Tsuki

První díl kladl zbytečně velký důraz na "zvířata", dvojka byla lepší, ale přece jenom docela překombinovaná... zato tento třetí díl konečně dospěl k té správné filmové "rovnováze" a musím říct, že z celé trilogie se mi líbil nejvíc. Příběh drží pohromadě, atmosférou je to najednou o něco blíže pohádkovému kouzlu původního Harryho Pottera, a především mě potěšil vývoj některých postav. Na prvním místě jednoznačně Brumbál, který v podání Juda Lawa dozrál konečně do stavu, ve kterém v něm vidím toho "budoucího" potterovského Brumbála. Dále musím kupodivu říct, že "nový" Grindelwald byl vlastně skvělou volbou. V tomto příběhu, kde se odhaluje delikátní vztah s Brumbálem, mi tam Mads Mikkelsen seděl mnohem více, než kdyby ho nadále hrál Johnny Depp. Agresivnější projev byl vyměněn za větší jemnost a umírněnost (přesto však jistá záporácká zlověstnost nechybí...). No a Eddie Redmayne v roli Mloka Scamandera s jeho nesmělým klukovským vystupováním byl sympatický jako vždy! Pobavila scéna s mimikrami. Celkově musím říct, že je dobře zvládnuté propojení akce s jinými nosnými scénami a i konec je takový hezky potterovský. Nemluvě o tom, že se vrátíme trochu i do Bradavic a uvidíme třeba mladou McGonagallovou. Vše ale pěkně v kontextu doby před Druhou světovou válkou včetně určité míry melancholie a nejistoty. Jak už jsem zmínila na začátku, za mě jde o "vyvážený" filmový zážitek, kde všechno má své místo a pasuje to do sebe. Byla jsem mile překvapena. ~(4,3★)~

Výroční návrat do Bradavic v poměrně klasické dokumentární formě. Až mě trochu zamrzelo, že to svou formou přece jenom malinko nevybočuje a nepřináší to třeba nějaké "bradavicky" kouzelné překvapení pro diváky (naopak při nedávném sledování Friends Reunion jsem vnímala zcela opačný problém - tam těch "třešniček" bylo zase zbytečně moc a kvůli balastu výsledný dojem utrpěl). Přesto si dokument se standardními výpověďmi a rozhovory herců i režisérů docela vystačil. Vyslechneme si pár historek z natáčení, postupně projdeme průběh tvorby všech filmů, zavzpomínáme s herci, zasmějeme se a zapláčeme. Sice se mnohokrát opakuje, jak moc jsou Daniel, Rupert a Emma vděční za těch deset let, které společně prožili na place, a jak moc je pro ně celý štáb rodinou, ale je znát, že jejich radost, vděk i dojetí jsou ryzí a opravdové. A myslím, že právě ta autenticita a přirozenost jsou na tom to důležité. Tenhle dokument možná moc nevybočuje z nějakého standardu, ale aspoň si na nic nehraje. A ono to tak vlastně stačí. Taky jsem si oddechla, že Rowlingovou v dokumentu kvůli její "kauze" nezmiňují po vzoru Voldemorta jako "ty víš koho" nebo "tu, jejíž jméno se nesmí vyslovit". Už jsem se opravdu bála, že ji z toho všeho budou trapně cenzurovat úplně. Naštěstí i přesto, že ji očividně nepozvali, měli minimálně tu slušnost ji tam normálně zmiňovat a ukázat alespoň starší záznam, ve kterém Rowlingová mluví o převedení HP na filmové plátno. Když už se od ní takto distancovali (což je za mě už tak přehnaná a pokrytecká reakce na celou tu nafouklou "kauzu"), tak jsem ráda alespoň za to. Když to shrnu, obsahově jde o hezké nostalgické zavzpomínání plné emocí, formálně ale tento dokument ničím nepřekvapí. ~(3,6★)~

Pokud se vám líbil první film, je dost velká šance, že tohle pokračování vás minimálně potěší a zpříjemní vám chvíli stejně jako mně. Je to sice jen takový příběh nad rámec a postrádá nosnost a silné sdělení prvního dílu, ale mně osobně hodně padl do noty. Zásluhy patří především hlavní postavě a jejímu obdivuhodnému charakteru, který dokáže obměkčit i ty nejzatvrzelejší povahy (mimochodem Judd Hirsch je v roli zatrpklého staršího souseda výborný, Uma Thurman naopak až tak neoslní, ale i její postava projde zajímavou proměnou). Myslím, že většina lidí by se od postavy Stargirl měla co učit. Příběh může působit jako taková sladká pohádka z Hollywoodu, ale myslím, že je hodně pravdy na tom, že přístup člověka k životu a k lidem v jeho okolí může znamenat obrovský rozdíl v tom, co a jak prožívá. Z toho důvodu beru postavu Stargirl jako velmi inspirativní a celý film jako povzbudivé dílo, které pro mě bylo příjemným bonusem po zhlédnutí prvního filmu. ~(4,1★)~

Místo přeložení: policejní kapela! Tentokrát sledujeme Abe Hirošiho jakožto zaníceného detektivního veterána, který v touze chytit zločince neváhá porušovat pravidla a překračovat hranice. To se mu ale vymstí a po 30 letech služby ho čeká nevídané přeložení do oddělení, o kterém ani mnozí členové policie neví, že existuje – do policejní kapely! Jak se asi tento horkokrevný detektiv se svou novou pracovní náplní vyrovná? :D … Jak se dá nejspíš očekávat, je to trochu komedie, ale kupodivu méně, než samotný námět napovídá. Především je to o vnitřní proměně hlavního hrdiny a napravení vztahů. I když ani v tomhle ohledu to nejde příliš do hloubky. Film se snaží pokrýt od všeho něco a především nezapomenout být hudebním snímkem, ve kterém si užijeme nějakou tu muziku. Je fakt, že Abe Hirošiho bubnujícího na bubny si nelze nechat ujít! Jako detektiv mě sice mnohem více baví v sérii Šinzanmono jakožto svérázný a přemýšlivý detektiv Kaga (v kontrastu s touto rolí, která je v určitém smyslu mnohem „prostší“ a méně charakterní), ale na druhou stranu to plně vyvažuje právě ten hudební prvek. Pokud se nemýlím, je to dost možná poprvé, co Abeho vidíme v nějaké roli aktivně hrát na hudební nástroj. A to mě samo o sobě moc bavilo. (Viděno 28.8.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,0★)~

Na komorní snímky s dobrým scénářem je vždycky radost pohledět. Tomuto filmu v podstatě nechybí nic, co bych od takového díla žádala. Je to sevřené drama odehrávající se na jediném místě, s plným zaostřením na trojici postav (plus jedna boční navíc), které buduje napětí skrz jejich dialogy v průběhu komplikované situace, ze které nelze odejít. Hudba navíc ono napětí a sevřenou atmosféru hezky podtrhuje. Se zájmem jsem sledovala, kam to všechno bude směřovat, avšak závěr mě víc než překvapil. Bohužel ne v tom dobrém smyslu. Konečný zvrat filmu je totiž až příliš ostrý a extrémní, na to, co bychom od dané postavy mohli čekat (nebudu samozřejmě prozrazovat, o co a o koho jde). Rozumím záměru vytvořit šokující konec, který bude u diváků podněcovat diskuzi – Jaký byl důvod této postavy pro to, co udělala? Co se jí honilo hlavou? Divák má možnost si na základě drobných indicií v průběhu filmu vytvořit své vlastní vysvětlení. Problém však je, že reálně je ve filmu vodítek tak málo a jsou tak vágní a nezřetelné, že i při soustředěném sledování se divák může maximálně domnívat a domýšlet si, co to tak mohlo znamenat, ale smysl to ve skutečnosti nedává. Brutální rozřešení filmu zkrátka zůstává záhadou a filmu tenhle konec úplně nesluší. Přitom jsem měla dojem, že chybělo jen málo (snad pár nějakých replik nebo vhledů navíc), co by lépe uvedlo na pravou míru finální zvrat, aniž by to působilo tak nepatřičně. Mohlo to mnohem lépe zapadnout dohromady. Takhle je divák na konci spíš zmatený a rozhodně se nakoná žádné závěrečné „secvaknutí“ nebo „aha“ moment, jako je vidět u jiných dobře vystavěných filmů (příkladem zrovna film Sedm stejného scénáristy). Je tedy škoda, že konec kazí jinak dobrý zážitek. Krom této jediné postavy, jejíž jednání v závěru působí bizarně kalkulovaně (přestože do té chvíle tomu nic nenasvědčuje), jsou však všechny ostatní postavy a jejich charaktery dobře vykresleny a napsány. Když tedy pominu ten podivný konec, šlo jinak o velmi dobrý zážitek s patřičnou poutavostí. Nerada bych proto film úplně potopila, protože si myslím, že si rozhodně zaslouží lepší hodnocení než aktuálních 48%. ~(4,0★)~

Z nějakého důvodu na mě forma dokumentu působila zastaralým dojmem, přestože jde o zcela nový snímek (možná to bylo částečně i dojmem z českého dabingu, který navíc obsahoval i pár divně vyslovených jmen/názvů – už vůbec to, jak se zde „Keanu“ vyslovuje okatě jako kiááánů, což, jak jsem později zjistila, je v základu správně, ale přesto mě ta jakási „hyperkorektní“ snaha vyslovovat v toku české řeči některá cizí slova “správně“ tahala za uši). Nicméně, když pominu formu, obsahově mě tento dokument velmi zaujal, jelikož Reevesovu „hereckou cestu“ od rolí naivních mladíčků, přes akční role, až k rozvinutí většího pohybového potenciálu, k Matrixu a ještě mnohem dále (k novodobým technologiím)… shrnuje vlastně velmi hezky a vypichuje to, v čem se Reeves odlišuje od jiných hereckých kolegů a v čem je jeho herecká dráha i osobnost nestandardní. O Keanu Reevesovi jsem dříve měla jen povrchní povědomí, takže bylo fajn nahlédnout hlouběji do toho, co je vlastně zač a jak si v šoubyznysu vydobyl své místo. Myslím, že obsahově jde o dobře zpracovaný dokument, jen holt ta strohá zastaralá forma nedělá nejlepší dojem... ~(3,3★)~

Kdysi ve Shrekovi mě postava Kocoura v botách popravdě až tak nezaujala a pozdější film z roku 2011, který byl věnován přímo této postavě, mě vzhledem k průměrnějšímu hodnocení ani nepřiměl, abych se na něj podívala. Je tedy skoro s podivem, že po dalších více než 10 letech jsem se s chutí podívala na tuto novinku a opravdu se mi líbila. Má to dost z kouzla původního Shreka, je to zábavné a především to má nosný příběh, což je pro dobrý film zkrátka zásadní (spoustě pohádek bohužel nosný příběh chybí). Navíc provedení některých postav stojí za to – smrtka ve formě vlka je mimořádně děsivá, záporák Jack Horner je pro změnu velmi vtipný, a „terapeutický“ psík svou bezelstnou jednoduchostí zase dobře doplňuje hlavní duo Kocoura a Čiči Tlapičky. Zkrátka jde o směsku velmi různorodých a zajímavých postaviček, mnohé z nich navíc opět vycházejí z některých původních pohádek. Film jsem viděla v japonském dabingu a musím uznat, že ten se Japoncům dost povedl (v hraných věcech možná ne vždycky, ale v dabingu animovaných filmů celkově dost vynikají). Psík Perrito v japonském podání hodně pobavil. A ostatně všechny postavy měly velmi padnoucí hlasy. Celkově jde rozhodně o nadprůměrný animák, který dělá čest původním dvěma filmům se Shrekem. (Viděno 20.3.2023 v kině Aeon Cinema, Okayama, Japonsko.) ~(4,0★)~

Dobře a přirozeně napsané filmy je vždy třeba ocenit! Tohle je jeden z nich. Námět o dívce, která vlivem nehody ztrácí krátkodobou paměť a každý den se probouzí do „stejného“ dne, aniž by si pamatovala, co se událo den předešlý, moc dobře známe – většina lidí asi především v podání Adama Sandlera a Drew Berrymore ve filmu 50x a stále poprvé. Ale i Japonci tuto romantiku už jednou zfilmovali jako 50 kaime no First Kiss. Tento film je však i přes stejný námět a romantický žánr velmi odlišný - jak provedením, tak příběhem. Už jenom to, že vše začíná ve chvíli, kdy se hlavní postava dozví, že se jí naopak po několika letech paměť napravila a je schopná si znovu pamatovat vše, co prožívá. Načež se pak vracíme do minulosti, abychom viděli, co se mezitím událo a postupně odkrývali ztracené vzpomínky. Je to tak trochu „detektivka“, protože divák opravdu netuší, kam film směřuje. Je to romantický film, ale rozhodně ne tak přímočarý a předvídatelný, jak jsme zvyklí. A to je na něm zajímavé. Navíc tvůrci zachází s námětem velmi citlivě a všechny postavy jsou napsané tak krásně a přirozeně, jak se to moc ve filmu nevídá. Žádné karikatury, umělá dramata, ani ždímání emocí. Filmu se daří dojmout diváka zcela přirozeně a toho si moc cením. Snad jediná výtka – filmu by prospělo nějaké to krácení na konci. Stopáž už tak byla dost dlouhá a závěr ještě zvolnil tempo, takže se tím jaksi rozmělnil. Na celkovém dojmu však ani lehce rozvleklejší konec moc neubral. Film se pro mě zařadil mezi přední japonskou filmovou romantiku. Nádhera! (Viděno 19.9.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,6★)~

Předlohu (manga komiks) neznám, ale trailer napovídal, že půjde o zajímavý film o lásce a vztazích, tak se mi zachtělo to vidět :) Ústředním tématem je schopnost hlavního hrdiny (vysokoškolák Sandžó) vidět okolo zamilovaných žen a dívek třpytivou záři. Dále se pak příběh točí okolo tří jeho spolužaček. Ženské postavy jsem si vysloveně užívala – každá byla naprosto jiná a něčím zajímavá a jejich výměny byly proto zábavné a místy až živelné. Zato hlavní mužská postava byla takový nudný patron, až to bolelo. Nemastný, neslaný… a to stereotypní posouvání brýlí tomu taky vůbec nepomáhalo (za mě to bylo vysloveně otravné). Takže těžko chápat, proč o něj všechny tři hrdinky vůbec jeví zájem. Nejsem si jistá, jestli je problém v tom, jak je postava napsaná, nebo v tom, jak ji Kamio Fúdžu zahrál, ale každopádně dělal velmi slabý dojem (na to, že jde o hlavní postavu). Naopak herecky mě nejvíce zaujala Nišino Nanase v roli Kitaširo. Na tu byla radost koukat. Filmu jako celku by prospěla kratší stopáž, ale jinak šlo o příjemný a lehce nestandardní romantický film. Ještě vyměnit toho hlavního hrdinu za někoho zajímavějšího a byl by to ideál. (Viděno 26.6.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(3,7★)~

Ne každému může být styl The Menu po chuti, stejně jako ne každá postava tohoto filmu patřičně docení onen chuťový zážitek, kterého se mu/jí v renomované ostrovní restauraci dostává. A v tom je ta legrace! Tento film nelze brát vážně, není takto koncepčně stavěn. Ale zato je to výborná satira na různé nešvary lidské nátury – honba za prestiží, slepá adorace, falešný pocit úspěchu, samolibá kritičnost, otupělost životem na vysoké noze, nadřazené vystupování… Moc jsem se jednáním všech těch různorodých figurek bavila. Nebyla to čirá parodie a karikatura, ale tak akorát to balancovalo na hraně uvěřitelnosti a šílenosti. Ve výsledku postava Margot (Anya Taylor-Joy) byla jediná nepokřiveně myslící postava, která to všechno označila za to, co to skutečně je - tento zvrácený svět a tuto situaci už dávno nepohání láska, nýbrž posedlost. The Menu bylo naprosto absurdní jízdou… a já se každou tou absurditou, ve které se ukrýval kousek pravdy, královsky bavila. ~(4,3★)~