Sykon

Nad průměr romantických komedií tento seriál vynáší především velice sympatická hlavní hrdinka, která se svou "ahjumma power" a životními zkušenostmi představuje příjemnou změnu oproti mladým uvzdychaným hrdinkám jiných seriálů. Hlavní hrdina, v korejském romantickém seriálu to samozřejmě nemůže být nikdo jiný, než bohatý a krásný "pan Nesnesitelný", je zas pro změnu na mentální úrovni čtrnáctiletého puberťáka, takže o řadu úsměvných střetů není nouze. Byť díky tomu občas seriál působí ne jako romantický, ale jako dokument o péči o nezvedeného synka. Ale kouká se na to velmi dobře, i díky tomu že se tvůrcům povedlo vyhnout se většině obvyklých klišé žánru.

Bohatá dědička přes den v utajení pracuje u policie a vyšetřuje vraždy. S tím jí pomáhá její komorník, který ji všude následuje a během večeře jí nevybíravě sdělí, že je hloupá a vyřeší případ za ni. Těžko říct, kdo z této dvojky má být hlavní postavou. Vraždy, a především jejich odhalování bylo dostatečně reálné a různorodé, ovšem v čem tento seriál naprosto selhává, je neustálé opakování stále stejného vzorce, kdy každý díl probíhá úplně stejně. Mě se to omrzelo už u druhého dílu.

Zpočátku trochu nesmyslný a pomalu se rozjíždějící seriál byl nakonec velmi příjemným překvapením. Devět zcela rozdílných lidí se sejde jako spolubydlící ve velkém luxusním bytě a začnou o něj soutěžit. Problém je v tom, že pořádně nevědí, v čem soutěž spočívá (a někteří ani nevědí, že nějaká probíhá). Je to dovedně namixovaná směs vážných momentů, kdy jednotliví hrdinové řeší, kam se v životě vydat dál, a komedie - k mému potěšení ta komediální část převažuje. Většinou se jedná spíše o úsměvné scénky, ale občas se vyskytne i několik typicky japonským ztřeštěností, u kterých člověk neví jestli se smát nebo nevěřícně kroutit hlavou. Jako celek pak seriál působí velmi hřejivě a optimisticky, a vůbec nepřekvapí, že za největšího sympaťáka je zde Hiro Mizushima, kterému se povedlo ukrást pro sebe většinu scén, ve kterých se objevil.

Reklama na děti. I tak by se tento seriál dal pracovně nazvat, protože ačkoliv je o dospělých, velkou roli v něm hraje i párek přemoudřelých pětiletých dětí jak ze žurnálu. Ačkoliv hlavní hrdinka, mladá ambiciózní (a podle neskutečných pracovních výkonů nejspíš i něčím nadopovaná) právnička touží po bytě na vrcholku mrakodrapu v New Yorku, soukromém tryskáči, hromadách peněz a podobně úspěšném manželovi, nakonec sama uzná, že u rodinného krbu víc zahřeje láska než peníze. Nehledě na to, že ten její pan Osudový nakonec není až taková nicka, jak se na první pohled zdálo. Jinými slovy stokrát viděné, ale v sympaticky svěžím a vtipném kabátě kterému ke 4* chybí poměrně málo.

Sympatická hrdinka, která je sice dost nešikovná, ale má velké srdce a pochopení pro problémy druhých, musí opustit kvůli jednomu průšvihu vysněné zaměstnání svatební koordinátorky, a je nucena přijmout práci v pohřebním ústavu. Zábava začne v okamžiku, kdy zjistí, že pokud se dotkne osobních věcí čerstvě zabitých nebožtíků, může se vrátit v čase a pokusit se je zachránit. Vcelku vážný koncept je naštěstí podán s typickou japonskou ztřeštěností, a tak celý seriál opravdu vyznívá, navzdory vážným až místy mravokárným momentům, jako komedie. Velkou zásluhu na tom mají především velmi sympatičtí hrdinové, neobratná Momoko a její nadřízený - proutník který nedokáže odolat žádné cizince, Otomo. A přestože se koncept seriálu "celých" deset dílů nezmění, neupadá do stereotypu díky chytře vymyšleným variacím na dané téma.

V jednom musím zcela určitě souhlasit se Zízou - tento seriál je strašně uřvaný. Takovou "italskou" domácnost jen tak člověk v japonském seriálu nenajde. Ale do určité míry to mělo být tím japonsky ztřeštěným způsobem vtipné - no budiž, to usmiřování i docela jo. Ovšem co jsem si z tohoto seriálu odnesl především, je takový neurčitý dojem, že pokud bych měl věřit japonským dorama, tak ani yakuza není zdaleka tak děsivá jako sdružení japonských matek...

Japonské výchovné tendence především v rodinných seriálech jsou mi už dávno známé, ovšem stále mě nepřestává překvapovat, čeho všeho se mohou týkat a jak moc očividné mohou být. Tento seriál je založen na jediné myšlence - starat se o domácnost není taková brnkačka, jak si chlapi myslí, ale nedocení to, dokud nespolknou svou hrdost a nezkusí si to. Ortodoxní bojovníci za genderovou rovnost by ovšem neměli jásat příliš nahlas, protože ačkoliv na první pohled seriál působí v tomto směru korektně, nemusíte se dívat ani moc pozorně a najdete velké množství podprahových zpráv říkajících něco trochu jiného. Japonská (nebo alespoň přinejmenším ta scénáristická) společnost je v tomto směru stále ještě dost tradicionalistická. Přes tento výchovný prvek a určitou repetetivnost seriál vcelku dobře plyne a občas se člověk i zasměje. Netřeba dodávat, že velkou zásluhu na tom má Hiroshi Abe v roli otce bojujícího se svou pýchou na jedné straně a pračkou a sporákem na straně druhé. Co se speciálu týče, už je to jen nastavovaná kaše a na víc jak 2* nemá.

Se žánrem "slice of life", kam bych tento snímek osobně zařadil, je to u mě těžké - ne vždy mám totiž tu trpělivost přizpůsobit se volnějšímu tempu vyprávění (u japonských filmů obzvlášť) a také je tu otázka celkového pojetí - minimum flashbacků, nic moc vysvětlování a dost často ne úplně uzavřené konce. Ano, vím, jsem zkažen americkým filmem, ale snažím se s tím něco dělat :) Nicméně tentokrát jsem překonal všechna žánrová specifika tohoto filmu a byl jsem za to odměněn drsně hřejivým snímkem, jedním z toho druhu, který ukazuje, že cesta je občas důležitější než cíl. Jenže sentiment stranou, občas mi tam trocha toho vysvětlení přece jen chyběla, obzvlášť co se linky s Shota Matsudou týče. A podobný problém mám i s úplným koncem - netvrdím, že vyžaduji hollywoodský happy end, ale oběma hrdinům jsem fandil na víc, než čeho jim bylo dáno. Takže trochu vachrlaté 4*.

Za vynikající herecké obsazení jsem tentokrát trochu přimhouřil obě oči, protože film má pár mušek, žádné vysloveně zásadní, ale přece jen se něco najde. Už jen ta ne zcela originální zápletka a morální dopad toho, co vlastně dělají... Snímek ovšem bez větších zádrhelů předvídatelně plyne dál, a i když nevyvolá ani jeden záchvat smíchu, sem tam člověk přece jen koutky v úsměvu zvedne.

Nadmíru znepokojující film, nejen co se samotného zneužívání týče, ale především v souvislostech následného procesu a snahy celou aféru zamést pod koberec... Klobouk dolů Korejcům, kteří se nebojí nastavit zrcadlo prohnilým aspektům své vlastní společnosti.