Ony

Triky a výpravu poznamenala taková ta devadesátková retardace a dialogy mě chvílemi trochu ničily, ale Skeleton předčil všechna moje očekávání a tajné sny.

Bundesarchivní klenot natočený v mém rodném kraji. A krásně, vrcholně víchovsky. Byl to pro mě nejromantičtější zážitek za posledních x let. Ústřední mužská trojice mi tedy zas tak moc neříkala, jisté sympatie budil jen odstrčený Fred (kterého rozhodně nehraje Fjodor Šaljapin st., jak se tvrdí na imdb, nýbrž jeho kučeravý syn), ale celkový dojem je fakt mimořádný.

Čím déle nad tím přemýšlím, tím víc jsem znechucená. Chybu to má už v názvu a formát celovečerního filmu tomu rozhodně nepřísluší. Nejdřív ve mně převládl takový ten dojem, že jsem viděla i daleko horší filmy, ale vyprchal.

V podstatě příjemné překvapení. Jako milovnice Čepa, postrašená pověstí tohoto filmu, jsem se připravovala na nejhorší. Kamera, atmosféra nebo třeba ztvárnění retrospektiv vůbec nejsou marné. Bohužel jsem nedokázala skousnout ty neherecké snahy. A hudby nemuselo být tolik.

Předem jsem se nejvíc bála těch nahrávaných pasáží, ale nakonec dopadly příčetně. Film působí celkem kompaktně, neokázale a nedojímavě. Chápu, že nebylo cílem zfilmovat celé Doležalovy knihy, ale trochu delší a "rozměrnější" to být mohlo.

Nezasmála jsem se ani jednou. Vlastně jsem už dlouho u ničeho tak netrpěla. Zároveň si nemyslím, že jde o nepovedený film. Zřejmě to právě takhle nesmyslné, chaotické, natahované, manýristické a oplzlé mělo být. Ale nemůžu si pomoct, mně to bylo především protivné.

Úplně mě vyděsilo, že jsem o tomto filmu 20 let nevěděla ani nečetla předlohu Evy Kantůrkové (nutno brzy napravit). Námět mi totiž připadá neobyčejně přitažlivý. Věrčákovo zpracování tolik ne. Je trochu toporné, nasnímané v takových školáckých magických hodinách, vlažně zahrané a bez vrcholu.

Cokoli se Zátopkem mě vždy baví, dojímá a motivuje. Tento film není výjimkou, ale od téměř hodinového dokumentu z roku 2016 jsem si dovolila očekávat něco komplikovanějšího.

Tento film mě přivedl do stavu, kdy jsem nevěděla, jestli brečím smíchy, nebo prostě brečím. Tomu říkám katarze.

Už dva lidi mi říkali, že si na mě u tohoto filmu vzpomněli. Prý bych tam přesně zapadla a Jelena Cyplakova je celá já. Konečně jsem Datla také viděla a je fakt, že člověk se v něm najde snadno (a ani nemusí být podobný Jeleně). Nejvíce mě zasáhla ta scéna na schodišti a pak závěr.