Sobis87

Chápu záměr tvůrců vytvořit stylový dobrodružný spektákl s kořeny v brakové literatuře, komixech a verneovkách, ale nechápu, jak se to mohl s tak našlapaným obsazením (Branagh jako záporák...whoa!), velkým rozpočtem a režisérem stylové Addamsovy rodiny a Mužů v černém tak ošklivě pokazit...vlastně chápu - Sonnenfeld si chtěl hrát na Spielberga, ale dopadl jako Stephen Sommers. Škoda nevyužitého potenciálu. 45%

Celkem prostý příběh o hudebníkovi-bezdomovci a žurnalistovi, který vychází ze skutečných událostí, povýšil Joe Wright svou režií na velmi kvalitní zážitek. Sólistu, přestože vypráví o skutečných lidech, snad ani nelze brát jako klasický životopisný film, neboť není pevně semknut s určitou postavou, jejíž život by zprostředkoval divákovi, místo toho se téměř rovnoměrně věnuje jak psychicky labilnímu hudebníkovi Nathanielovi Anthony Ayersovi, tak i žurnalistovi Steve Lopezovi, přičemž, jelikož film vychází právě z Lopezových novinových článků o Ayersovi, je vše podáno jakoby z jeho pohledu (plus několik flashbacků z Ayersova dětství). Film tedy nevypráví jako klasický životopis o životě hudebníka, který skončil mezi bezdomovci, místo toho je to příběh o tom, jak se jeden novinář s ním sbližuje a přitom odhaluje střípky z jeho života. Na životopis je tento film prostě málo informativní a zabývá se jen drobnými výseky z Ayersova života a místo toho se zaměřuje hlavně na Lopezovu zkušenost s ním a vztah, který mezi nimi postupně vzniká. Sólista má oproti Wrightově předešlému Pokání výrazně jednodušší a ne až tak atraktivní příběh, o to více se ale zaměřuje na samotné postavy a vztahy mezi nimi a já věřím, že kdyby neměl Wright k dispozici tak skvělé herce, jako je Robert Downey Jr. a Jamie Foxx, mohl tento film lehce skončit katastrofou, neboť právě na jejich skvělých výkonech stojí prakticky celý Sólista...na nich, na krásné klasické hudbě, opojné režii a kameře a decentně podaném obsahu. A jelikož jsem rád za každý film, ve kterém dostane Downey Jr. prostor na to, aby předvedl svůj herecký um, jelikož zbožňuji mimo jiné i tu klasickou hudbu a jelikož mám rád film se zajímavými postavami, Sólista si mě naprosto získal, přestože chápu, proč spoustu lidí tento film bude spíše nudita a uvidí v něm jen "vykalkulovaný akademický doják"...to ale není můj případ, proto hodnotím tak, jak hodnotím. 90%

Greg Mottola natočil v produkci Judda Apatowa parádní komedii Superbad, která se zaměřila na život středoškoláků a jejich sexuální apetit. Mottola se poté od Apatowa oddělil a natočil jakési pokračování Superbad, neboť v Adventurelandu se hrdinové nacházejí v té životní etapě, ve které jsme hrdiny Superbad opustili - střední škola úspěšně absolvována, svět dospělých čeká...vlastně ne tak docela. Každý, kdo už okusil, jaké to je naposledy vyjít ze školy s hlavou plnou nadějí a představách o volnosti a netušených možnostech, jistě zná, jak silnou facku od života dostane a probudí se do reality, která už není tak bezstarostná a pohodová, jak jsme si vysnili. Hlavní hrdina James je nucen vydělávat siotravnou prací v zábavním parku, aby měl dostatek financí na vysokou školu. A jelikož je tento film retro odehrávající se ve "fuckin´ 80es", deprese na sebe nenechá dlouho čekat. Naštěstí je tu ona mýtická věc, která každému ukáže to pravé štěstí - láska. Ó ano, Adventureland je spíše než komedie romancí a pokud hlavním tématem Superbad byl sex, pro odrostlejší a vyspělejší hrdiny tohoto filmu jím je právě láska, které sice dělá svět krásnějším, ale mnohdy i komplikovanějším. Očekávat od Adventurelandu další nadupanou komedii by byla chyba, humor zde je naprosto nenucený, mnohdy vyklízí pole a dává prostor dramatickým situacím, přesto jsem se u tohoto filmu několikrát od srdce zasmál. Adventureland je především stylové retro skvěle vykreslující dobu depresivních 80. let, má parádní dobový soundtrack, disko je v něm řádně pekelné, stejně tak způsob oblékání a herecké obsazení v čele s citlivým Jessem Eisenbergem, roztomilou a komplikovanou Kristen Stewart, mentorským Ryanem Reynoldsem a jako vždy vtipným Billem Haderem je prostě boží. Pro někoho, kdo si tato léta pamatuje, může být Adventureland srdcovou záležitostí, já sám jsem se v roce, kdy se film odehrává, teprve narodil, i tak mi je spousta výjevů z filmu více než povědomá (přece jen do tehdejšího Československa díky našim ruským "přátelům" vše dorazilo se značným zpožděním...jestli vůbec), a když jsem přistoupil na fakt, že nesleduji další našláplou komedii, ale spíše výpověď o jedné generaci a hořkém pachuti dospívání, náramně jsem si tenhle film užil. Paradoxně přes absenci producenta Judda Apatowa Adventureland nejvíce připomíná právě jeho rané dílo, a to geniální seriál Machři a šprti, který se taktéž zaměřuje na mládež 80. let a Apatowa tzv. udělal. 80%

Dobrodružná podívaná, která dokazuje, že Indiana Jones by mohl fungovat i se sedmdesátiletým Harrisonem Fordem. Zatímco Ratatouille bylo "natočeno" ve stylu francouzských romancí, Úžasňákovi byli kombinací bondovky s komixovým filmem, Vall-E indie romancí a sci-fi, Vzhůru do oblak je dobrodružným filmem, který si stejně jako již zmíněný Indiana Jones bere za vzor brakovou literaturu 30. let. Pixar dělá přeci jen ale trochu komplikovanější animáky a s čistokrevným dobrodružstvím by si nevystačil. Tento film je převážně o stáří, na které je zde většinou nahlíženo s lehokostí a vtipem (skvělý souboj dvou starců), najdou se zde i celkem depresivní pasáže, které dávají vzpomenout na to, že život na nikoho nečeká a může utéct rychleji, než byste chtěli. Plynoucí život je mistrně vyobrazen v montážní sekvenci, která je průřezem společného života hlavního hrdiny Carla a jeho ženy Ellie. Následující velké dobrodružství vdovce Carla je vyrovnaně akční, vtipné, napínavé i dramatické a je lemované samými skvělými charaktery, na které je Pixar expertem. Prostřednictvím postavy skauta Russella je upomínáno na rozvrácené rodiny a i když se i zde odkazuje na ty správné rodinné hodnoty, nepůsobí to vůbec vlezle, jako tomu bývá u ostatních animovaných filmů (v tomto směru Pixar trochu uklouzl snad jen se svými Auty) a věřím, že některým rodičům, kteří se šli se svými ratolestmi podívat na novou barevnou pohádku, v určité chvíli i pěkně zatrnulo. O technické stránce se nemá snad ani cenu bavit, Pixar opět předvedl dosavadní maximum, s kterým lze na poli animace přijít, design celého světa a hlavně postav je perfektní, textury na nevídané úrovni (všimněte si Carlova kabátu), celé to hýří všemožnými barvami, má to svůj řád a v pohybu to vypadá opravdu skvěle (3D zážitek jen umocňuje a nijak lacině na sebe neupozorňuje, jak se stalo zvykem). Tentokrát se povedl i český dabing a po dlouhé době jsem nelitoval, že film nesleduji v originále. Takový hlasový projev Pavla Lišky, který daboval snad nejzábavnější postavu - psa Duga - mi po dlouhé době smíchem vehnal slzy do očí...a nejedna slza někomu ukápne možná i dojetím. Tohle je další pixarovský majstrštyk. 95%

Tak trochu zklamání. Star Wars mám celkem nakoukané, ale nepovažuji se za jejich fanouška a proto mi ta spousta narážek na Lucasovo universum k radosti nestačila. Popravdě řečeno jsem čekal větší smršť vtipů. Herci jsou sympatičtí, camea potěší, některé vtipy lepší, jiné nečekaně slabé, pokud se hraje na trochu vážnější notu, moc to nefunguje, ale co, mohlo to dopadnout ještě hůř. S takovýmto námětem mohl vzniknout malý popkulturní kultovní film, místo toho jsme se dočkali jen další nadprůměrné komedie, která na pecky z dílny Judda Apatowa dosáhne jen ve chvílích, kdy je na plátně Seth Rogen (právě Apatowův objev a chráněnec), jehož dvojrole jsou vrcholem celého snímku. 65%

Režisérovi a scenáristovi Rianu Johnsonovi se podařil husarský kousek - natočil žánrovku film-noir a zasadil ji do současného středoškolského prostředí, aniž by to působilo jakkoliv směšně. Místo drsných detektivů, mafiánů a zkorumpované policie zde figurují převážně středoškolští studenti, kteří ale do jisté míry naplňují pro tento žánr zažité stereotypy. Záhadu tentokrát místo typického soukromého očka řeší řadový student, který má ale oproti ostatním pod čepicí, spoluhráče a informátora mu v této mysteriózní hře dělá obrýlený šprt, nezbytná femme-fatale zase chodí se zástupcem školního fotbalového týmu a o šéfovi podsvětí, kterému je 26 let, se říká, že je dost starý. Většina těchto postav vzhledem k svému věku stále bydlí u rodičů, a tak se zde najde i několik humornějších situací - například samotný šéf podsvětí má svou kancelář ve sklepě rodinného domku a pokud se svými kumpány někdy zasedne v kuchyni, aby jednal o obchodu s drogami, jeho laskavá matka mezitím všechny obsluhuje, nalévá jim džus a nabízí sušenky. Hlavní hrdina zase řeší problémy s docházkou a schází se s důležitými osobami u školních skříněk. Film je originální právě v tom, jak mísí svět dospělého žánru noir se středoškolským životem a režisér si zaslouží obrovskou pochvalu za to, jak bravurně všechno spojil dohromady. Film vybočuje z řady i díky originálně pojaté práci s kamerou, která je vůči divákovi hodně informativní a mnohdy se způsob snímání podřizuje hrdinově psychickému i fyzickému stavu. Dočkáme se tedy krokového střihu, prolínaček a vynalézavých kamerových jízd. Právě skvělá kamera dobře maskuje i fakt, že Brick je vlastně nízkorozpočtovým filmem a určitá strohost je vykompenzována pečlivě komponovanými záběry a vynalézavou prací se světlem (časté užití protisvětla). Samotná zápletka není nijak zvlášť originální, ctí žánrové konvence, ale její již zmíněné zasazení do světa mladistvých posouvá film na novou úroveň. Brick je převážně chytře napsanou žánrovou hrou se sečtělým divákem (co se konvencí a filmové historie týče), která má opojný vizuál (minimalistický, leč působivý), chytré dialogy, kvalitní herce a nabízí řádnou dávku napětí. 90%

Na hraně lásky na první pohled vypadá jako filmový parazit snažící se zopakovat úspěch o rok staršího Pokání. Nasvědčovala tomu účast Keiry Knightley v podobné úloze, zařazení do období 2. světové války, trailer, který servíroval scény ne nepodobné právě těm z Pokání (Keira na pláži, odloučení vlivem války, atd.), dokonce i jeden z plakátů na tento film na mě působí jako vykrádačka plakátu určeného pro propagaci majstrštyku Joe Wrighta. Po shlédnutí filmu ale mohu s klidem říct, že tato podobnost je jen a pouze marketingovou záležitostí, kdy se producenti snažili Na hraně lásky prodat jako "něco, co je podobné a tudíž i stejně dobré jako Pokání". Na hraně lásky je ve skutečnosti méně rozmáchlým a intimnějším příběhem lásky, přičemž kdybych chtěl oba zmíněné film nějak odlišit, nazval bych Pokání epikou, zatímco v Na hraně lásky vidím převážně lyriku - příběh zde není tak košatý a komplikovaný, o to více prostoru je zde věnováno samotným postavám, což je třeba, neboť všechny postavy z milostného čtyřúhelníku jsou stejně důležité a je tedy třeba, aby jim byla věnována vesměs stejná pozornost. Nenapadá mě lepší označení pro tento film než melodrama, které je příjemně staromódní a postavy v něm mluví, jakoby předčítaly z "krásné literatury", jako by každá z nich byla nadaným básníkem (tím je ve skutečnosti jen jedna z postav), který dokáže bez většího rozmýšlení proměnit normální dialog v krásný kus poezie, což sice nepůsobí moc věrohodně, ale ve výsledku to filmu přidává na poetice. Divadelní kořeny jsou z tohoto filmu velmi cítit. Dialogu jsou opravdu skvěle napsané a příběh celkově, i když zpočátku vězí nějakou dobu v mrtvém bodě, s přibývající stopáží graduje a závěrečná katarze je dojemná, tragická a velmi efektivní. Někdo bude mít možná zpočátku problém se samotnými postavami, neboť ty jsou v úvodu jen letmo načrtnuty, což je problém který se s každou další minutou a jejich postupným vývojem pomalu rozplývá a v druhé polovině se z nich vyklubou vrstevnaté charaktery, které jsou hlavními pilíři celého filmu. Pokud jde o vizuál, jedná se o čiré orgie - barevná škála, kompozice, prolínačky, tónování...prostě nádhera. Pro takový druh filmu jsou velmi důležité herecké výkony, které dávají scénáři konkrétní tvar. V Na hraně lásky se sešli talentovaní zástupci mladé generace - Cillian Murphy snad ani špatně hrát neumí, Keira Knightley dokazuje, že dobová dramata jsou její parketou a v tomto filmu ze sebe vyždímala to nejlepší (vedle Pokání samozřejmě), Matthew Rhys mi byl po většinu stopáže velmi nesympatický, což se dá vzhledem k jeho roli považovat za úspěch a Sienna Miller po Interview opět dokázala, že vedle béček typu G. I. Joe utáhne i seriózní film. A zpívající Keira je úžasná! 90%

Perfektní komixová předloha, postavy s obrovským potenciálem a uspokojivé herecké obsazení, co se může pokazit? No, popravdě se toho pokazilo hodně. Režie Stephena Norringtona je naprosto nezáživná, a to platí zejména u akčních sekvencí, což bych opravdu nečekal zejména po akční pecce Blade, kterou má taktéž na svědomí. Norrington navíc absolutně neumí pracovat s posatavami a z potenciálně velmi zajímavého Doriana Graye, Dr. Jekylla, Toma Sawyera nebo kapitána Nema udělal nudné figurky, které nezaujatě proplouvají dějem, a právě v tomhle spatřuji tu největší prohru - naprosto promrhaný potencíál. Připočtu-li k tomu ještě vpravdě debilní scénář, vyjde mi z toho taková menší filmová katastrofa. Jestli nějaký film zasluhuje remake, tak je to právě Liga vyjímečných, neboť předloha je skvělá. 35%

Nic jiného než nudná přisírka parazitující na úspěšném prvním dílu. Tvůrci jednoduše zopakovali ten samý recept, jenže tentokrát se něco ošklivě pokazilo a z této přeplácané pravěké road-movie se stala nudná infantilní pohádka s nadbytečnými postavami a recyklovanými vtipy. A to se mi první díl poměrně líbil a dobře jsem se u něho bavil. Tohle je nuda a sprostá (vůči divákovi) odysea za zelenými papírky pro producenty . 45%

Vydařená komedie, která odkazuje na filmová 80. léta, a to skrze postavu hlavního hrdiny Ronnieho, šéfa ochranky nákupního centra, neboť právě on je jakousi zvrácenou imitací hrdinů z akčních filmů a kriminálek té doby. Svět, ve kterém se tento film odehrává, je pojat vážně, vážně se berou i samotné postavy, takže se nejedná o klasickou komedii, vtip spočívá v tom, že samotné postavy i jendotlivé prvky jsou jakousi pokroucenou napodobeninou svých vzorů, což ve výsledku působí směšně. Ronnie v podání Setha Rogena se v tomto fikčním světě považuje za neohroženého hrdinu, strážce zákona a pořádku, člověka, bez kterého by se tento svět neobešel. To, že se jedná o řadového člena ochranky, což působí v kontrastu s jeho vysokými cíly a představou o své pozici ve společnosti, z něho dělá figurku hodnou pousmání. Takhle to funguje i s hlavním záporákem - Ronnieho nemesis, který je jen obtloustlým perverzákem, který běhá okolo obchodního domu a náhodným kolemjdoucím ukazuje své směšné přirození. Je to bizardní a ještě bizardnější je to, že Ronnie z tohoto narušeného chudáka dělá zločince formátu záporáků ze Smrtonosných pastí. Film navíc navazuje na nekompromisní 80. léta prostřednictvím otevřené brutality, jejíž přehnanost taktéž působí vtipně (podobně jako přehnaně velké proudy krve tryskající z těl po zásahu meče v Kill Bill). Jednoduše řečeno, Observe and Report je pastyšem a zároveň i parodií hollywoodské filmové produkce 80. let (převážně akční filmy, kriminálky, ale i buddy-movies a romance), jejíž hlavní rysy překrucuje, deformuje a záměrně přehání, v čemž spočívá hlavní vtip tohoto filmu. Tento film pro svou nekorektnost a absurdnost určitě každému nesedne, já si ho ale náramně užil a došlo mi, o co autorům šlo.