Sykon

Na český rybník slušný počin. Je ale škoda že také trpí častými neduhy českých filmů. Především nevtipné dialogy snažící se navodit bodrou atmosféru komedie mě nijak zvlášť neberou. Stěžovat si na množství podrazů a podvodů asi nemá cenu, přece jen je to odraz společnosti, ve které žijeme. Nejvíc tak na Revivalu oceňuji tu myšlenku, že i banda dědů se umí odvázat a splnit si sny z mládí. I když ten motiv v pozadí se mi nelíbí.

Z druhého dílu Hunger Games mám trochu bolavou hlavu. Sice se mi líbil víc než jednička, ale na finálním hodnocení to není znát. Je to proto, že jedničku jsem vnímal jako popcornovou zábavu, dělanou především pro efekt (o existenci knižní předlohy nebo plánovaného pokračování jsem neměl tušení). Podle stejného metru bych dvojku hodnotil níž - pokud by se mi na pokračování tak nezalíbil posun od akce v aréně ke kritice diktátorského režimu a sociální problematice, tedy tématům mnou v tomto žánru neočekávaným. Do jaké míry jsou či nejsou tato témata dobře zpracována nechám stranou, v případě amerického blockbusterového filmu se ale spokojím i s málem. Z tohoto pohledu se mi tedy dvojka líbí víc, a především na rozdíl od prvního dílu ve mě vyvolala zvědavost na knížku.

Z Enderovy hry mám poměrně rozporuplné pocity. Na jedné straně mi přijde strašlivě zkrácená (a to neznám předlohu), na druhé straně se tam toho až tolik neděje. Během výcviku jsem napínavě čekal k čemu to směřuje, a když přišlo finále, tak to očekávaní najednou pominulo a do děje mě to nevtáhlo. Ale přesto se mi tenhle film trefil do nálady a měl jsem z něj dobrý pocit, i když na druhé shlédnutí (pokud na něj někdy dojde) nejspíš tak spokojený nebudu...

Dragon Age jsem hrál a musím říct, že zatímco ve hře příběh vydržel na několik hodin, ve filmu nestačil ani na tu hodinu a půl. Animace byla místy zajímavá, ale jako celek působila tak nějak laciným, podbízivým dojmem. A podobně na mě zapůsobily i postavy - ploché, klišoidní a nijak zvlášť sympatické ( v případě hlavní hrdinky bych dokonce neváhal použít slovo antipatie...). Jistě, viděl jsem i horší, ale i tak ve finále dávám 2* hlavně ze sympatií ke hře.

Čeho je moc, toho je příliš. Takhle na mě působí G.I. Joe 2. Spousta akce, zbraní, výbuchů, honiček, mlátiček, ninjů, patriotismu, nanotechnologií, psychopatického zla a... minimum logiky, o příběhu ani nemluvě. Celkově je to materiál spíš na hru než na film. Až si říkám, jestli by opravdu takovéhle filmy nestálo za to rovnou generovat počítačově - zápletka je pořád stejná, jen se změní tváře herců a možná ještě té überzbraně co má zničit svět, všechno ostatní je v rámci žánru totožné.

Nejlepší korejský seriál roku 2013 jsem dokoukal až v prvních dnech roku 2014. A možná jsem dobře udělal, protože bych si asi u čekání na další díl týden po týdnu nejspíš ukousal ruce nedočkavostí. Ani ne tak kvůli napínavé zápletce, jako spíš díky skvěle napsaným postavám. Takhle sympatickou, uvěřitelnou a k sobě se hodící dvojici jsem dlouho neviděl. Jejich interakce byly úžasné - a oproti jiným korejským seriálům také rovnoměrně rozvržené. Ne jako ve standardním schématu, kdy do poloviny se člověk kouká na komedii, od poloviny na "romantický" slzopád. Když se k tomu přidá ještě jeden dobře zakomponovaný nadpřirozený prvek, solidní kriminální děj a padnoucí hudba, je to prostě neporazitelná kombinace.

Musím říct, že od základního kamene moderních filmů o mafiánech jsem čekal trochu víc, byť přesně nedokážu pojmenovat co. Holt jsem se stal obětí přespříliš vysokých očekávání. Ale ačkoliv se má očekávání nenaplnila, zklamán jsem nebyl. Marlon Brando i Al Pacino byli skvělí, hudba stylová a realita mafiánského světa uvěřitelná. Doufám že se časem dostanu ke knížce, kde doufám že by některé vedlejší postavy, které mě zajímaly (Luca Brassi, Sonny) mohly dostat trochu víc prostoru.

Základní a největší problém 47 roninů je to, že se cíleně odkazují na legendu o 47 roninech. Ale proboha proč? Vždyť to s původní legendou nemá společného takřka nic. Rozhodně ne Američana v hlavní roli a draka jako záporáka. Je to škoda, protože kdyby se film jmenoval třeba "Kai - hrdinný míšenec" a nebyla v něm v jednom z posledních záběrů ona v Hollywoodu populární větička "Inspired by true story", pak bych si sice stěžoval na pitomý název, ale dal bych tomu o hvězdu víc. Protože jako fantasy z feudálního Japonska film funguje dost slušně. Sice mi trochu vadil Američan v hlavní roli, ale chápu že Hollywood a potažmo i neasijské divácké trhy nejsou ochotni sledovat čistě japonské obsazení. Budiž. A dál je to už je to o tom, kolik amerických klišé do toho vloží tvůrci a kolik toho bude divák ochoten akceptovat. A myslím si, že v případě 47 roninů je ten mix rozumně vyvážený. Nelogičnosti jsou vyvážené koukatelnou akcí, triky jsou povedené, japonštěji vypadající krajinu nenajdete nejspíš ani v Japonsku a i ta povinná romantická linka není tak ubíjející jako bývá v jiných filmech. Takže pokud člověk neví nic o původní legendě a má rád fantasy filmy, je tu slušná šance, že bude odcházet z kina spokojen.

Když si den po dokoukání seriálu z něj nepamatuji jedinou scénu, je to zlé. V případě Heirs jsem za to ovšem i rád, protože by to byla naprosto zbytečně zabraná mozková kapacita. Už když jsem se na ně začal dívat, bylo podle obsahu jasné, že to nebude můj žánr, ale chtěl jsem dát šanci seriálu takhle nabitému známými a dobrými herci (byť ve výsledku se ukázalo, že tahle generace herců prostě nemůže hrát středoškoláky donekonečna - ne pokud chtějí být bráni vážně). Bohužel jsem zjistil, že herci nemají absolutně co hrát - v tomto seriálu mají postavy po většinu vysílacího času jen dvě polohy: bolestně ubrečenou a nebo bolestně naštvanou. A rozhodně to není chyba herců, ale scénáristů. Tahle scénáristická neschopnost vymyslet alespoň zdání nějaké zápletky mě po celý seriál dost frustrovala. Prostě melodrama bez jakéhokoliv náznaku dramatu. Jediné, co drží Heirs nad vodou, jsou tradičně skvělé vedlejší postavy. Takže i když jsem už na začátku neměl kdovíjak vysoká očekávání, i přes to u mě tento seriál dokázal získat nálepku "Zklamání roku 2013".

Indická filmová produkce není moje parketa, většinou mi tam vadí ono pověstné a naprosto neodůvodněné tancování a zpívání. I přes to jsem se rozhodl dát Chennai Expressu šanci - a na chvíli to i vypadalo že bych mohl na Bollywood změnit názor. Asi do poloviny to byl totiž svižný, přímočaře střelený (to je snímek, kde i ta hudební scénka byla podána s nadhledem. Bohužel se v druhé polovině film začne brát tak vážně, že u mě dokonale zarazil vkrádající se myšlenky na názorový obrat, co se indických filmů týče.