LeoH

No vida, trvalo mi jenom sedm let, než jsem se rozhoupal. Takže brnkání na dušičku většinového publika zaseklou v dětství u Šmoulů + technika a dílčí motivy z Vetřelců + odvar z mystiky Princezny Mononoke ve skoro stejně filigránsky vypracovaných fantazijních kulisách a uprostřed toho všeho jeden válečný invalida transformující se ve své pravé, s přírodou spjaté, rychlonohé já. Sice to shazuju, ale bylo to většinu času krásný, navzdory myšlenkové nehlubokosti a balancování na hraně kýče jsem se rád nechal 3D-pohltit (skoro doslova – pořád jsem měl nutkání přisunovat křeslo blíž a bliž) a zhypnotizovat. Proč, ach proč to muselo zase skončit u obligátně velkolepých bitevních scén?

Neodolatelně vysoké procento tuku a soutěž mezi bramborou a husou v množství kalorií za korunu – meziválečný nutriční ideál nemohl být dnešku vzdálenější, aneb reklamní pseudověda tropí kotrmelce. A je to i celkem vtipně rozpohybované.

Má to příjemně cynický nadhled samo nad sebou, plyne to lehce a svižně (na rozdíl od mnoha jiných muzikálů té doby, mj. příbuzně „zlatokopecké“ Gigi), baví mě nápaditě aranžovaná muzika a zpěv, vizáž i attitude obou dam (Jane R. ve všech případech o něco víc; u Marylin zase překvapuje rozsah pěveckého výrazu, i když ten tónový za ni musela na pár místech dohánět Marni Nixon) a jako malé klouče jsem byl fascinován názvem, aniž bych o filmu cokoli věděl (myslel jsem, že jde o drsnou detektivku, proč by mi jinak naši říkali, že to pro mě ještě není?). Na ryze subjektivní slabé čtyři to stačí.

Tahle reklama na cigaretové dutinky(!) je z dochovaných českých animací první, která má ucelený děj (s úvodem vypůjčeným z Cesty na Měsíc včetně detailů učencovy pracovny – o střelbě glóbusem z dalekohledu se ovšem nesnilo ani Mélièsovi), nezakopávající tempo a víc než jeden gag.

Myslel jsem, že coby momentálně třítýdenní slaměný vdovec, pokoušející se v partě s potomstvem ve složení puberťák, puberťačka & její přítel udržet v chodu život a dům, se budu identifikovat a načerpám trochu toho nadhledu, ale na to je v tomhle bijáku všechno až asepticky korektní, dokonalé, řešitelné jen tím, že se se zdvořilým úsměvem položí ty správné otázky a napře se úsilí tím správným směrem; jako by existovaly jen šťastné náhody a jen v jádru rozumní lidi, co sice občas ujedou, ale vlastně se za každých okolností chtějí a dokážou domluvit (příjemně životnou výjimkou se zdál být Robert Forster v roličce prchlivého tchána, ale i ten nakonec vyměkl). A do toho obrázky jak z turistického katalogu, „problémy“ s vlastnictvím obrovských pozemků a sladké havajské kytárky… Lehce dojalo, nějaká ta myšlenka tu a tam probleskla, vyspali jsme se a jedeme dál.

Nihil sub sole novum – reklamní makrozáběry přičinlivých pracích enzymů tu s námi byly už v roce 1928; to ovšem řečené enzymy ještě měly ručičky a nožičky a dokázaly prádlo i pověsit :-)

Gibsonova Osada havranů (další asociace: muminí Kometa :), ale taky Walkabout) je zatím první film, který jsem z jeho režírování ochotný brát vážně, o dva řády přesvědčivější než Umučení Krista a o řád atmosféričtější než Statečné srdce. Prostinký příběh ve stínu snášející se zkázy se silnou pointou – a ono to stačí, na konci jsem nedejchal a nebylo to (jen) strachem o osud rodinky. Škoda, že si Gibson neodpustil část obvyklého rochnění v natahovacích násilných scénách – ne že by k tématu nepatřily nebo se nedaly snést, ale zkrácení stopáže by podle mého Apocalypto mohlo přiblížit opravdovému majstrštyku.

Animátorská rozcvička aneb Nové dobrodružství k. F. minus včeličky minus pozadí. Takhle nějak to vypadalo, když jsem se cca v osmi letech pokoušel s pomocí dědovy kamery osmičky a stativu zrobeného z lampičky a válu na těsto oživit ještírka Septima ze Sedmičky pionýrů.

Prapůvod mojí dlouholeté nechuti k Fincherovi a exemplární přehlídka všeho, co na něm nemůžu vystát: vykonstruovaný scénář děravý jako řešeto (brilantně napsané pojednání o některých děrách zde), nabubřelé plytké odkazy na gymnaziální povinnou literaturu, pubertální temnota absurdně zašlých interiérů, prachsprostá exploatace násilí špatně maskovaná za pofidérní symboliku zkaženosti dnešního světa – a celý svět se z toho může podělat, protože je to zabalené do prvotřídního režijního, kameramanského a střihačského řemesla. V době premiéry jsem byl tak nakrknutý, že bych nepochybně býval hodnotil odpad!em, ale měl jsem dvacet let na vychladnutí, takže *** za to řemeslo.

Tragická kocouří historie velké lásky, zanedbaných povinností a zlomeného srdce; překvapil mě až tak propastný rozdíl ve vypravěčských i animátorských kvalitách oproti o dekádu mladším českým epigonům.