že se dočkáme vznešeného duelu). Samotné postavy jsou velmi zábavně vyprofilovány, každý je prototypem nějakého stereotypu, má svoji specifickou zbraň a způsob oblékání, což o něm ve výsledku vypovídá více, než samotné dialogy. Zároveň je dodržováno i politicky korektní pravidlo osmdesátkových týmovek „z každé vesnice jedna palice“. Dočkáme se tedy mexičana s lehkými samopaly zavěšenými na „džísce“, který je členem drogového kartelu, elegantně oblečeného člena jakuzy s neméně elegantním kvérem, černocha jakožto člena africké armády s kalašnikovem přes rameno nebo těžkotonážního Rusa, přičemž jeden z jeho synů se prostě musí jmenovat Saša. A samozřejmě nesmí chybět ani ženská postava jakožto katalyzátor emocí hlavního hrdiny. Je to povrchní, je to okaté, možná i směšné, ale je to přesně v duchu 80. let, dokonale to sedí do celého konceptu a právě proto to je celé tak zábavné. O to lépe to funguje při nad rámec žánru kvalitním obsazení – Adrien Brody velmi překvapil, neboť role drsného žoldáka a rozeného vůdce mu kupodivu sedla (velké díky orbitreku), Danny Trejo (a.k.a. talisman Roberta Rodrigueze) hraje prakticky stále tu samou roli a ani zde se nejedná o žádnou výjimku, ale právě proto ho máme tak rádi. Topher Grace svůj part ztvárnil v rámci mezí výborně, Alici Braga jsem tu drsnou sniperku bez problémů věřil a Laurence Fishburne jako pošahaný Noland je velmi zábavný. ______ Ve výsledku Predátoři snad ani nemohli dopadnout lépe, plně ctí originál a zároveň přinášejí několik novinek (nová monstra se povedla…zdá se, že si Rodriguez buduje vlastní Pandoru) a všechna ta klišé, otřepané repliky, macho hlášky, ploché postavy a „cheesy“ momenty k tomu prostě patří. Tohle je regulerní návrat „osmdesátek“ se vším dobrým i zlým. Je to nostalgická hra na vojáky a jako taková je dostatečně zábavná, přisprostlá a krvavá. Nezainteresovaného diváka tenhle biják asi moc nezaujme, ale já jakožto milovník prvního Predátora jsem po většinu projekce náramně bavil. Vidět to ve stejném věku, kdy jsem s nervy na pochodu stále dokola sjížděl jedničku…asi by to se mnou seklo. Doufám ve finanční úspěch, těším se na další projekci a chci pokračování. Hned a bez kompromisů. 80%

Pekelný stroj na čtyřech kolech jakožto prostředek pro rozvoj machismu filmového kaskadéra. Kaskadér Mike je dětinským pirátem jednadvacátého století, kterému nechybí nadupaná kára, fešná jizva a ani zdravý sadistický apetit…a rozhodně si neprožil nejklidnější dětství. Diagnóza: přirozený egocentrismus, který byl během dětských let zadupán do země partou krutých dětí, které mu neumožnily zařadit se do kolektivu. Chybělo mu publikum, před kterým by mohl obnažit své ego, ve škole se určitě pohybovalo dost hezounů, kterým dávaly dívky před Mikem přednost. Nyní Mike našel své místo. A našel svou zbraň. Svou sílu. Je jí černý kaskadérský bourák 1970 Chevy Nova s mraky splašených koní pod kapotou. A všechny ty mladé, krásné holky budou pikat za to, že si na střední královna plesu nevybrala za tanečníka právě Mikea! Motor bude řvát, pneumatiky budou kvílet, sklo se bude sypat, kosti budou praskat a děvčata budou vřeštět! A nebo ne? Tarantinova záliba v exploataci dosahuje s filmem Auto zabiják svého vrcholu. Zatímco Gauneři by se dali považovat za obdobu heist-movies, Jackie Brown byla natočená jako klasické blaxploitation a dvojfilm Kill Bill nejvíce tíhnul k exploatačnímu subžánru chambara (především první díl - přímé citace Lady Snowblood,…) a spaghetti westernu (druhý díl, postava Billa a Budda celkově). Auto zabiják ze všech filmů nejvíce zabředává do braku a spojují se v něm dva populární exploatační subžánry – slasher-film (a.k.a. vyvražďovačka – např. Pátek třináctého, Halloween, Sleepaway Camp,…) a carsploitation (Gone in 60 seconds, Vanishing Point, Šílený Max,…). Nebyl by to však Tarantino, kdyby onu žánrovost opět neuchopil po svém. Všechny prvky typické pro slasher (triviální romance přes smsky; fixace na ženské postavy – slasher je především ženským žánrem) a carsploitation jsou zde přítomny a příběh, zdá se, nemůže být předvídatelnější. V poslední třetině však přichází zvrat, kdy si Mike a parta dívek vymění role, díky čemuž Auto zabiják už zcela opouští slasherské vody a stává se z něho ultimátní pocta všem těm filmům, jejichž hlavními atrakcemi byly nadupané bouráky, natahované honičky, pozoruhodné kaskadérské kousky (to, co předvádí Zoe Bell, je naprosto boží) a bouračky. Po všech těch přestylizovaných a načančaných honičkách s digitálními efekty (viz dálniční scéna v Matrix Reloaded) působí závěrečné staromilské zúčtování v duchu originálního Gone in 60 Seconds nebo Vanishing pointu jako čiré zjevení. Hlavní atrakce zde jsou: dvě nádherné káry – 1970 Dodge Challenger (hlavní „hvězda“ zmiňovaného Vanishing Pointu) a již zmíněný 1970 Chevy Nova, které projdou vyčerpávajícím kolizním testem; nebezpečný ale o to více fascinující kaskadérský kousek Zoe Bell (natáčelo se tzv postaru) a famózní režie mistra Tarantina, který dokonale imituje „feeling“ exploatace 70. let. _____Ani v tomto případě se Tarantino nevzdal jednoho ze svých nejvýraznějších trademarků, tedy sáhodlouhých a vypiplaných dialogů. Na poměry exploatace se zde sice mluví až moc, Tarantino však dokáže zaujmout hned od první věty, skrze dialogy tvoří mikropříběhy a především vykresluje charaktery, což je na poměry žánru, jehož pastišem Auto zabiják je, velmi nezvyklé – v takových filmech bývají postavy jen letmo načrtnuty a hlavním smyslem filmu jsou pak samotné atrakce (mordy, honičky, přestřelky, atd.). Proto bývá Auto zabiják mnohdy kritizován pro „natahované kecy o ničem“ a „nudné tlachání místo opravdové akce“ – divákovi lačnícímu po mordech pohledných holek se nakonec dostane něco úplně jiného. Kaskadér Mike první skupinu dívek po pečlivé profilaci odpraví najednou během několika vteřin, což je na poměry slasheru neslýchané. V klasické vyvražďovačce to funguje naopak – postavy jsou rychle představeny a po zbytek filmu je divák s mezipauzami obšťastňován žánrovými atrakcemi, jako je sex a mordy. Diváky očekávající něco na tento způsob pak musí Tarantino svým drzým přístupem zákonitě naštvat. O vraždění tu nakonec opravdu nejde. Jako každý jiný film je i Auto zabiják především o postavách a troufám si říct, že Kaskadér Mike patří mezi ty nejlepší postavy, které Tarantino stvořil (Hans Landa stále vede, samozřejmě), jen je nutné, aby divák více četl mezi řádky. A také to je film o holčičím přátelství. Opravdu. Věřím, že tento film Tarantino cílil především na ženské publikum a právě zde dokázal, že jako jeden z mála v Hollywoodu dokáže napsat pořádné ženské postavy.

Příběh o tom, jak korporativní James Bond najednou zatoužil po důvěře na chladném hřišti profesionální špionáže. Nebo také příběh o rivalitě. Duplicitní. Nebo také ne. Nebraňte se, chytněte se té šarmantní ruky, u níž nevíte, co skrývá v rukávu a nechte se během dvou hodin protáhnout všemi těmi slepými uličkami. Naposledy mě takhle zábavně zatahal za nos Christopher Nolan s geniálním Dokonalým trikem. Dvojí hra Tonyho Gilroye stejně jako zmíněný Nolanův film nechce diváka ohromit „prostým“ zvratem, který postaví na hlavu předešlé události, místo toho si hraje divákovou pozorností, nutí ho k dedukcím a důmyslným dávkováním informací ho neustále překvapuje a nechává v nejistotě. V tomto případě to je nejistota totožná s tou, která sužuje samotné postavy, které v oblasti špionáže a dvojitých agentů nemůžou očekávat takový komfort, jako je důvěra. Vždyť on už samotný McGuffin tohoto filmu nabývá čistě abstraktní formy, což na důvěryhodnosti také rozhodně nepřidává. ____ Tony Gilroy napsal a zrežíroval vskutku šarmantní film, který v rovině špionážní/podrazácké navazuje na důvtipné heist-movies 60.-70. let. Vzhledem k soudobé kinematografii se nejvíce přibližuje komerčnější tvorbě Stevena Soderbergha, konkrétně Zakázanému ovoci a trilogii Dannyho parťáci. Jakožto romance je Dvojí hra poněkud krutější podívanou, neboť vzhledem k (nejen) tušenému podrazáctví postav nemůže divák zcela identifikovat pravdivost a sílu vztahu mezi postavami. Veškerá tato nedůvěra se pak stává jedním z ústředních témat celého vyprávění a moment, kdy se nedůvěra mezi ústřední dvojicí vyhrotí, zapůsobí na diváka o to více, neboť i on se vzhledem k celému konceptu díla nachází v podobné situaci…pro něho je ta situace ale nesrovnatelně příjemnější, neboť mu stačí se prostě nechat vést za ručičku a každý okamžik, kdy svému voditeli naletí, vzbuzuje spokojené ušklíbnutí. Tony Gilroy mi nabídl hru, jejíž pravidla mi zpočátku byla zapovězena, na jeho hru jsem i tak přistoupil a musím uznat, že jsem se nakonec královsky pobavil. 90%

Rok 2010 přeje (produkčně, nikoliv však finančně) akčním filmům ve stylu 80. let. Kevin Smith navázal na tradici buddy-movie s Cop Out, Joe Carnahan vzkřísil legendární A-Team, Nimród Antal se pokusí vzkřísit zašlou slávu Predátorů a Sly Stallone nám, jak se zatím zdá, nachystal ultimátní režbu s názvem The Expendables, která snad i to proklaté Komando zadupe do země. Ve stínu všech těch slibných projektů se krčí jeden „lůzr“, spíše tedy celá banda „lutrů“ – nízkorozpočtové béčko The Losers, které vzniklo na motivy komiksu kopírujícího tradici „osmdesátkových akčňáků“, přičemž právě komiksové adaptace v dnešní době fungují jakožto náhražka tohoto v 80. letech dominujícího žánru. Kruh se tedy uzavírá. Časy se bohužel mění, divácký apetit je v neustálém vývoji a to, z čeho jsem jako dítě „učůrával“, mě nyní v některých případech nechává naprosto chladným…pokud se tedy výrazně nehraje na nostalgickou notu, čímž na mě už od začátku silně působí právě zmíněná týmovka The Expendables. The Losers se mohou pyšnit různorodou sestavou, avšak její různorodost nespočívá v samotných charakterech, nýbrž v jejich vojenské specializaci či oblíbených zbraních (specialista přes komunikaci, ostřelovač, demoliční expert, atd.). Např. takový sniper je prostě jen mexičan s obří puškou, co se pomodlí, když spadne vrtulník s dvěma tucty dětí, a když mu šáhnete na kovbojský klobouk, upálí vám palici. A to je vše. Postavy zde určuje pouze jejich vzhled nebo vercajk, díky čemuž mezi nimi nemůže nikdy vzniknout ta správná „buddy“ chemie. Toto považuji za zásadní nedostatek filmu, protože navzdory vší té povrchně efektní akci (po úvodní přestřelce vás nemůže už zhola nic překvapit – rutina) jsem nabyl dojmu, že The Losers by měly být filmem především o postavách. Předvídatelná zrada v kolektivu tak nepřináší kýžený efekt, ba co hůř, bylo mi prakticky ukradené, co se s postavami stane. V tomto ohledu tedy díky za obsazení Chrise Evanse, který představuje minimálně 50% zábavnosti celého filmu…tedy podobný případ jako u Fantastické čtyřky. ____ The Losers se z konceptu mohou jevit jako sympatické dílko, doplácejí však na odbyté postavy (solidní obsazení zůstalo pohříchu nevyužito), sterilní a utahanou akci a celkovou archaičnost. Upřímně…nudil jsem se. 50%

Johnovi Woo hollywoodské klima rozhodně nesvědčí a pokud je Tváří v tvář považováno za vrchol jeho západní kolaborace, je celá situace o to smutnější. Ústřední nápad záměny identity je vcelku originální (v rámci žánru), avšak v samotném příběhu není ani z poloviny využit, přičemž psychologické drama o fyzické „deformaci“ a s ní spojené deformaci psychické (ztráta identity) by mohlo být zatraceně zajímavé. Kdo by ale čekal něco takového právě od Johna Woo, že? Jeho filmy jsou především o efektní akci a Tváří v tvář není výjimkou. Té akce tu rozhodně není málo a chvílemi dokáže i nadzvednout ze židle, starším dílům mistra Woo se ale stěží vyrovná a je z ní cítit nemalá míra repetitivnosti. V dnešní době od filmu přeci jen očekávám více než jen řetězec hlučných atrakcí a pokud je film už na takovémto principu postaven, musejí být ty atrakce setsakra ohromující…zde tomu tak bohužel není. Ještě, že se hlavních partů ujali John Travolta s Nicolasem Cagem, jejichž psychopatické přehrávání na hraně parodie dokáže zabavit i v těch slabších momentech. 60%

Navzdory veškeré té režijní preciznosti a poutavému vyprávění je Kulka v hlavě tak trochu schizofrenní záležitostí. Na jedné straně tento film funguje jakožto soustředěné a sociálně interesované drama o rozkladu přátelství tří mužů, avšak na straně druhé redukuje psychologii a snaží se diváka opájet povrchními atrakcemi. A nebudeme si nic nalhávat, John Woo je mistrem právě takovýchto atrakcí, kde se ve zpomalených záběrech smršť kulek boří živého masa, sklo se tříští a vzduchem vedle prázdných nábojnic poletují třísky. Ač působí první třetina sebevíc osudověji, s příchodem do Vietnamu se to celé zvrhne v přímočarou (avšak efektivní) střílečku, jejíž „superhrdinské“ pojetí mi vůbec nesedí k sociálnímu realismu úvodní části. Navíc i ono vykreslení „zlaté horečky“ působí jako vystřižené z šestákového westernu. Závěr celkový dojem výrazně napravuje především díky transformaci akce ve vehikl osudového vyprávění a musím uznat, že na mě při závěrečné konfrontaci tíha celého příběhu konečně zapůsobila ve vší své síle. Kulka v hlavě přes zmíněné výtky patří k tomu nejlepšímu, co Johna Woo natočil. Kéž by nikdy neodcestoval do Hollywoodu. 85%

Jelikož se na následujících řádcích odehraje nekompromisní kritika kultu Twilight – konkrétně třetího dílu – nechť je toto zamyšlení chápáno jako obrana proti možným útokům fanynek tohoto novodobého fenoménu: Plně si uvědomuji mnoho desetiletí trvající upřednostňování muže jakožto většinového diváka a celkově patriarchální způsob řízení mainstreamové produkce, následkem čehož se ženy v přítmí kinosálů, ale i jakožto snaživé tvůrkyně před dlouhými stoly producentů, nacházejí v nezáviděníhodné pozici. Důkazem toho budiž nízké množství ženských autorek, které se opravdu prosadily a když už se prosadily, bylo to například u Kathryn Bigelow díky tomu, že se specializovala na „mužský žánr“ – viz. chlapácký Bod zlomu. Pokud jde o ženu v pozici divačky, tak i zde ona musí podstoupit několik ústupků, neboť filmová produkce je primárně cílená na muže. Návštěva kina se stala společenským fenoménem, který poskytuje uvolnění, zároveň se ale po 50.letech (zavedení drive-in kin, kde se mládež mohla muchlovat) návštěva kina zařadila mezi běžné romantické akty, místa na intimní sbližování, atd. A jaká je tedy pozice ženy v kině? Žena je (nikoliv však zpravidla) doprovodem muže na cestě za kulturním zážitkem, přičemž muž plně se oddávající dílu, které z genderového hlediska směřuje především k němu, se těší ze samotného promítání více než žena, která tváří v tvář patriarchální kinematografii musí činit ústupky (např. maskulinizace – žena se ztotožňuje s hlavním hrdinou, kterým je zpravidla muž) a při tom se stále nezapomíná těšit ze společnosti partnera. Z tohoto hlediska jsou ženy v nezáviděníhodné situaci – jakoby se nacházely na přednášce s hledišti po obou stranách od jeviště, přičemž přednášející mluví čelem k mužským divákům a ženám ukazuje jen záda za předpokladu, že se s tím spokojí. A teď si představte, že se v distribuci najednou zjeví film primárně, ba co primárně - výhradně zaměřený na ženské publikum. Tato takzvaná Twilight sága pak zaplňuje poměrně pusté místo ve filmové produkci a stejně tak jako na začátku samotné kinematografie se člověk lačnící po pohyblivých obrázcích spokojí i s obrázky nižší kvality…hlavně že se hýbou a hýbou se pro něho! Stmívání tak bylo přes neoddiskutovatelně nízkou kvalitu souzeno uspět na trhu. Poptávka je totiž vysoká.____ Když už máme aspoň lehce nastíněnou pozici ženy ve filmovém průmyslu, můžeme se konečně pustit do OBJEKTIVNÍ kritiky filmu Zatmění. Stejně jako předešlé díly i tento film má shodné nedostatky. Tím největším je zjevně prachbídná předloha, ze které prostě nemůže vzniknout dobrý scénář. Celé vyprávění trpí nedějovostí, řídkou hodnotou scén, kde se opravdu NĚCO děje a stejně jako v Novém měsíci i zde se vlastně nic nestane – v závěru se opět ocitáme v bodě nula. Celý příběh působí o to vtipněji, že všechny ty nevýrazné události jsou prezentovány jako vrcholy osudové epiky viz. scéna „indiánský vlkodlak políbil Bellu“. Samotné charaktery jsou stále těmi plochými líbivými tvářičkami, kterým nelze uvěřit ani ty základní emoce, neboť prostě není na čem stavět. To, že si Edward s Bellou dokola omílají, jak se nadpozemsky milují, ještě diváka nemusí přimět, aby tomu uvěřil. Jen tohle rozhodně nestačí. Bella je přes všechny mé sympatie ke Kristen Stewart jednou z nejhorších hlavních ženských postav v seriózně se tvářícím filmu. Kromě neustálého vzdychání nad svým diamantovým přítelem ve filmu (kromě problémů) prakticky už nic nedělá a tím pádem ji vlastně ani neznáme. Jaké má záliby? Co má ráda (kromě svého zubatého přítele)? Jaký má vztah k ostatním postavám (hlubší vykreslení vztahu s otcem se přímo nabízí pro větší dramatický efekt velkého finále)? Kromě toho, že jí láska zjevně nedělá dobře na psychiku, o ní nevíme vlastně nic. Postava Belly je jako třináctiletá holčička, co se poprvé zamilovala, vše ostatní pro ni přestalo existovat a pro samou lásku by zapomněla i jíst. Představa, že se s ní některé divačky ztotožňují mě, opravdu děsí. Více rozvinuty jsou však příběhy některých členů upírské rodiny, a to prostřednictvím flashbacků, které rozhodně patří k tomu líbivějšímu z filmu…chvílemi jsem ale čekal, až se v některém z nich objeví Edward jakožto ušlechtilý rytíř ze středověku. Nezlepšily se ani dialogy – postavy mluví buď jako přecitlivělé děti nebo jako ublížení poetové a ani jedno z toho nepůsobí přirozeně.____ Za co tedy film dostal ty dvě hvězdičky? Především to je zásluha režiséra Davida Sladea, který se snaží, seč mu síly stačí, avšak se Zatměním se octil na nepřátelském území krotké teen romance a podobně jako upíři je nucen upírat si svou přirozenost. Akce má tedy patřičný „drajv“, ale trochu více drsnosti by jí přidalo na působivosti. Když se naskytne možnost, dokáže Slade vykouzlit ucházející atmosféru, jindy je ale nucen přejít ke kýčovitým výjevům typu klábosení na rozkvetlé louce za doprovodu teskného klavíru. Zatmění si zaslouží pochvalu i za pár humorných momentů, které jsou na rozdíl od Nového měsíce humorné záměrně. ______ Dle mého názoru se tedy série Twilight těší nebývalého úspěchu především díky tomu, že se jedná o osamocený produkt na poli mainstreamové produkce a nezbývá než doufat, že se někdo brzo zaslouží o opravdu kvalitní podívanou cílenou na ženy. Tento rok se jim zatím dostalo jen (vůči ženám) urážlivého Sexu ve městě 2 a právě Zatmění, které, zdá se mi, své potenciální divačky značně podceňuje (ta doslovnost byla chvílemi opravdu velmi bolestivá). Jako předmět vědecké studie (např. empirické) může Twilight dobře posloužit, do kvalitního filmového zážitku má ale poměrně daleko. Nyní si geniální Sofie Coppoly a její „ženské“ trilogie vážím o to více a její filmy doporučuji všem fanynkám této upírské romance – třeba jim to otevře oči. 40%

Kdo by to čekal, že Coeni po svém ultrakrutém debutu Zbytečná krutost přijdou s tak švihlou a nadsazenou komedií, která chvílemi koketuje až s bizarností. Opět jsme zavedeni do světa kriminálníků, ti jsou zde ale oproti předešlému filmu neskutečně vtipnými karikaturami, které řvou jako panáci z grotesek a pobaví už jen svým vzhledem. Celé to vyprávění o touze po mateřství, která vyústí v kriminální čin(y), je lemováno kvanty skvělých nápadů, ať jsou verbální nebo čistě vizuální povahy. Bratři Coenovi tentokrát nejsou tolik svázáni žánrovostí svého díla (jako např. u Millerovy křižovatky, Zbytečné krutosti nebo Muže, který nebyl…ale i zde byli vysoce inovativní) a tak si mohli dovolit více popustit uzdu své fantasii, což vyústilo v neskutečně nápaditou režii, nemalé množství skvělých charakterů a obdivuhodné herecké výkony v čele s neskutečně roztomilou Holly Hunter mluvící s vtipným yankeeským přízvukem, roztěkaným Nicolasem Cagem (v té době to byl ještě komediální záměr) a praštěnou dvojicí lupičů ztvárněných Johnem Goodmanem a Williamem Forsythem. Z dalších filmů, které Coeni natočili, vím, že tahle dvojka dokáže ještě lepší věci a při tvorbě Raising Arizona byla ještě v tzv. zahřívacím kolem. Ty opravdové komediální majstrštyky vznikly až několik let poté, viz. Záskok, Big Lebowski a Bratříčku, kde jsi? Tu pátou hvězdu si tedy nechávám pro ně.85%

Svými prvními filmy – Zbytečná krutost a Raising Arizona – bratři Coenové jasně stanovili dva směry své nadcházející tvorby – seriózní dramata/thrillery/noir a bizarní černohumorné komedie – které se v pozdějších dílech pak různě proplétaly (např. Seriózní muž, Po přečtení spalte,…). Zatímco pozdější Raising Arizona spadá do druhého směru, jejich debut Zbytečná krutost je čirou esencí směru prvního. Ústředním motivem zde je pro Coeny typické osnování a následná realizace pečlivého plánu daleko za hranicemi zákona, který se nakonec ošklivě pokazí. Spolu s Mužem, který nebyl je Zbytečná krutost filmem, který nejvýrazněji pracuje s žánrem film-noir, ve vypjatých momentech pak zabředává do čirého thrilleru a naleznou se zde i čistě hororové prvky. Atmosféra houstne konstantně s přibývajícími minutami a v poslední čtvrthodině se mi pro veškeré to napětí tajil dech. Je fascinující, že už tato prvotina Coenových oplývá nezaměnitelně precizní režií, jednotlivé scény jsou dokonale vysoustruženými audiovizuálními díly silně brnkající na divákovy nervy a navzdory „dějovému minimalismu“ jsem se ani na minutu nenudil. Spolu s filmem Tahle země není pro starý je Zbytečná krutost nejkrutějším a nejméně humorným (typického černého humoru zde je opravdu poskrovnu) dílem bratří Coenových.

Tato osobitá verze „kmotrovské“ gangsterky z období prohibice se mi proklatě zamlouvá. Přes nečekané odpoutání se od přízemních grázlů a zaměření se na kriminalitu ve vyšších sférách se stále jedná o typicky „coenovský“ majstrštyk stavící svou fabuli na promyšleném plánu, který pod vedením bratří Coenů prostě nemůže dopadnout, jak by si postavy představovaly. Stejně jako ve Zbytečné krutosti i zde se vyjma několika černohumorných momentů nenašlo moc místa pro svéráznou komedii tvůrčího dua a veškeré vyprávění je prakticky podřízeno žánrovosti. Právě vzhledem k žánru si Coeni udržují určitý odstup a některé typické žánrové prvky více či méně karikují – u postav to pak nutně neznamená jejich zploštění nebo jednorozměrné profilování, ale znamená to, že divákům obeznámeným s gangsterským žánrem bude většina charakterů velmi povědomá – mafiánský boss se chová a obléká jako správný filmový mafiánský boss, jak ho určily klasiky žánru, atd. Ten správný nadhled bratří Coenových dělá z Millerovy křižovatky vysoce uspokojivý žánrový film, který neopomíjí očekávané prvky, jeho tvůrci jsou však natolik kreativní, že se je nebojí transformovat a i žánrově sečtělého diváka dokážou v některých momentech příjemně překvapit.