Zeebonk

Čtení knihy bych popsal jako hrabání se s vykloubenými prsty tunou sraček a hnisu za přítomnosti osmi mužů a žen různých ras a vyznání vznášejících se v půlkruhu a chlístajících vám do očí tělní sekrety všeho druhu. A to jsem ještě nezmínil to nehorázné množství homo výjevů, které zanechaly rozšklebenou jizvu na duši mé heterosexuality. Přesto mi však svědomí se svou plazivou elektrizující jistotou nedá pokoj, dokud neuznám, že jsem v životě nečetl sugestivnější knihu. Croneberg se s prakticky nezfilmovatelnou předlohou popral bravurně. Základní koncept knihy zakomponoval do spisovatelova reálného života a obdařil jej tak o soudržnou narativní rovinu, která zásadně odporuje knize, ale pro větší stravitelnost snímku je nezbytná. To vše v režisérově osobitém rukopisu, kde nechybí mrazivá atmosféra a delikatesní obludárium. Chápu, proč nebyl Burroughs s adaptací spokojen, ale to nic nemění na faktu, že snímek šlape jako namydlená zebra a já jsem přesvědčen, že nešel natočit lépe.

Formálně precizní a obsahově bohatý portrét výjimečné osobnosti se všemi svými démony, žádný zidealizovaný kalkul Rona Howarda roztahující půlky oscarové porotě. Snímek všem, kteří nechodili do školy, polopoticky uvařil, nakrájel a předžvýkal genialitu Pollockova díla a spláchl jí oroseným půllitrem komplexní biografie od mladistvého neúspěchu po žoviální smrt. Ed Harris se chopil hned několika otěží a odvedl fenomenální práci, tleskám.

Strhující exhibice sympatických ksichtů, filmových citací, slovní vaty a obleků šitých na míru v cimře korporátní Ameriky. Inu, bez mučení přiznávám, že jsem na pár vteřin ucítil cosi jako sympatie k té mrzké profesi. Samozřejmě to má své mouchy, happyendy se tu metá do všech stran a tu a tam nějaká logická díra prosákne na povrch, ale co na tom záleží, když je celek tak sympatický a druhá série graduje kadencí luxusní asijské štětky při handjobu pupkatého Švýcara. Asi spíš jako ten Švýcar nebo tak nějak. Každopádně někdy po druhé sérii dávám sbohem, neboť nadprůměr tohoto seriálu je velmi, velmi mírný a existuje spousty lepších, u kterých můžu plýtvat svým životem.

Remake zbytečnější než ukrajinská šlapka v centru Vatikánu. Originál je kultovní, schizoidní, politicky nekorektní nářez a s ohledem na tehdejší konkurenci i nehorázně inteligentní podívaná, zkrátka statný, lehce pokřivený poník v nejlepších letech a zároveň jeden obrovský mokrý sen všech zoofilů. Otázka zní: Proč by si v takhle dokonalém poníkovi někdo smáčel skalpel a proč by někdo svěřoval režii tomu škodolibému przniteli Smrtonosné pasti? Jsem si jist, že odpověď všichni znají, přesto si však neodpustím rozezlený výkřik do ticha: Je to banda chamtivých bezbožných zmrdů nemající úctu ke kousku klasiky! Len Wiseman posral, co se dalo. Začal s tím, že vzal do ruky rezavý pilníček na nehty a odřezal originálu varlata, tedy mutanty, šoustání a explicitní násilí, nevoněl mu i všudypřítomný nádech paranoie, tak nejednoznačné vyznění zastříkal lacinou vůní do hajzlu a diváka vedl po celou dobu stopáže za ručičku jako postiženého předškoláka. Následně vykradl pár kultovních bratříčků, postavám nasadil náhubek, z Marsu přešel do středu země a zbyla mu hloupá, nudná, nematná, neslaná a hlavně skrz na skrz zbytečná kapka semene na čele mexické imigrantky, která sice nekopíruje originál záběr od záběru, ale co na tom záleží, když je sama o sobě debilní až na půdu.

Skyfall opět z části obnovuje tu padesátiletou stopu, kterou před ním beozostyšně zasypalo Quantum of Solace, je to Bond, jak ho známe z minulého století, ale s patřičnou příměsí člověčiny, kterou mu famózně naordinoval Martin Campbell v Casinu Royale. Hrdě se řadím k příznivcům směru, kterým se série vydala roku 2006 a jsem přesvědčený, že se přepálené infantilní frašky jdoucí v Mooreových šlépějích neměly procpat do nového tisíciletí, styď se Brosnane. Skyfall ve mně plně uspokojil jak toho konzervativního fanouška prvních dvaceti dílů, tak to rozjívené jelito toužící po inovaci. Akce je dechberoucí a správně přepálená, technická stránka je naprosto precizní, upocenou honičkou počínaje, přes vrchol elegance a vytříbenosti v Šanghaji, konče atmosférickým Skotskem. Craig opět výborný, v mém žebříčku si již definitivně vysloužil post druhého nejlepšího představitele agenta 007. Mrzí mě naopak zjevná inspirace u Temného rytíře, který mi začíná lézt krkem, ušima i prdelí. Nad odporně neoriginálním twistem veprostřed jsem si musel zhnuseně odplivnout. Sakra, vždyť TDK chybí hezkých pár centimetrů mezi stehny, aby se mohl považovat za špičku pyramidy veškeré kvality a Bond není žádná argentinská pokojská bez sebeúcty, aby vykrádal něco jiného než sám sebe. Javier Bardem je ďábelský záporák, škoda, že je z něj cítit Joker na sto honů a Bondgirl jaksi chybí. Potěší neustálé narážky a špičkování ohledně série a nástup staronových postav. Skyfall ve výsledku jen o hvězdičku zaostává pod dvěma předchozíma craigovinama. V sérii se však stále drží na předních příčkách, alespoň po roce devadesát.

Oliver Stone se po dlouhých letech vrací ke šťavnatému žvanci politické nekorektnosti a výsledek je... ehm... rozpačitý. Třicetiprocentní odvar z Goodfellas a True Romance v kádince epileptického střihu a pochcaných filtrů, přimíchejte tuny trávy a polyandrii, zalijte tajemstvím šéfkuchaře a s přimhouřeným okem máte Savages. Trailery směřovaly k hordám Mexicanos, jejichž středem si to razí dva nasraní vysmaženci s M16kami, protože jim Salma unesla zasouvačku a oni nemají nad kým křížit klacky. Pánové od výroby však vzali vztah hlavní hrdinové/kartel zeširoka, místo přímočarého revenge movie nás tak čeká snímek pendlující mezi konspiračním thrillerem a akční lovestory. V nekonzistentním poměru 1 ku 5 samozřejmě. Zlatá žíla je vytříbené obsazení, vypečené brutality a precizní technická stránka, naopak do sraček Divochy žene nudná vata, hektolitry estrogenu a skrz na skrz debilní závěr. Jak to teď ohodnotit.

Rozpad osobnosti prohnilého fízla, který redukoval řady mexických přistěhovalců a zvracel tacos, ale společnost mu to odmítla nadále tolerovat. Woody hraje jako ďábel, známé ksichty ve vedlejších rolích ho jako správné pekelné kurevnice nenechávají ve štychu a masa špatně hodnotících by měla zakusit ostnatého dilda ve svém análu, protože plivání do ksichtu dobrému vkusu už bylo dost. Sonda do života krachujícího pana úplatného nešla natočit lépe a vy se za ty rouhačské dvě hvězdy zreinkarnujete do opalovacího krému v negrovské čtvrti.

Marvel býval od nepaměti ten slabomyslnější, ale tentokrát se pochlapil s takovou grácií, že zůstávám stát s otevřenou hubou. Seriálový Justice League se teď s cejchem infantilního odvárku zahanbeně krčí v koutě a fňuká nad promrhaným potenciálem, zatímco zdánlivě nepřekonatelná marvelovská sebranka, Wolverine & The X-Men, si jakožto retardovaný bratříček mění plenky a utírají slinu. Avengers: The Earth's Mightiest Heroes servírují nekonečnou exhibici klaďasů a záporáků, pekelně nadupané akce a perfektně gradujícího příběhu v hávu do detailů vypiplané animace a výborného originálního dabingu. Dokonce i ta úvodní znělka šikovně balancuje na hranici mezí totální sračkou a říznou vypalovačkou. Joss Whedon se může jít vycpat, tohle nemá na poli animovaných seriálů konkurenci, natož u hraných Avengers.

V lecčem totožné s Hillcoatovou prvotinou - scénař a hudba z pera Nicka Cavea, pomalé tempo, silný důraz na bratrství a explicitní násilí, ve výsledku však mnohem komplexnější a v sympatičtějším prostředí. John Hillcoat exceluje v oboru "hluboko zažraná špína", adaptace McCarthyho veledíla je toho důkazem. Nijak to s filmem nesouvisí, jen jsem se chtěl podělit o svůj bystrý poznatek a zalamentovat, že se dnes postavy nebrodí sračkama tak jako kdysi. Lawless je po krátkém uležení mírně nekonzistentní a chvílemi k zblití romantický, ale jinak se pyšní tím nejmacatějším párem koulí roku 2012. Prázdný sál hlásající prdění povoleno umně podtrhuje snímek tak chlapácký, že mu testosteron kape z čumáku. Brilantní mix těžkotonážního obsazení, uším lahodící hudby a oldschoolové gangsterky, jenž hravě strká do kapsy Neúplatné a Veřejné nepřátele dohromady.

Vetřelčí série nikdy nepatřila mezi ten druh šlapek, kterým bych zaplatil kozačky a prohlídku u zubaře, pak však přišel pan Prometheus, který má mizivá očekávání ohnul přes stůl a dopřál jim jednu z nejlepších prcaček roku 2012. Možná byla tak úžasná, protože jsem se po dlouhé měsíce sebemrskačsky vzdával masturbace nad opěvovanými trailery nebo jsou všichni kolem mě banda kyselých prdelí a nadržených jeptišek, která by nepoznala kvalitu, ani kdyby je pleskala vercajkem přes ksicht. Tak či onak, teď ve mně kynoucí entuziazmus vytahuje drápky, sápe se mi do každého objektivního koutu mysli a s tesáky kolem varlat diktuje tyto odporně zaujaté věty a zvrácené zoofilní metafory. Prometheus je nejinteligentnější snímek série. Přestože na druhý pohled některé scény nedávají smysl, po přečtení několika komentářů zarytějších a všímavějších fanoušků a po rozsáhlé analýze ve společnosti stoprocentních geeků musím konstatovat, že ono to smysl dává, a tak mi tu zůstává pouze jediná neobhajitelná nelogičnost v chování postav, přesněji utíkání před padající lodí. To, že vám nevoní, že snímek klade víc otázek než odpovědí neberu jako argument, máte totiž očividně akutní nedostatek flexibility, doporučuji vyválet se ve vazelíně a otevřít zadní vrátka smečce krvelačných poníků. Takže tedy, musím pochválit úchvatnou atmosféru, vytříbené obsazení, precizní vizuální stránku, úspěšné našlápnutí do mnohem hlubší a zajímavější mytologie a absolutní různorodost jednotlivých vražd, která dělá každou z nich zapamatováníhodnou.