farfalla

Řekla bych, že toto je nový typ biografického dokumentu. Opírá se hlavně o videonahrávky z mobilů a ty se ´okecat´ nedají. Před oficiální kamerou se aktéři tváří a přemýšlejí, co říct a co už ne, ale na malých videích zachycených jenom jedním ze skupiny je všechno syrovější a bez autocenzury. Film ve zkratce ukazuje Amyn život osobní i profesionální a je úžasné, jaký měla v sobě potenciál. Je také vidět, jak velmi záleželo na tom, koho měla kolem sebe. Scéna s Tonym Bennetem je ukázkou, že kdyby měla vedle sebe slušného člověka – autoritu, mohla svůj talent rozvíjet. A vlastně o tom sama vyprávěla, že chtěla jenom dělat hudbu a od lidí jenom potřebovala, aby jí nechali na pokoji, aby se mohla soustředit na práci. Také je dobré, že tvůrci zahrnuli do filmu i zbytečný a krutý posměch, který si z Amy dělali lidé, jako Jay Leno, v době, kdy na tom nebyla dobře. Když byla v jeho show, třásl ji rukou, a pak o ní vykládal hlouposti. Chtěla být milovaná, jen si na tu svou lásku vybrala špatné lidi.

Dokument, který přinesl pohled na jeden hudební festival opravdu z každé strany. Jednak přišlo mnohem víc lidí než se čekalo a tím pádem se řešili problémy s jídlem, toaletami, ubytováním, vodou. A pak se festival odehral v době protestů proti válce do Vietnamu a povinným odvodům. Jeden z obyvatelů blízkého městečka, když dostal možnost se vyjádřit k festivalu, začal kritizovat fakt, že mladí lidé živelně přespávají na poli. Na to mu kolemjdoucí připomněl, že to je jako ve Vietnamu a proti tomu by měl také protestovat. Pán zůstal zmatený, protože takovou paralelu si neuvědomil a zjevně nechtěl na záznam kritizovat vládu. No, ale právě takové konfrontace festival poskytl, aby i do malého městečka přinesl čerstvý vítr informací. Ostatně mladí lidé zmiňovali, že nepřijeli jenom za hudbou, chtěli zažít něco jiného. A to se jim zjevně povedlo a určitě na svoji účast tam vzpomínali celý život. Jinak hudba je velmi zajímavá. Jimi Hendrix zahrál americkou hymnu tak, že zněla jako letecký útok, Joan Baez a další zahráli protestní písně. Objevili se i zpěváci a kapely, kteří byli populární v té době. Umělecky působivé je i rozdělení obrazovky na dvě i tři části. Při sledování tohoto dokumentu si člověk uvědomí, že něco podobné by v současné America nebylo možné zorganizovat. Nakonec všichni otázaní chválili mládež, že je mile překvapila, protože v očích starší generace to byli všechno zdrogovaní ztracenci, což se nepotvrdilo.

Čtvrtý film série je příjemným setkáním po letech se starými známymi. Je ale hned patrné, že hlavními aktéry je pět mužů, kteří ztratili kontakt mezi sebou a snaží si užít pár dnů s přáteli. Jejich partnerky, či už současné nebo bývalé, jsou jenom křoví pro vytváření nebo řešení problémů. ['American Pie' (1999), 'American Pie 2' (2001), 'American Wedding' (2003)]

Tento černobílý film jsem našla na youtube v kolekci podivných amerických sci-fi výtvorů, tak jsem od něho příliš nečekala. Na druhou stranu mě zaujalo, že režisér se narodil v Olomouci, tak jsem byla zvědavá, jak využil americký background pro svou tvorbu. Tak na první pohled si ‘Star Wars’ ukradli formát titulků. Ale pak už to byla dost nuda. Scénář vzaný z hromady podobných, herecké výkony druhotřídní, střih scén ledabylý, animace z levných reklam a do toho psychologický zápas o budoucnost lidstva. Kdyby byl ten film alespoň napínavý, romantický, dobrodružný, směšný, překvapivý, ale není nijaký.

22. film, ve kterém se objevují Bud Abbott a Lou Costello. Nyní jako Chick Young, vyšší a rozvážnější, a Wilbur Grey, tlustý a ustrašený, jinak zaměstnanci úschovny na železniční stanici na Floridě. Je to můj první film s nimi. Potkají se tady s hrabětem Draculou (Bela Lugosi), Frankensteinovým monstrem (Glenn Strange), Vlkodlakem (Lon Chaney, Jr.) a Neviditelným mužem (Vincent Price). Je to hororová komedie, černobílý film. V roce 2001 Knihovna Kongresu zařadila do Národního filmového archivu a v roce 2007 ji Reader's Digest vybral jako jednu ze 100 nejlepších komedií vůbec. Je to naivní, bláznivá, konverzační i situační komedie, která rychle ubíhá a nenudí.

Jak by to asi vypadalo, kdyby na planetu Zemi přiletěli dva Supermani. Začátek je zábavný, ale pak Megamind upadne do trudnomyslnosti. Příběh opět získává obrátky, když začnou zvraty v ději. Animace je příjemná.

Je velmi těžké ohodnotit tento film. Není nudný, pořád jsme komentovali scény i herce (proto je lepší ho sledovat v soukromí, kde se dá mluvit nahlas) a dobře jsme se nasmáli. Co ten policajt dělá s tou pistolí? Viděla jsem i film ´Ed Wood´ (1994) a přečetla jsem si o hercích/nehercích. Stali se už součástí legendy. Režisér Wood využil ve filmu i poslední nahrávku Bely Lugosiho na začátku filmu, proto jeho neživá verze pak chodí s kápí před obličejem. Wood měl dětskou hravost, nebo naivitu, která mu pomáhala podlézat všechny překážky. A tak se dokodrcal až ke konci filmu. Kdyby se režisér neurazil, možná by se film dal spíše považovat za parodii.

Více se mi líbil první film, který byl intimnější. Teď to bylo v podstatě to samé, ale s více cestováním. A draků bylo více a byli větší. Také Hiccup (Jay Baruchel) byl klackovitější a nemohla jsem si zvyknout na jeho hlas. [´How to Train Your Dragon´ (2010)]

Scény jsou záblesky paměti nemocného Caravaggia. Vášnivá a expresivní podívaná.

Měla jsem dojem, že se všichni příliš soustředili na zpívání Meryl Streep, ale nejak zapomněli na příběh samotný. Scénář měl být více propracovaný a soustředit se na míň témat anebo je alespoň lépe propojit. Dlouhé, v podstatě nezáživné písně rozmělňují děj. Mnoho není vyřčeno a všechno zůstává nedopovězené. Zase jednou výborná Meryl v průměrném filmu.