Traffic

Nebýt lehce nezvládnutého závěru, jdu ještě výš. Po většinu času je to vynikající, v našem prostředí nevídaně jemná studie života jako vězení, ze kterého se navzdory fyzické "svobodě" nedá uniknout. Scéna na diskotéce je v tomhle celkem doslovná, ale funguje to. Hogenauer má překvapivě dost společného se svým oblíbeným Rosalesem a zároveň je podle mě jedním z mála (fakt mála...) českých režisérů, který má na to v budoucnu natočit film evropského/světového formátu.

Kritizovat Jupiter vychází zrovna za významové přesahy (sugerování mladým holkám, že práce uklízečky je fajn) mi nepřipadá šťastné, když právě v tomto ohledu je film nejsilnější. V záplavě narcistní young adult fikce, která této cílovce vštěpuje, že mohou zachraňovat svět a být díky tomu slavní (např. Hunger Games), se poslední film Wachowských jeví jako odvážné dílo, které narcismus úzce spojený s konzumním kapitalismem důsledně odmítá. Jupiter je sice velmi dlouho pasivní figurou, která se nechává vláčet okolnostmi a opakovaně zachraňovat, ale tady to chápu spíš jako uvědomělou práci s pohádkovou konvencí "dámy v nesnázích", která se ostatně váže k celému popelkovskému narativu. Důležité je to jediné velké gesto, které je řízené ochotou obětovat se pro ostatní, tzn. upozadit svoje vlastní zájmy pro větší dobro. Jakkoli nejde o nijak objevné poselství, je podstatný kontext, ve kterém se uskutečňuje, a že se tohle všechno zřetelně váže k problematice současného globálního kapitalismu (nezřízené vytěžování zdrojů pro výdobytky, které ve skutečnosti nejsou potřeba). Na druhou stranu jde ale bohužel o nezáživně odvyprávěný film, který poněkud nepochopitelně buduje ohromně komplexní univerzum a jeho budování věnuje spoustu času, ale přitom je evidentní, že už jej nikdy dál nezužitkuje. Pokud mě paměť neklame, sourozenci Wachowští tohle původně plánovali jako první díl své další trilogie, jenže zatímco Matrix byl ucelené zjevení, na které bylo nutné navázat, tady jde o evidentní propadák, který tak trochu předběhl sám sebe. Všem těm bizarnostem, co tu jsou, by prospělo, pokud by se staly součástí nějakého většího transmediálně vyprávěného světa, díky kterému by divákům pak přišly povědomé. Jenže nic takového se nestalo a studio poté, co zřejmě vidělo výsledek, se rozhodlo místo podpory snímek evidentně sabotovat - jak např. nepochopitelným uvedením na Sundance, tak přeřazením na neatraktivní místo v distribuci (začátek roku) a slabou propagací filmu. Chápu to od Warnerů jako strategický obchodní tah, na který budou moct kdykoli ukázat prstem a použít proti Wachowským jako argument, proč už od nich nedostanou peníze na žádný další film. Nezbývá než doufat, že přesun do skromnějších podmínek režisérskému duu prospěje, takže možná jejich následující tvorba nebude tak nákladná, ale snad o poznání invenčnější a méně podřízená nutnosti vydělat.

Jednoznačně nejslabší, rutinérský Du Welz. Tahle poloha mu vůbec nesedí. Počítám, že to bylo točené na zakázku jako taková bokovka.

Excelentní dokument, který není ani tak zásadní tím, co sděluje, ale jakým to dělá způsobem. Režisérce se jednak daří zprostředkovat spikleneckou atmosféru, kdy na vlastní oči vidíte, jak se před vámi odvíjí důležitá historická událost, ale celé to působí velmi bezprostředně. Ačkoli jádro filmu tvoří nejrůznější výpovědi (hlavně ta Snowdenova), film se umně vyhýbá mluvícím hlavám a nabízí autentický vhled do zákulisí. Snowden je v prvních momentech viditelně nervózní, což ho hned od začátku polidšťuje, ale pak fascinuje svojí zásadovostí, která je kupodivu celkem uvěřitelná. Kromě toho snímek funguje i v rovině konspiračního thrilleru, kdy z ryze žánrových momentů, jako je scéna s požárním alarmem nebo vyjednávání o Snowdenově převozu na půdu OSN, běhá mráz po zádech. Záporácké systémové organizace do filmu pronikají jen zprostředkovaně a tušeně prostřednictvím zpráv z druhé ruky (maily od Snowdenovy přítelkyně) nebo skrze děsivě tiché, odosobněné záběry na tajné "sajty", enigmatické minimalistické konstrukce, kde se soustředí odposlouchávací technika. Důležitá záležitost. ______________ Nakonec jsem o Citizenfour napsal ještě podrobnější text, který se snaží vysvětlit, proč si tenhle dokument vysloužil častá přirovnání ke klasickým konspiračním thrillerům, hlavně ke Všem prezidentovým mužům.

Andy Fehu je českej Joe Swanberg.

Když tady mezi těmi extatickými výkřiky tak osaměle rebeluju s třemi hvězdičkami, možná bych měl trochu vysvětlit proč. Whiplash je totiž bohužel jeden z těch filmů, které se tak zoufale snaží u diváka vyvolávat co nejsilnější emoce, až se přitom uchylují k těžko obhajitelné manipulaci. V případě Chazellova snímku to zdaleka není taková tragédie jako třeba u Broken Circle Breakdown, ale schválně si s odstupem všímejte všech těch scénáristických berliček, které se objevují z ničeho nic, nejsou nijak motivované a jejich jediným účelem je ještě víc vyhrotit už tak vyhrocenou situaci. Čímž se dostávám k dalšímu problému Whiplashe, totiž že není zajímavý formálně. U hudebních dramat je to častý problém a tady alespoň nutno přiznat působivé stylistické ztvárnění jednotlivých muzikálních čísel, kdy se spolu s gradací songu (bubnování) zrychluje střih, převládají detaily a tak dále. Jenže vyprávění převážně stojí na hereckých výkonech (Tellerově fyzickém, Simmonsově hlasovém), což film posouvá směrem k vypočítavým oscarovým dramatům. V dialozích je opět nepřehlédnutelný důraz na maximální přepjatost, všechno směřuje k co největšímu citovému vykolejení diváka, který v rozrušení nemá vůbec prostor všímat si, že je jím celkem nevybíravě manipulováno. Závěr filmu pak jenom potvrzuje, co jsem napsal výše - je to znovu hra na co největší okamžitý efekt, která hraničí se škemráním o potlesk vestoje. Sorry, ale tohle prostě nežeru. ________ Recenze psaná pro A2

Soderberghův seriál lze obdivovat z mnoha důvodů, ať už je to nápaditý způsob, jakým jsou inscenované dialogové scény, kdy se kamera často fixuje jen na jednu z postav a sleduje její reakce, nebo svěží kontrapunkt historického realismu a moderního elektronického soundtracku. Okouzlující styl, který podstatnou měrou vychází z promyšleného, esteticky ladného zacházení se světlem, kontrastem a barvami, ale z Knicku nedělá pouze jednu ze seriálových událostí roku. Je stejně tak důkazem, že příliv autorských tvůrců s osobitým rukopisem slibuje další významnou změnu v soudobé televizní produkci. Víc v textu na webu Cinepuru.

Zřejmě nejnadsazenější, místy až absurdně komický díl série, který funguje velmi dobře jako zábava i jako "serializovaný" blockbuster. Rozvíjení a propojování paralelních dějových linií a linií akce tu není tak opojné jako v prostředním filmu (který pořád považuju za špičku tolkienovských adaptací), ale pořád je zvládnuté s jistotou a v některých scénách (gradace bitvy, resp. její postupné zeštíhlování směrem k závěrečnému souboji) přímo výborné. Líbí se mi, jak film bez vysvětlivek začíná in medias res a že Šmaka zužitkuje jen jako prachobyčejný cliffhanger a akční startér v prologu. Líbí se mi, jak film obecně naprosto kálí na požadavky skalních fanoušků, kteří pravděpodobně skřípou zubama, když se na scéně objeví píseční červi z Duny (!) nebo kdykoli Legolas udělá nějakou fyzikálně nemožnou skopičinu. Nehledě na to, jak se tady okázale jde proti řadě klasických konvencí, jako je utvoření heterosexuálního páru (v případě Bilba a Thorina by teoreticky šlo o bromanci) apod. - primární je serialita. Samozřejmě, je otázka, do jaké míry je film sebeparodický záměrně, ale v závěru jsem se kolikrát až zalykal smíchem (tady se dost ukazuje, jaký je rozdíl mezi sucharskými novinářskými projekcemi a projekcemi v zalidněných kinosálech, kde publikum reaguje úplně jinak - údajně poetická scéna s čištěním fajfky je např. podle mě jednou z nejvtipnějších wtf scén filmu). Stručně a jednoduše, čím míň ten film budete brát vážně, tím víc si ho užijete.

Nezajímavější britský režisér současnosti je žena a skoro nikdo ji nezná. Už předchozí konverzační dramata Joanny Hogg prozrazovaly režisérčinu zručnost při práci s prostorem, ale Exhibition jde v tomhle mnohem dál - architektura domu se tady stává skoro hlavní postavou snímku, naprosto neoddělitelnou od života ústředního páru. Tohle není, jak by se třeba někomu mohlo zdát, odvar z Antonioniho, ale originální, výsostně současný film. Skvělé využití mimozáběrových zvuků - kromě Lucrecie Martel s nimi už nikdo další tak pečlivě nepracuje. Jen škoda, že se mě to víc nedotklo. Nemám tomu ale v zásadě co vytknout. Pozoruhodnost roku.

Tři srdce jsou regulérní melodrama a zároveň melodrama v uvozovkách, což je poměrně riskantní manévr, ale protřelému Jacquotovi to tady vychází. Funguje to v praxi tak, že přepjatost až afektovanost typická pro tenhle žánr je tady místy nepřirozeně zesilovaná, občas lehce ironicky komentovaná a zároveň s vážnou tváří naplňovaná. Vodítko můžou představovat už úvodní zlověstně znějící smyčce, které podkreslují relativně banální situaci (hrdina nestihne vlak) a předznamenávají budoucí nevyhnutelnou tragédii. Především Poelvoorde jako herec v sobě obě polohy dost přesně ztělesňuje - jednak se dá jeho Marc číst jako pohnutá figura vystresovaného úředníka a stejně tak jako poněkud směšně působící milenec, který nepochopitelným způsobem uhrane obě dvě sestry. Jacquot k tomu ještě přidává přehnaně dramatická přerámování kamery nebo suše glosujícího vypravěče, který závažným hlasem sděluje zcela banální informace (komu při scéně se západem slunce definitivně nedojde, že to má být legrace, tak už nevím). Tohle balancování na hraně mezi oběma polohami - lehce parodickou a naprosto seriózní - se filmu daří ustát, takže pokud jej začnete včas sledovat touhle optikou, bavíte se všemi těmi sebeshazovačnými momenty a zároveň jste schopní to prožívat jako romanci. Navíc je to kromě toho chytrý, nenápadně podaný komentář k dnešní kultuře zdravého životního stylu, kterou dává Jacquot do kontrastu s onou francouzskou "amour fou" - šílenou láskou, kterou byste nemohli prožívat, pokud byste nekouřili, pravidelně běhali a jedli saláty k obědu a suchary k večeři.