Zeebonk

Pro začátek bych rád poznamenal, že Malého prince tuze nesnáším a myslím si, že je to makabrózní mrdka. Exupéryho obliba v dětech a jejich pohledu na svět mi přijde idiotská. Na dětech není nic pozitivního a na jejich pohledu na svět nic poetického či jakkoli výjimečného. Děti jsou jenom miniaturní a kurevsky hloupá obdoba dospělých, co si neumí utřít prdel a vyslovit "ř". Nesnáším děti. Nesnáším sebe za to, že jsem někdy nějaké byl. A nesnáším autory dětských knížek, protože věřím, že to jsou pedofilové, kteří si nad svými výtvory každý večer leští ocas. Vlastně je nesnáším nezávisle na tom, že to jsou pedofilové. Proti pedofilům nic moc nemám. Kdo jsem, abych soudil lidi za nějaký zvrácený kód v mozku, který jim diktuje, aby se jim dělalo těsno v kalhotách zrovna z dětských prdýlek? Přes to všechno ve mně tento snímek nerozpoutal bouře spravedlivého rozhořčení. První dvě třetiny mě dokonce svým pohledným vizuálem a nepříliš idiotským dějem bavily. Vlastně nebýt té poslední třetiny, která může směle zastoupit libovolný pixarovský hnůj za posledních deset let, tak tomu vrazím čtyři hvězdy a na vteřinu přehodnotím svá protiinfantilní přesvědčení.

Překvapuje mě, jak málo lidí shledalo pilot naředěnou satanskou mrdkou. Rovněž mě překvapuje, že nikoho netrápí ono kokotské klišé, kdy se charismatický vošoust s různícím se množstvím nadpřirozenosti přidá k sexy emancipované čubce lokální kriminálky a spolu pak brouzdají po L.A. či New Yorku a řeší vraždy. A to hlavní - vono to mezi nima jiskří, ale na šuk si počkáte několik sérií. Komiks jsem nečetl, neboť mi na něj po pivu a cigaretách nezbývají chechtáky. Zato kolegu Sandmana mám v knihovně zastoupeného v kurevském štosu a už léta si nad ním leštím péro jako amiš nad trakařem plným obilí. Většina ohlasů tvrdí, že komiks Lucifer je v genialitě úměrný Sandmanovi a to je vše, co potřebuji. Pochybuji, že předloha byla smutný kříženec Mentalisty a Buffy, přemožitelky upírů a upřímně se divím, že tenhle tuctový kriminální sranec jakéhokoli fanouška předlohy uspokojil. Loňský Constantine byl ve své sebevědomé béčkovitosti alespoň krvavá a všehovšudy zábavná jednohubka. To Lucifer je jen podbízivej sranec vezoucí se na vlně všech těch Castlů, Mentalistů, Monků, Anatomií lží a Foreverů, které několikrát měsíčně necháme běžet v telce, abychom se necítili tak osaměle při žraní večeře. Po páté epizodě na to seru, jsou tisíce lepších způsobů, jak zabít čas.

Nejbezprostřednější filmový zážitek v mém životě. Souboj na nože se tu tyčí nad těmi ze Štvance a Ajeossi jako velkolepá pulzující erekce. A je tu hromada dalších perel jako přepadení indiány či znásilnění medvědem. Relativně jednoduchý příběh o pomstě je mé zdaleka nejoblíbenější klišé, neboť se v jeho rámci dá rozehrát kurevsky velké divadlo. Nechci se opakovat, ale opravdu jsem v životě něco tak nadupaného nezažil. Každý příraz medvěda a každý šíp červeného negra ve mně rezonovaly jako obzvláště krvavé hemeroidy. Poníženě se přiznávám, že jsem to kvůli nedostatku financí viděl jen na lehce podprůměrném ripu. Z toho také usuzuji, že mi velké plátno způsobí spektakulární popraskání cévek v oblasti ksichtu. Jsem příliš nadšený a prokrvený, abych pochopil menší než plný počet hvězd. Jsem příliš nadšený a prokrvený, abych se zmohl na cokoli jiného než sedět a škrábat se v pupíku. Laťka je příliš vysoko, než aby mě vizuálně uspokojil jiný film. Kurva drát. PS: Napodruhý v HáDěčku jsem k vlastnímu překvapení ucítil onu rozbředlost, kterou se tu všichni tak vášnivě ohánějí, ale nevěřím moc svýmu mozku, takže to konečný hvězdičkování nechávám na svým budoucím já.

Hudba Psích vojáků mi už dlouho lebedí v srdci a radostně se v něm pošťuchuje se šťavnatými cuckami cholesterolu. Z jejich textů rovněž pramení můj oblíbený citát, který zní takto: "Vraž jí tam čuráka, až se chytne oltáře" Filip Topol. A je toho víc. Jejich hudba mě dostala na tolik vrcholů, že by mohla směle konkurovat mé pravé ruce. Tedy za předpokladu, že se ten psychický vrchol dá srovnávat s ptákovým vrcholem. A co tenhle dokument? Na ten platí jiný předpoklad - předpoklad, že každá nová informace, která mi pomůže dokreslit obrázek o jejich existenci mimo záři reflektorů, se rovná zlatu. Za tohoto předpokladu jsem poměrně spokojený. Na druhou stranu však musím souhlasit s ostatními, že tvůrci nešli, co se osobnosti Filipa Topola týče, až na dřeň. Jsou tu určité náznaky temnoty jeho charakteru z úst Jáchyma a spolukapelníků, ale to vše se jaksi rozplyne jako menstruační krev v dešti, když si berou slovo jeho ženy. A to je kurva škoda, protože uhovněné šmouhy na duši nás dělají lidmi a aplikace rčení "o mrtvých jen dobře" je v tomto případě poněkud nešťastná.

Tak tahle věc na mě působila jaksi amatérsky a nedomrle. Zřejmě to bude tím, že pan Rorschach je jako režisér měkká cmunda ryšavá a herce dostatečně neplácal přes prsty. S tím jde ruku v ruce skutečnost, že dialogy šustí papírem a hérectvo přehrává a přeříkává jakoby klapka nemohla odklapnout druhý zasraný pokus. Závěrečný twist pak veškerou tu amatérštinu a nedomrlost nahonil v masivní smradlavou erekci a pozorný divák si pak mohl zvědavě šťouchnout do naběhnutých sračkových žilek, kterými je poseta. Nějaký potenciál to mělo. Dobrých herců je tu habaděj a vizuálně je to poměrně pohledné. Když se však k lehce podprůměrnému scénáři přidá nevycmrndaný vošoust na režisérské židličce, tak z hovna slaninu prostě nevysedí.

Po všech těch Sherlocích, Lutherech a Hannibalech mi přišlo obtížné představit si krimošku bez přihlouplých twistů a nepřesvědčivého psychoanalytického blábolení. Pantátové z BBC však v uhovněném žánru napíchli zlatou žílu. Teď bych mohl řešit nepodstatné ptákoviny, jako jsou ostrovní a zaoceánské přístupy nebo výstřih Gillian Anderson. Já však budu řešit to podstatné - děti. Děti tu jsou zde vyobrazené jako cosi víc než prťavé stodecibelové fabriky na hovna, kterými bezesporu jsou. Faktem je, že kdyby byly takové ve skutečnosti, tak budu jeden z prvních výtečníků, kteří posedávají před školkou v dodávce se zatemnělými skly a laškovně šustí pytlíkem skittlesek. Co stojí za zmínku, je Jamie Dornan který je kurevsky dobrý herec a nějaká young adult mrdka vydělávající mu na plazmu, zlatý zub a půl kila koksu s tím těžko něco udělá. The Fall je každopádně strhující, perfektně odehraná, chladně natočená a brilantně napsaná krimoška, která celému procesu stíhání sériového vraha nasála přirození až po koule a já odcházím s pocitem příjemné sytosti v pupíku.

Zábavný a zároveň inteligentní seriál je trochu jako hezká holka s dobrým vkusem - je to kurevsky těžký pohledat. A když se taková věc najde, tak by si toho měl člověk vážit, tu a tam zaplatit útratu a neříkat moc "tyvole", protože ta stvoření s kundou, co stimulují mimo zraku i sluch, je, jak už jsem říkal, kurevsky těžký pohledat. Teď jsem se lehce zamotal ve své metafoře, ale pointa je jasná - Bosch je zábavný krimi žvanec prostý logických děr o průměru sloního análu. Jako ostatní kvalitní krimi žvance se věnuje hlavním zápletkám po celou sérii. Hlavní hrdina a padouch mají charismatu na vytření přistávací dráhy a hlavní bitch je sexy zrzavá milfka s omezeným prostorem, což je to správné množství prostoru pro ženské postavy v seriálech. A pak tu jsou další věci, jako je tucet "fucků" na epizodu a příjemně zábavné vedlejší dějové linie. Plný počet je už otázka toho zasranýho principu.

S ohledem na těch 71 hodin života, které jsem u Sopranových strávil, mi přijde patřičné vyžblebtnout jakýsi předlouhý a přespoilerovaný verdikt, abych ze sebe ty rozporuplné pocity dostal. Tony Soprano. Přemýšlím nad superlativy, které se vážou k jeho osobě, a slovo "nejhnusnější" mi vyvstane na mysl jako první. Nemyslím si, že existuje seriál s takto fyzicky odpudivou postavou v hlavní roli. Nejhorší jsou rána, kdy kamera sleduje, jak si to velkej T. za hlasitého funění štráduje po schodech s třicetiprocentním hárem trčícím do všech stran. Zasranej Tony Soprano. Jeho postava je prohnilá a nesympatická ve stejném ohledu jako všichni jeho mafiánští kolegové. V průběhu první série jsem na jejich gang hleděl jako na partu přátel v uzavřené komunitě, která vydělává peníze nepříliš legálním způsobem a občas někoho oddělají. Jejich "přátelství" jsem bral jako ten hlavní klad. Netrvalo dlouho a seriál mi v mém omylu vymáchal držku. Ukázalo se, že parta přátel je spíš smečka vlků. Hlavní hrdinové o sobě za zády říkají hovna. Pomlouvá se jak na čajovém dýchanku satelitních čuběk. Hlavní téma jsou peníze a Johnova tlustá manželka. Spíš peníze. Ale Johnova manželka je fakt tlustá. Nejčastější oslovení někoho, kdo se nenachází v místnosti, je "Greedy fuck", Tony se však nazývá výhradně "Fat fuck". On sám je v podobném chování mistr a jeho nejčastější věta je: "Co všechno jsem pro něj udělal...!" Sám Tony je "živoucí" definice slova "pokrytecký sráč". Rád slýchá informace z druhé ruky a pak o nich uduševněle pičuje ve svém stripclubu. Nemám rád Tonyho až na ty chvíle, kdy ho mám rád. Když se rozhodne být sympatický, tak mám chuť mu láskyplně zabořit ksicht do jeho chlupatého pupíčku. Ale to nestává příliš často. Hodně mě zajímala postava EJdžeje, Tonyho synátora. Vlastně na něm nebylo nic moc zajímavého, ale přesto mě zajímalo, kam se vyvine. Hádám, že jsem v jeho pubertálních výstupech viděl své pubertální výstupy a to mi přišlo lehce sympatické. Přesněji: Sympatičtější než jakékoli jiné postavy v tomto seriálu. Scéna v šesté sérii, kdy mu Tony vytýká, že se málem pokusil zabít Juniora, že mohl jít do vězení, blablabla... a Ejdžej mu předhodí, že se chtěl zavděčit jemu, protože ho chtěl pomstít, že ho Junior střelil, blablabla... takhle podělaná scéna mě dojala tak, že jsem fňukal jako malá děvka. A bylo jich víc. Třeba Ejdžejův pokus o sebevraždu a jeho následné vzlykání a hýkání. Na tom výjevu bylo něco nepříjemného až hnusného, něco slabošského, zkrátka to byl moment, kdy jsem si uvědomil, že se ta postava nikam nevyvíjí a nevyvine. Že z něj bude jenom vyměklý sráčský odvar z koncentrovaného ďábelského charismatu jeho otce a trochu mě to nasralo. Tolik pozornosti jsem do toho sráče investoval a on sráčem zůstal až dokonce. Pak jsou tu postavy vyloženě smutné svou sráčskou podstatou a to je Janice, Paulie a Artie, u kterých je skutečně obtížné sledovat, jak jim jejich příšerná nátura kurví život. Většina ženských postav je podle společenských hodnot kladná, ale dle mých hodnot jsou to blbé svině, co by mi měly udělat sendvič a vykouřit péro. A co dál? Už mě to unavuje... Řekl bych, že zbytek mužských postav za zmínku nestojí, protože to jsou zpravidla čůráci pokroucení hodně podobným způsobem jako sám Tony... Tedy, nechápejte mě špatně, všechny postavy jsou napsané přinejměnším geniálně, ale žádná není vyloženě sympatická. Nevím, jestli je taková koncentrace zmrdovství klad nebo zápor... Já vlastně vím úplné hovno. Co je ale nezpochybnitelné, je nesmírně precizní vizuál, herecké výkony a scénář. Přesněji řečeno: Věci, co na tom člověk vidí a slyší. Čert ví, jak to ti opičáci v New Jersey vyrábí. Je to jeden z nejkomplexnějších seriálů, jaké jsem kdy viděl. Je to pomalý propracovaný kolos, který mafiánské tématice vyprstil každý špek. Je to seriál, který se historii televizní tvorby nenávratně ocejchoval do análu a jediný mafiánský kolega, který s ním dokáže držet krok je Boardwalk Empire

Pomalý sugestivní thriller v prostředí prašné prdele americké, kde gigantičtí červi z Chvění dávají dobrou noc. Vytříbenému obsazení o fous vládne Kevin Bacon, jehož pedokřoví na horním pysku by bývalo patřičnější tenkrát v The Woodsman. Nad čím však mé srdíčko zaplesalo v povznášející nostalgické ejakulaci, byly neskutečně civilní a upřímné klukoviny dvou hlavních hrdinů. Toto vizuálně podmanivé dobrodrůžo mě rovněž tuze potěšilo absencí dětské přechytralosti, logických lapsů, přehršle bezpředmětných žvástů a všemožných ostatních filmových debilit, z kterých mi běžně bublá žluč jako prd ve vířivce. Dokonce i ten skrovný počet prostřelených slinivek nespustil alarm v mém krvelačném libidu.

Kunda párek, takovou nálož odpudivých kreatur jsem ve filmu neviděl snad od... Vlastně asi nikdy. Alespoň ne takto nasardinkované v necelých dvou hoďkách. Navíc s tak svérázným druhem odpudivost. Všechny ty kreatury samozřejmě stojí v gigantickém stínu hnilobné aury samotné Jasmíny, jejíž prvotřídní tělo je jediná věc, která ji drží od bolestivé smrti v nejzasranější newyorské stoce. Když se to vezme kolem a kolem, tak jsem nadmíru spokojen, neboť ne že bych nad Woodym po třinácti filmech zlomil hůl, ale spíše jsem ji jaksi unaveně odložil do kouta, kde na ní nadržení pavouci a pavoučice pořádají swingers party. Teď ji však třímám v plném pozoru a s upřímným zájmem vyhlížím toho Iracionálního muže.