erased

Zajímavá psychologiská studie a to i přesto že jsem nepochopil její zavěrečnou pointu. Režie, kamera, střih, herecké výkony i zvuky fungují dohromady dokonale, ale neneštěstí to nedpopomohlo k tomu, abych se u filmu bavil. Špína New Yorku mě i tak oslovila, a to právě tím psychologickým zamýšlením než kvalitně odvedenou řemeslnou prací. Původně jsem plánoval jen průměrné hodnocení, závěrečná "terminátorská" scéna a zajímavý happy-end mě nakonec nutí k vyššímu hodnocení.

To slabší z Moranovy tvorby, přesto k popukání. Navíc se dá situace Finna a Jacka přirovnat k nejedné životní situaci. "That stuff will kill you."

I mistr se někdy utne. A i Burtonovi se čas od času podaří natočit zajímavý, sebe nevykrádající film. Dark Shadows bohužel takovým filmem není. Ale našlápnuto měl Barnabas pěkně. Komediální trailer sliboval ujeté zakotvení nejznámějšího karibského piráta v burtonovsky temném a zároveň sedmdesátkově barvitém upírském ráji. Sliby chyby. Po zabydlení hlavního hrdiny je totiž Timovo aktuální dílko zmateným a nudným mišmašem všeho a ničeho. S krásnými efekty, o tom žádná. Upírovo půlhodinové objevování Mefistofelem ovládnutého světa plného míru, lásky, blikajících a zvučících hraček a retro hudby, které trailer sliboval je nakonec sice jedinou, ale zato naprosto dokonalou pasáží celého filmu.

Dark Waters má své mouchy. Ale přes předvídatelný příběh, šíleně natahovaný závěr nebo zbytečné oddychové části mu nelze upřít zdařilé budování paranoidní atmosféry. Za vyzvednutí určitě stojí skvělý Elisha Cook a překvapila mě i Fay Bainter v roli Emily. Na svou dobu velmi zdařilý thriller.

Loni jsem se rozplýval nad technicky dokonalým House of Cards, a letos jsem neméně velké naděje vkládal do True Detective. Jenže zatímco první zmíněný je bezkonkurenční i ve svém žánru, nový hit HBO napoprvé dokáže nadchnout hlavně jen tím svým precizním zpracováním. Více než cokoli jiného je totiž True Detective hereckým a režisérským koncertem, kde obraz ani zvuk nedají ani na chvíli vydechnout. Jenže obsah už tak výjimečný není, alespoň ne na první zhlédnutí. Nepochybuji, že je tato vymazlená kombinace severského krimi s typicky americkým thrillerem o sériovém vrahovi v kabátku jižanské depresivní atmosféry a Rustovy existenciální životní filozofie do posledního detailu promyšlená, ale tyto střípky, a nakonec tedy ani celek, na své jednotlivé zdroje inspirace nestačí. Prozatím tak nadšení ze seriálu roku nahlodává zoubek zklamání, ale věřím (nebo možná doufám), že napodruhé, po proniknutí pod povrch příběhu, se veškeré pochyby rozplynou. I přes rozporuplné dojmy z první série jsem ovšem od jejího "pokračování" čekal hodně, a znovu nejspíš příliš. Herecké obsazení mě totiž už při jeho oznámení beze zbytku nadchlo, stejně jako změna prostředí. Prvnímu nemám prakticky co vytknout, dokonce i Vince Vaughn se s některými svými idiotsky napsanými monology bije jako rek. Prostředí samotné sice celkem logicky ztratilo vlhké a dusné podnebí Luisiany, nahradila ji však neméně dusná a svou neprostupností skličující atmosféra zločinného spiknutí ve skrz naskrz zkorumpovaném městském prostředí. K odhalování konspirace navíc dochází zdravě pomalu a vlastně spíš náhodou, když se teprve ke konci série začnou jednotlivé zdánlivě nesouvisející příběhové linky spojovat do jedné propletené sítě, navíc i ne kdovíjak výjimečně nadanými postavami, takže má True Detective v kalifornském prostředí mnohem blíže k realitě než ukecaný sherlock.Co se ale bohužel nevydařilo tak, jak bych si přál, je samotná gradace příběhu. Množství důležitých postav by si pro opravdové seznámení a hlavně vstřebání vyžadovalo mnohem více epizod, protože jejich představování v prvních dílech nestačí ani náhodou. Naopak ale právě tento úvod ale pro opravdu intenzivní minisérii zabírá až příliš času, a přestože má nikam nevedoucí vyšetřování tří náhodných poldů ve výsledku své nezastupitelné místo, pět epizod zakončených brutální přestřelkou je přece jen příliš, protože v pouhých třech zbývajících epizodách se pak příběh vyvíjí až příliš překotně. Rozporuplné dojmy ze seriálu tedy zůstávají, přesto jsou ovšem po druhé sérii mnohem lepší, než rostoucí hořkost nad celám prvním případem. Jediné, v čem pokračování zaostává je nevýrazný vizuál, který ještě o to víc zamrzí kvůli jinak výsostně povedenému ambientnímu hudebnímu doprovodu a téměř pravidelnému písničkovému ozvláštnění v podání Lery Lynn. Nevermind

Letní hitovka jak má být. Stejně jako většina jsem šel do kina jenom ze zvědavosti na Jokera, a stejně jako většina jsem z jeho kreací byl u vytržení. Skoro nekomiksový film podle komiksu se povedl na jedničku po všech stránkách a to i přesto, že se s odstupem času tak výjimečný zdát nemusí.

Stáhl jsem, viděl jsem, zapomněl jsem. Obyčejně u filmů takového kádru lituju, že jsem je v kině prošvihl, ale dnes ne. Nechtěl bych sice nejspíš po prodavačce lístků vrátit drobný, bavil jsem se totiž celý ty tři hodiny a to už nejspíš o něčem svědčí. Ale víc nic. Výborný předchůdce a úvodní hodinka totiž slibují něco, na co nemají buď superhrdinské filmy, nebo Nolan (a protože Watchmen, je jasné kde je zakopanej netopýr). Přes všechny ty výbuchy a pateticky srdceryvné řeči, přes tucty rozjetých motivů a kvanta kýčových scén, přes všechny zbytečné Robiny a Kočky, dokonce i přes relativně zajímavého, ale naprosto PRÁZDNÉHO padoucha, přes to všechno zbyl jediný opravdu pozitivní dojem pouze z toho, že se ve filmu ten chraplající gejoš v gumovym obleku s všeobjímajícím výrazem Kristen Stewart vlastně sotva mihne, a že když už tam je, dostává při skvělých pěstních soubojích na papulu. Korunu vší té příběhové hrůze pak nasazuje návrat mindžů z komického prvního dílu. Nolan se tak snažil zavděčit se všem, že je výsledek prostě jenom zábavná, bezduchá a PRÁZDNÁ slátanina ničeho a všeho. Nakonec tedy hláška, která sice vystihuje komiksáky celkově, ale v tomto případě je její trefnost jedinečně hořkým zklamáním: "He's as dumb as he dresses."

Pohoda z tohoto filmu přímo sálá. Proto je škoda že se v závěrečné třetině jako obvykle začne příliš tlačit na pilu se klišoidními vzdělávacími moudry a pohoda je ta tam. Obsazení nemá chybu a i všechny příběhy jsou zajímavé, ale mezi všemi přímo září hláškující Priestly a "hodný taťka" Trucker. Za to, co nakonec provedli Priestlimu by tak autoři zasloužili minimálně pověsit. Přesto, jako nenáročný snímek funguje Ten Inch Hero bezvadně. A máme čokoládu?

Haggisův návrat k příběhovým propletencům se rozhodně povedl. Na rozdíl od Crash totiž netepe do kontroverzních společenských témat, a tedy nijak je ani sám sebe neshazuje, ale je pouze prostou, snad až egoistickou uměleckou výpovědí. Ačkoli je tedy škoda, že princip meta-narace se dá odhalit nepřiměřeně brzy, jednotlivé příběhy a jejich závěrečné prolnutí v perfektní a i tak poměrně nečekanou pointu mají v tomto neprůhledném, kousavém a (přesto/proto) citlivém pojetí nečekanou sílu. Že se tedy autorovi podařilo ukočírovat takhle komplexní představení, kde všichni Oni i Ony září, kdy do sebe nakonec všechny dílky dokonale zapadnou, a to včetně těch, které se zdály být samoúčelnou sponou, a kdy si žádná z těch hereckých osobností nekrade film pro sebe a zároveň má kvanta prostoru na vyniknutí - to je úspěch, za který si Haggis konečně zaslouží ovace ve stoje. Jediné, co mi v nich zabránilo byla dvousečnost takhle promyšlené formy, kdy jsem se kvůli neustálému rachotu mozkových závitů málem nedokázal vžít do individuálních povídek a soucítit se všemi verzemi Jeho a Jí. Bohudík však v této rovině zachraňuje co se dá znovu mistrovská hudba Daria Marianelliho.

Skončit seriál první řadou, nebál bych se ho označit za to nejlepší, co se v Americe na sitcomové scéně objevilo. S přibývajícími díly se však vytrácejí fyzikální vtípky i dobrý vkus a nahrazuje je typicky HIMYM-oidní telenovela. Čas se vrátit na ostrovy k nesmrtelnému IT Crowd.