Genero

Ani kapr, ani štika. Je to rak. Když vám doktor oznámí, že máte rakovinu slinivky, plic, mozku, jater a prostaty, určitě to není důvod k přehnanému optimismu. Naštěstí existují různé experimentální a ne úplně schválené terapie, po nichž sice váš obličej připomíná oškubané varle, ale milý novotvar potřou a jako bonus vám doroste jakákoliv končetina. A uznejte sami, že s takovou čerstvě se klubající ručičkou, to je jako kdyby vám honilo miminko. Nejsem žádný velký fanouš komixáren a kapitán Amerika mě bolel, ale z Deadpoola jsem nadšený. Konečně někdo, kdo nevypadá jako latexová transka z košilatého xxxsexanal.com, má smysl pro jemný intelektuální humor a nebojí se škaredějšího výrazu. Například kunda. Film doslova překypuje různými vizuálními srandičkami a prdelkami, což je dosti udivující vzhledem k tomu, že ho natočilo úplné režisérské pískle, jehož největším zářezem do celuloidu je tříminutová animovaná píčovina o šáhlé stařeně na gauči.

Mat Démon uvízl na Marsu. Ona je spousta míst, kde se dá docela pěkně uvíznout, ale třeba z Kyjova se vždycky dostanete stopen do Hodonína, odtud busem do Brna a pak je to vlakem do Prahe pohodička. Mars je ale rudá prdel vesmíru. Nevrlá zákoutí, atomy kyslíku abyste hledali baterkou a na zahrádce vám nevypučí ani kaktus. Být na Matově místě já, asi byste na plátně sledovali upoceného tlouštíka, jak dvě hodiny masturbuje nebo brnká na ukulele a pak byste pošli nudou. V pojetí pana Skotty je ale astronautův nelehký úděl náramná zábava. Film je v podstatě o tom, že Mat sere do záhonu na brambory, stejně jsem ale hltal každou vteřinu. Pan Démon je sice stále od krku nahoru ochrnutý, podává ale na své poměry odzbrojující výron a prostě nelze tomu joudovi nedržet pěsti. Stejně tak strhující je i dějová linka odehrávající se doma v Houstonu. Sean Bean hraje letového ředitele a nezemře, přesto Národní úřad pro letectví a kosmonautiku není zlý a jeden skoro posmrkává, když se všem těm konstruktérům, inženýrům, fyzikům, astronomům a astrologům z NASA vaří závity, aby dostali chudáka trosečníka zpátky na rodnou hroudu.

Úplně vidím nebohého Ricka Jaffu, jak sedí ve své obytné buňce nad prázdným listem papíru, nervózně okusuje propisku, co chvíli čistí brýle o cíp propocené košile a se zoufalým výrazem fabuluje nad zápletkou hodnou dvacetiletého Špilberkova opusu. Jak mám navázat? Jak mám, kurva, navázat? Když tu náhle buch, buch, buch, mrdy na dveře. To pan Tomorrow spěšně kvapí se spásnou ideou. Pičo, zanech marné snahy! Už to mám, zachrání nás DNA! Nakřížíme DNU dinosaura, ropuchy, sépie a kolouška a vznikne zmrd vychcaný a strašlivý, co ďábelsky řve, běhá po lese, ubližuje lidem a zvířátkům, kouří na zastávce, no prostě rebel. No a světe div se, ono jim to vyšlo. Není třeba žádných dlouhých disputací o tom, že natočili nejlepší pokračování od dob Jurského parku. Přihlédneme-li k faktu, že ty dvě předchozí jsou skoro nesnesitelné zhovadilosti, nebylo by na tom nic tak světoborného. Stačilo vyřezat z papundeklu tyranosaura, zhotovenou maketu přilepit na násadu a pak tím druhohorním netvorem zuřivě mávat do kamery a vyluzovat divoké skřeky. Pravda, někam do poloviny filmu se sice jen tak nezáživně prchá a vyděšeně zírá, jak to dělali už ti čtyři pionýři v Cestě do pravěku. Ale od okamžiku, kdy zdrhne letka pterodaktylů z voliéry, nastane takový jurský masakr a ten film je tak nehorázně boží, že by ses z toho Kadle posral!

No, přiznej Gilmoure93, že doba je sice jiná a blá blá blá, ale srovnání Dagtekinova opusu s Cestou do hlubin študákovy duše pokulhává stejně, jako kdybys stavěl vedle sebe Florenc 13,30 a Nebezpečnou rychlost, protože v obojím lidé cestují autobusem. Na druhou stranu, když se kletý šejk marně vytáčel a veliký padišáh určil jeho osud, muselo to být pro mládež té doby stejně kůl, jako kdyby si dneska během písemky z frániny student Peterka ubalil pod lavicí joint tlustý jako palec a požádal vyučujícího o zápalky. Takže by vlastně stačilo, aby nebožtík Frič malinko přepracoval scénář: dobrotivý profesor Matulka najednou posílá každého už od kabinetu do píče a na krupici vysmažený třiatřicetiletý premiant Mazánek na školním plese už zase blije do květináče a máme tady prvorepublikovou klasiku Vykuřte mi prdel, Herr Marvan jako vyšitou… Fakjů, pane učiteli je přesně takový film, jaký si doba žádá, ale především převrací dějiny na hlavu a stává se historicky první německou vtipnou (!) komedií od doby, kdy se bratři Lumiérové rozhodli, že bude lepší k tomu kinematografu vynaleznout ještě kliku. Velkoryse tedy přehlédnu, že je ten film nejen legrační, ale místy i trapný nebo v lepším případě debilní a bez mrknutí oka ho vypětiknedlíkuju, i když si to objektivně jen těžko zaslouží, protože nejsympatičtější postava vypadá jako příslušník jednoho etnika, které nepracuje a krade slepice.

Hájvej číslo jedna a po ní jede king, Hárdy jede hovnocucem, je fuck hájvej king. Hájvej king. A že se mu to jezdí, když mu nikde do ksichtu nebliká červená a v trase široko daleko žádný dědek v klobouku nebo s rozvahou kráčející rómská matka se svými pětašedesáti potomky. Tak někde v páté minutě šlápne na plyn, dá tam za dva, rozhýbá všechna ta dieslová škrundátka, cinkátka, šoupátka, stříkátka, vrzátka a šťouchátka a zastaví až na úplném konci. Kdyby mu ta soutěska nebyla malá a drobná kolize s pískovcem nezmařila cestovní plán, jezdí tam snad dodnes. Protinožec pan Miler, který filmaří od malička, v téměř stodvaceti letech natočil svůj s naprostým přehledem nejlepší biják, majstrštyk, na který čekal už od dob císařpána. Kam se sere galantní prasátko Babe a ostatní klasiky z jeho dílny. A kam se serou všichni ti minulí i budoucí Šílení Maxové. Zběsilá jízda malebnou australskou pustinou, kterou zalidnil všemi těmi typickými, rázovitými, postapokalyptickými postavičkami, jako je zlý albín s měchem na zádech, jednoruká lesba nebo dementní kytarový virtuóz, mi nedala vydechnout až do titulků a ještě přibližně pět až deset minut po nich taky ne.

Nesnáším ticho. Můžu být po celodenní rychtě u monitoru a klávesnice utrmácený sebevíc, pod očima můžu mít pytle jak Kanyza a horní díl hlavy odklápěcí, v tom mrtvolném tichu ložnice stejně čumím do pěti ráno do stropu, napočítám třeba 38452 oveček a prostě nezaberu. Za zvuků a tónů hudby, to je jiná práce. Do pěti minut je ze mě klidně odfukující medvídek Pú, ať mi k poslechu a tanci hraje Mozart nebo DJ Lopata. Hudba je jeden z nejsmysluplnějších vynálezů lidstva a já ji miluju, dokáže mě vzrušit, vzpružit i uspat. Jenom jeden hudební styl je pro mě jak ta nejrudější muleta. Představa, že jdu s dívkou svého srdce na panáka a na pódiu začne nějaký samozvaný Václav Zahradník vyluzovat svůj jazzíček, mě nasírá víc než atomový hřib za plotem naší zahrady nebo nádor velikosti pštrosího vejce na mozku. Teda až do dneška. Dneska jsem viděl Whiplash, film který otevírá oči hudebního zaslepence dokořán. I jazzman může být vyšinutý, psychopatický čurák, proti němuž je celý Mayhem s Immortalem dohromady jenom neškodná homopartična upjatých akademiků. Tohle zjištění mi zjevilo zcela nové obzory. Teď už jenom toužím vlastnil alespoň úplně malinkatý činel a večer před spaním si na něj někde v ústraní a tichu vyťukávat ten svůj freejazz.

Jak už jsem se několikrát doznal, před stříbrné plátno biografu usedám velmi zřídka, něco jako pravidelný návštěvník kina jsem byl snad ještě v době, kdy do světa chrlil své blockbustery Mack Sennett a ty nekřesťanské peníze za lupen směním raději za dvě krabičky Startek nebo deset Pribiňáků. Když jsem ale teď mžoural na to hemžení na patnácti palcích svého monitoru, upřímně jsem zalitoval, že jsem ani tentokrát nenasadil své nedělní škorně, neodebral se do nejbližšího multiplexu a film si neužil za mohutného hltání popcornu a chlemtání coly. I když bitva pěti armád pod Osamělou horou zůstává proti té rubanici o žleb pana Helmy z Pána prstenů jen takovou drobnou šarvátkou, v přítmí CineStaru na Andělu bych z toho určitě hýkal. Je trochu škoda, že byl pan Šmak tak brzy sestřelen a panu Pavézovi nehrabalo trochu méně, nebo mohl alespoň pro odlehčení atmosféry veškeré přemlouvače z výšky hradeb třeba nějak žertovně pochcat. Naštěstí třetí Hobit trval jen něco málo přes dvě hodinky, takže stihl znudit jen ty nejobávanější místní rozumprdy a k mé potěše si můj oblíbený autokrat Sauron střihl alespoň krátké cameo, takže jsem i do třetice nadmíru spokojen i přes opětovnou absenci sexu trpaslíka a elfky.

Neckyáda v sudech super, hamižný drak sršící bonmoty perfektní a bitva s šestinohými obyvateli Temného hvozdu tak tísnivá, že by nejednomu arachnofobikovi vyzkratovala baterku v kardiostimulátoru. Je dost dobře možné, že panu Jacksonovi ze všeho toho zlata Ereboru definitivně jeblo, ale kdyby takový film trval šestnáct hodin, jsem ochotný na něj celou tu dobu upřeně zírat, v ruce třímat bažanta a prdel ať mi klidně na věky zdřevění. Nemám sebemenší problém, když trpajzlík najde zalíbení v krásné elfce, ať už by se jednalo pouze o nevinný mezirasový sex nebo již o sodomii, i když chápu, že tomu povstávajícímu středozemnímu Hitlerovi musí při takové představě vstávat hrůzou patka na hlavě. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že kdyby zlí marťané uskutečnili svůj plán číslo 9 a nějakou vychytralou mimozemskou píčovinou vypustili aerosol, co probouzí mrtvé, nebožtík Tolkien ihned zvedne své vetché kosti z hrobu, rázně rozrazí bránu hřbitova Wolvercote a přepajdá třebas celý širý svět, aby pana Jacksona ztrestal za jeho činy. Těsně před tím, než mu sežere střeva, spatří nebohý režisér v očích zesnulého romanopisce takový ten zvláštní, melancholický smutek. Mimochodem, věděli jste, že Wolvercote získal v letech 1999 a 2001 titul Hřbitov roku?

Délka 3595 mm, šířka 1646 mm, provozní hmotnost 939 kg, počet náprav 2, rozvor náprav 2494 mm, pohon zadní, točivý moment 91 Nm, atmosférické plnění motoru, uložení vzadu napříč, karosérie samonosná třídvéřová, retardér ne, hydropohon ne, míst k sezení 5, míst k stání 0, lůžek 0. To jsou suché údaje, které žádného příčetného motoristu nemůžou nikdy zajímat. Šťastný majitel Renaultu Twingo se samozřejmě pídí po zcela jiných informacích: a) jak bude jeho vůz reagovat, pokud po prahy zapadne do proudu rozžhavené lávy o teplotě 1200 stupňů Celsia, b) zda vůz odolá útoku amerického armádního bitevníku A-10, c) jak postupovat, pokud mu uprostřed laoské džungle dojde pohonná hmota a k dispozici je pouze vana přepáleného řepkového oleje. Na tyto a tisíce dalších palčivých otázek naštěstí odpovídají Jeremy “The Kokot” Clarkson, Richard “The Hovado” Hammond a Kapitán Šnek v Top Gearu , nejlepším pořadu s auty a o autech od doby, co byl vynalezen spalovací motor a pneumatika. Kdybych chtěl tohle porovnávat třeba s takovým Autosalonem, stál bych před podobně zapeklitým problémem jako si vybrat, zda šukat s Bárou Hrzánovou nebo Bonnie Rotten.

Velice mě udivilo, že místním Trierovým obdivovatelům a posluhovačům artu, kteří se o obrázcích s bublinami vyjadřují výhradně s despektem jako o homixech, najednou stačí ke štěstí kytka s očima a mluvící krysa. A ono ano. Musím uznat, že Strážci galaxie jsou strhující a nápaditá akční scifi jízda prošpikovaná humory ve chvílích, kdy bych je v žádném případě nečekal. Když si do křížovky navíc ještě doplním popisek Zelená je dobrá a zvážím, že budu do budoucna kopulovat pouze se ženami jasně hráškové barvy pleti, vychází mi spektákl, který se nejméně na měsíc stává mým nejoblíbenějším filmem všech dob. Jak jsem se dočetl v odborných časopisech, pronesl pan Diesel repliku Já jsem Grůt v několika jazycích a s různou intonací přibližně tisíckrát. Za to velký reskept a nechápu, jak si z takového výronu, zvlášť když uvážím květnatost páně Dieselovy mluvy a dikce, může někdo vůbec dělat legraci. Zkus si Enšpígle říct například větu Jsem žižkovská pyča byť jen devětsetkrát po sobě a zaručeně ti jebne ve škebli.