Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Akční
  • Drama
  • Horor
  • Krátkometrážní

Recenze (6 059)

plakát

Góóól! (2005) 

Kdo chce film o reálném fotbale, bude zklamán, a kdo chce fotbalovou pohádku, bude spokojený. Kuno Becker prokličkuje mezi soupeři až k brance lépe než král pomády Ronaldo a král hrbů Messi a rovnou pálí do šibenice. Takhle si vsadit v Tipu, že dá gol, tak jsem v balíku. A já pořád říkám, že nemám sázet na střelce NHL. Lepší je sázet na Newcastle s Kuno Beckerem. 60%

plakát

Góóól! II (2007) 

Hráči výjimečných kvalit, Santiago Munezovi, je anglický Newcastle již příliš malý, a tak přestoupí do slavného španělského Realu Madrid, aby zde spolu s tehdejšími ikonami, jako byli Beckham, Zidane, Ronaldinho a spol., pokusil i se svým kámošem na hřišti i mimo něj Gavinem Harrisem vybojovat titul v Lize mistrů. Druhé pokračování fotbalové pohádky je o chloupek lepší než jednička a přispívá k tomu poměrně reálné vykreslení fotbalového zákulisí, jako jsou strategie přestupů, otravní paparazzi i trenérské taktiky. Munez totiž od počátku svého přestupu funguje jako trenérův žolík, který má dar v posledních minutách rozhodovat důležité zápasy nebo je přímo otáčet. Míra uvěřitelnosti je sice nízká, ale jsme ve filmu a není to natočeno podle skutečných událostí. Vše je zaměřeno pouze na Ligu mistrů a jednotlivé zápasy jsou velmi dobře natočeny, goly jsou efektní a nechybí i autenticita, jak na hřišti, tak i na lavičce, protože Rutger Hauer v roli trenéra Realu předvádí velmi autentický výkon. Pro milovníky fotbalu dobrá volba a už se těším na třetí díl...

plakát

Gorily v mlze (1988) 

Antropoložka Sigourney Weaver podnikla náročnou výpravu do afrických hor, aby zde pomáhala přežít ohroženým gorilám. Dokázala si získat jejich důvěru, před krutostí lidí však nemohla zachránit je ani sebe. Poutavé drama o životě Diany Foessey natočil režisér Michael Apted a Sigourney Weaver v hlavní roli hraje vzorně, ale film i přes své silné momenty dost často nudí. Mé hodnocení: 60%

plakát

Goro, bílý pes (1980) (seriál) 

Nejsem pejskař a nikdy nebudu. Rozčiluje mě, když majitelé psů nechávají psi vysrat u našeho baráku jako by to byl nějaký park. A tenhle seriál je převážně o psovi, který se ztratí na výpravě za medvědem se svým pánem, kterého šelma roztrhá. A pes pak běží a běží stovky kilometrů zpátky ke své holce (to jsem napsal, jak kdyby spolu chodili), holka píská na píšťalku, aby ho přilákala, a tak nějak to pokračuje až do zdárného shledání. Viděl jsem to jako děcko, dnes už by tehdejší kouzlo brutálně opadlo, ale už tehdy mě zaujala japonsky zpívaná písnička doprovázející tento legendární seriál. Ne, já opravdu neumím japonsky, ale přísahám, že jsem v tom textu slyšel slovo "matuhaši". Nevím, co to tehdy znamenalo a nevím to ani dnes, nikdo mně to nepřeložil. Ani nechci, abych se dozvěděl pravý význam tohoto slova. Jistě je to překladatelský oříšek a já už jsem si ho vyložil po svém. V podstatě "matuhaši" zachránilo tenhle seriál na pěkných 40%

plakát

Gottwald (1986) (seriál) 

Jak může hrát Štěpnička, totální antikomunista, komunistického prezidenta Gottwalda, to tedy nechápu. Pak se raději k tomu nikdo z herců nehlásí. Pokud odhlédnu od všech pro a proti, je seriál poměrně pojatý velmi zkresleně, ale Sokolovský byl celkem řemeslně schopný režisér. Kdyby se víc pracovalo s fakty a méně se drželo ikonického pohledu na kontroverzního státníka, byl by seriál přijatelnější z diváckého hlediska. Takhle až tak mnoho nenabídl, co by nebylo známo, a stala se z toho oslavná exhibice muže bez chyb a slabin, která se u současných diváků nesetká s pochopením. 40%

plakát

Goyovy přízraky (2006) 

Film, který slibuje už ve svém názvu, že se dozvíme něco více o slavném španělském malíři, ale následné vyprávění z něj činí postavu v ději takřka zbytečnou. Z jeho života se nedozvíme zhola nic. Jen maloval a později ohluchl. Zato farizejský Javier Bardem dostal velký prostor a ostatním, při své výjimečné herecké kreaci, nedal sebemenší šanci na sebe upoutat pozornost. Je to v podstatě jeho film. A Miloše Formana pochopitelně. Klady: uhrančivý Javier Bardem a jeho postupná proměna v "lepšího člověka", výprava, kamera, hudební doprovod, solidní atmosféra tehdejší dekadentní doby. Zápory: historici by zaplakali a byli by spíše hysteričtí, Natalie Portman je ve své dvojroli trapná jako hrábě na půdě, ostatně scénář je místy až tragický, tak se jí to dá prominout, nedůrazná režie, příliš okatá snaha po ambicióznosti. 70%

plakát

Grace (2014) 

Na Satana jedině s P.O.V. kamerou. Chudák Grace si toho do svých osmnácti let moc neužila. První týden na studentských kolejích taky žádná sláva, nemluvě o masturbaci, jež jí byla celá ta léta odpírána. Máma exla u jejího porodu, na krku zůstala přísně katolické bábrli, která j dopřála stejně přísnou výchovu, kluky zná tak maximálně z vyprávění, "jizva" na jejím bříšku si žije svým vlastním životem a v jejím nezkaženém nitru se usadilo cosi hodně zkaženého, co už brzy vyleze ven. Fim probíhá tak, že divák bezpečně ví, co to má pohledná dívka v sobě, naopak ona sama ani v nejmenším netuší. Je to sice od režiséra zdánlivě naivní postup, nicméně dobře od počátku cílený. Jeff Chan do té doby natočil jen pár krátkometrážních snímků v nichž dokázal zaujmout a upozornit na sebe, např. jistou cílovou skupinu pařanů. Proč tedy nazaujat diváckou skupinu mající v oblibě horory s tématikou satanismu. To je docela velký skok od válečné hry. Na co však déle se svým celovečerním debutem otálet. Tedy pane Chane, pouštět na mě s takovou nebývalou (satanskou) silou intenzivní hrůzu, toho bych se ani nenadál. Měl jsem vážnou obavu, abych po desátém vybafnutí neskončil na kapačkách. Co minuta,to lekanec, ale fakt příšerný, Chan mě zkrátka nešetřil. Nemalou měrou se na tom podílely i nejrůznější zvuky odevšad, z mé obří televize, i z mé pod peřiny. No, já si kurva málem nasral do tepláků. Prostor k nudě byl minimalizován. Pořád se něco dělo. Mít za zlé Chanovi, že přišel se stylem P.O.V. snímání, který tady byl relativně nedávno (Maniac-Elijah Wood), není až tak na místě. Ze všeho vyplývá, že ho "neokopčil" z filmu, ale z videohry - Call of Duty, na které kdysi režijně pracoval. Alexii Fast, jsme si vlivem neobvyklé režijní formy, mohli prohlédnout pouze v zrcadle, které zde mělo zajímavý efektní účel. A ve filmu se satanskými motivy pochopitelně nesmí chybět rituál vymítání. I zde na něj v závěru přijde řada. Fungoval z diváckého hlediska poměrně nápaditě a strašidelně. S představitelkou hlavní role jsem byl nadmíru spokojený, stejně tak i s Alexis Knapp, co hrála její spolubydlící na koleji, hororovou veteránkou Linn Shaye, co hrála její pominutou bábrli, k zahození nebyl ani mladý kněz Joel David Moore. Naopak začátek na koleji byl jen zahřívacím kolem před strašidelnými sekvencemi v domě dívky a dál. Režisér ne úplně vše ustál na jedničku. Těžko se dalo věřit, že ještě dnes někde žije mladá, mrdatelná holka, co nemá do osmnácti žádné zkušenosti s masturbací. "Zatmívačky" si schovejte spíše do televizního filmu, pane Chane. Vylepšil bych i závěr a udělal ho více nekompromisnějším, Jinak to bylo na debutanta vyzrálé a s celkem provařeným námětem se vytáhl do dábelských výšin. Nechápu to zdejší příkré hodnocení. Kdo se chce bát, můžu jen doporučit. Dabing byl super, především dvojice dabérek Suchánková & Syslová prokázala extratřídu. 90%

plakát

Grand Prix (2022) 

Jede se do Španělska na formule! Když je ale za režijním volantem Jan Prušinovský, tak si těch závodních aut divák paradoxně moc neužije. Na cestu autem, odborně road movie, se vypraví tři kamarádi nesourodých povah. První je Emil (Robin Ferro), který má autistické sklony, má autodílnu a to on vyhrál televizní kvíz s atraktivní odměnou v podobě vstupenek na závody Formule 1, druhý má přezdívku Štětka (Štěpán Kozub), je až po krk v problémech a nahání ho polští vymahači dluhů a třetí je Roman (Kryštof Hádek), majitel autoservisu a mladistvou, kterou dříve pohlavně zneužil, si později vzal za ženu a má s ní tři malé děti. Hledá-li divák nějakou přemíru extrému, kterou je do jisté míry Prušinovský pověstný, bude docela zklamán umírněným vyzněním filmu. Pochopitelně ve filmu není o vulgarity nouze, jen nepřekračují porci, co by se nedala snést. Film je spíše roztroušen na charaktery figurek, kterých je ve filmu přijatelné množství, dokáží vytvořit mezi sebou různé kontrasty a režisér se pokusil je postupně mezi sebou nějakým způsobem provázat. K těm figurkám patří Anna Kameníková, Romanova živelná manželka s hysterickými výlevy a choutkami být demonstrativně nevěrná, dále je to penzista Nováček v podání Miroslava Donutila, který představuje ctnost své generace a důrazně se dožaduje navrácení svého ztraceného vozidla, svěřeného k prodeji v autobazaru. A nesmíme zapomenout ani na benevolentního policistu ve výrazném podání Marka Daniela. Zvláštní sekci postav představuje místní rozverná narkomanka Jindřiška, kdy tahle postava mně přišla už nadbytečná, ovšem šlo o to dostat jméno Tatiana Dyková do titulek. A ještě by  slušelo zmínit se o atypickém mafiánovi, co vysílá ze svého statku své dva polské nohsledy, na první pohled vypadá jako Andrej Hryc, ztvárnil ho Cyril Drozda, ten Drozda z Dědictví aneb Kurvahošigutntág, který tehdy vytvořil nezapomenutelnou postavu vrchního a byl nakonec vyhozen hostem. Film je přehlídkou humorných situací a eskapád, které na naší cestě kolikrát nemile naše tři přátele zaskočí a překvapí. A jejich řešení těchto nastalých svízelností jsou povětšinou vtipná i originálně pojatá. Mně ale ve filmu přece jen chyběl ten extrém, bylo jej pomálu. A i konec byl takový poměrně překotný a i málo vygradovaný i trošičku nepřehledný. S ohledem k tomu, že český film je na road movie poměrně skoupý, se přikláním k pozitivnímu hodnocení. 7/10

plakát

Grand restaurant pana Septima (1966) 

Slabší kousek z de Funésovy filmografie. První polovina se nese ve znamení jeho živelné komiky, střídají se převleky a paruky a film sice nevybředne z poměrně monotonního ducha, ale na překážku to nebylo. Druhá polovina je však propad, který postrádal smysluplnost, gagy prakticky žádné, jen se to celé zbytečně shazovalo nasazenou trapností. Druhá polovina připomínala lacinou nálevnu, kde se podávají uleželé utopence, než nějaký luxusní podnik s předraženým menu. De Funés to spasil jak se dalo. 40%

plakát

Gran Torino (2008) 

Clint Eastwood coby starý mrzout trousící jednu rasistickou hlášku za druhou je přímo geniální a v jeho stínu zůstává vše a to i bourák Gran Torino z roku 1972. Na stará kolena se Walter Kovalski který razí myšlenku co na srdci to na jazyku spřátelí s mladým Hmongem Thauem a jejich pouto přetrhne až smrt, která na sebe vezme podobu nebezpečného hmongského gangu, který terorizuje místní čtvrt. Eastwood vždycky ve svých filmech dokáže překvapit a i diváka vydusit a nejinak je tomu i tentokrát. Směs citlivého ale i brutálního dramatu sice možná o něco lépe funguje v první polovině než jeho druhá méně pravděpodobná polovina, ale plačtivý konec měl taky něco do sebe. Rozhodně Eastwood nezklamal ani herecky ani režijně a Gran Torino stojí za to vidět a vůbec to není příběh o autě jak by se na první pohled mohlo zdát. Přesto si ho opakovaně nikdy nepustím. Film je jedno velké citové vydírání diváka. 40%