LeoH

Je to prvotina, tu a tam patřičně neohrabaná, zbytečně ukecaná, divadelně inscenovaná či přepjatě melodramatická, ale raší z toho první výhonky bergmanovských témat i stylu, je v tom vtip, poezie i nejedna smysluplná myšlenka (zpětně ve mně uvízlo hlavně dilema slečny Ingeborg – nakolik se vlastně svým dětem dáváme nezištně a nakolik proto, abychom zaplnili prázdno v sobě?) a postavy jsou napsané i zahrané jako lidi plní života, žádní slamění panáci (opět v čele se slečnou Ingeborg v podání skvělé Dagny Lind, přesvědčivé a dojemné v celém spektru výrazů od laskavě škádlivých sousedských dialogů přes podehrávané utrpení ve ztrátě a nemoci až po mladistvou jiskru, probouzející se v blízkosti Uffeho a Jacka. Nejde mi do hlavy, že taková herečka má na kontě jen pár filmů). — Vlastní český překlad anglických titulků, původně s láskou pro mou dobrou ženu a teď i pro vás :-) zde.

Drama archetypální síly s výraznou milostnou, společenskou i sociální rovinou schované přehluboko pod Gretinými zářivými úsměvy, dráždivým severským přízvukem a hereckým projevem uvolněným tak, až se z té uvolněnosti stává trochu macha (v Královně Kristýně mi připadala o poznání bezprostřednější), pod kodexovou krotkostí a načančanou rádoby francouzskou atmosférou, pod svižnými, místy i vtipnými, leč zhusta duchapráznými dialogy. Němé zpracování téže předlohy z roku 1921, které jsem objevil v bonusech na DVD, pro mě upřímně řečeno mělo větší kouzlo.

Kombinace futuristické výpravy, diluviálního herectví a Vantinova soundtracku dělá z tohoto zpracování jedné z nejzfilmovávanějších limonád v dějinách mimozemskou podívanou, blížící se místy spíš nějaké odrůdě tradičního orientálního divadla než filmu. Rozhodně nevšední zážitek a pro doplnění představy o stavu kinematografie v roce 1921 vedle Kidů a Vozků smrti naprosto k nezaplacení.

Zvýšení Lolitina věku bych Kubrickovi s ohledem na nemilosrdnou doslovnost filmového média nevyčítal, Nabokovova slovní ekvilibristika na plátno přenést nešla, postrádal jsem ale sardonické společenské šlehy, jakož i hloubku zoufalství a sebereflexe Humberta Humberta, a výrazně mi přebývala samoúčelně nabobtnalá Sellersova postava, která možná mohla v předrůžovopanterských dobách působit tajemně a zlověstně, ale takto zpětně mají její převleky a přízvuky čistě komický účinek, aspoň pro mě – místo osudového soka prostě vidím komisaře Clouseaua a nemůžu se tomu ubránit. Z vrstevnatého, zneklidňujícího románu mi tak zbývá „jen“ po srsti hladící, zábavný, dojemný, výborně natočený příběh a je mi to přece jen trochu málo.

Úplně bez emoční odezvy mě to nakonec nenechalo, ale průběžně mi na tom bylo příliš mnoho věcí protivných, strojených, nechtěně směšných – úvodní song, všeobecné operetní přehrávání (to zvlášť bolelo u jindy tak životné Bacallky), okázalá barevnost, celá ta dallasoidní milionářská sebranka… Solidní dialogy ano, zajímavé vedlejší postavy ano, psychologie, podvratná symbolika a špičkové řemeslo dejme tomu, přihodil bych ještě hezké auťáky, ale v tomhle nabubřelém balení na mě nic z toho pořádně nezabírá. ≤ 70 %.

Víc než jen povedené soudní drama – plastický a velice lidský obraz klopotného skládání pravdy a jakés takés spravedlnosti ze známých útržků skutečnosti, dílčích zájmů a ambicí jednotlivých aktérů, jejich vzájemných přelévavých sympatií a antipatií a všemožných triků, které na sebe zkoušejí, v nejdokonalejším (ale přesto zoufale nedokonalém) světském stroji na spravedlnost, jaký si na sebe lidstvo dokázalo vymyslet, zvaném soudní proces s velkou porotou. Příběh jedné konkrétní vraždy tvořící pojivo i osu vyprávění je divákovi dávkován tak nejednoznačně, bez předem rozdaných kladných a záporných rolí a s neustálým zpochybňováním charakterů a motivací, aby ho nutil k zaujímání a průběžnému přehodnocování vlastních stanovisek a postupně i k obecnějšímu zamýšlení nad tím, jak to s tou pravdou a právem vlastně my lidi máme, a zároveň podáván navýsost zábavně, se spoustou atrakcí od bezchybného obsazení v čele s charismatickým Stewartem (rozeným to tahounem bijáků, které by se měly pouštět ve škole místo občanské nauky, viz též Pan Smith jede do Washingtonu) přes brilantní dialogy, nálož inteligentního humoru a rozjetý jazzový soundtrack (s drobným, ale výrazným cameem samotného maestra Ellingtona) až po to chundelaté psisko s baterkou, takže film šlape jako hodinky od začátku do konce navzdory nadprůměrné stopáži („Tak hodinu a půl, do dvou hodin,“ odpověděla mi druhý den má neposedná žena na otázku, jak dlouhý podle ní byl.). S označeními jako „nestárnoucí majstrštyk“ se snažím neplýtvat, ale k Anatomii vraždy po právu patří.

No, mrazivý thriller… taková zábavná šaráda to je, hororová škatulka tomu vyloženě škodí. Občasné strašení je jen jeden z prvků sarkastické hry, víc juráčkovsky vtipné než hitchcockovsky děsivé hyperboly na důvěrně známé trable se sousedy, točící se kolem ušlápnutého kafkovského úředníčka, ke kterému Polanského rozpačité herectví pasuje víc než dobře. Na rozdíl od Rosemaryina děťátka se nám tu nevnucuje žádná duchařina, i když tak úplně nevíme, co je realita a co halucinace, přicházejí k nám různé podivnosti v odlehčených náznacích a děj se dá číst více způsoby, aniž bychom si nutně museli jeden vybrat. Ta hra mě neurážela, nýbrž bavila (i díky Nykvistově kameře a Sardově muzice), a směle bych nevážně „ujetého“ Nájemníka zařadil k Polanského nejlepším (nebo minimálně nejosobitějším) kouskům.

Holčičí ujasňování životních hodnot se mě dotýkalo, ne že ne, zvlášť když Carey M. tu svoji chytrou cácorku hraje tak, jak ji hraje, ale ústřední romanci jsem neuvěřil ani na okamžik (ostražitost otce jedné podobné?), šedesátá léta to vidělo leda v módních časopisech a na nějaký hlubší zásah to přes slibný úvodní diskomfort nakonec bylo příliš tezovité, příliš nalajnované, příliš bezpečné.

Cainova předloha, to je plebejsky prostým jazykem vylíčený příběh naplněný živočišnými vášněmi, ve kterém se jeho jednoduchý vypravěč s předsudky vůči práci, policajtům, Řekům a Mexikánům sám místy trochu ztrácí a z kterého jakoby mimochodem vyrůstá pocit osudovosti a málem existenciální úzkosti. Garnettova verze podává tutéž zápletku v líbivém noirovém stylu, ve kterém stejné osudové zvraty najednou vyznívají vyumělkovaně, uhlazuje divákovi cestičku zjednodušováním a doslovností (pro jistotu po lopatě odůvodní i toho v románu nevysvětleného pošťáka z titulu), místo temných pudů nabízí kodexově krotký hollywoodský glamour 40. let: „Then I saw her. She had been out back, in the kitchen, but she came in to gather up my dishes. Except for the shape, she really wasn't any raving beauty, but she had a sulky look to her, and her lips stuck out in a way that made me want to mash them in for her.“ … „You think I'm Mex. … I may have dark hair and look a little that way, but I'm just as white as you are.“ vs toto. Ne že by se na to nekoukalo hezky, ale skoro bych řekl, že i ten studený čumák Visconti z toho tenkrát vymáčkl větší šťávu.

Tak britské, jak jen může film o sportovcích být, zároveň sympaticky své a nesympaticky upjaté; hoši (a děvčata) jsou víc za typizované ikony než za živé lidi, náboženské otázky se řeší tak moc a tak konzervativně, až se tím odcizuje to vřelé a inspirativní, forma je aristokraticky precizní až k sebeshlíživosti, hudba úspěšně maskuje neprokreslenost většiny charakterů (zaplať JHVH za zarputilého Abrahamse) a jen prostřední hloubku myšlenek. Na druhou stranu, na tom pojetí sportu jako cesty osobního rozvoje s minimálním komerčním cirkusem okolo, na dobových obrazech olympiády v málem spartánských podmínkách, na bezelstném opájení se těly v pohybu atp. je místy přece jen něco dojemného. ***1/2