Ony

Jsou osobnosti, o kterých bych si sama natočila film, kdybych mohla. Erzsébet Báthory k nim patří. A musím uznat, že Jakubisko se (obsazením Anny Friel počínaje) do mých představ o této paní strefil. Jste krásná, chytrá, bohatá a osamělá. Společnost vám dělají povětšinou hloupé děvky, úlisní šlechtici a podobná sešlost. Doba je extrémně napytel. Máte svou hrdost a odpovědnost a zároveň prosté lidské touhy. Občas musíte jednat trochu radikálně, sem tam samozřejmě i selžete. A ještě dlouho po smrti se o vás bude tradovat, jaká jste byla svině. To všechno lze z filmu pocítit a je i celkem jedno, jak to vlastně bylo doopravdy. Vše mimo hlavní hrdinku už jsem trávila hůř. U některých komických pasáží jsem si vzpomněla na starý dobrý slovenský kus Majster kat. Jenže to je velmi suverénní film, zatímco Bathory působí místy až moc dětinsky a naivně. Především na pozadí svého rozpočtu a očekávání, která vzbuzovala, vypadá skoro trapně. Ale úplně špatné to nebylo no.

V létě se mi špatně dýchá a po víně je mi blbě. Ovšem to je můj problém a jsem ochotná si to u filmu odmyslet. Jenže! Prožila jsem něco daleko horšího. Z té zoufalé topornosti, nudy a přearanžovanosti mi praskaly nervy a kameněly vnitřnosti. Oceňuji snahu o vkusný žánrový film, to ano. Jenže ta snaha je příliš viditelná a její výsledky nepatrné.

Kvůli Pavlu Abrahámovi se mi spolužáci něco nasmáli, když jsem na filmové poetice první záběr z filmu Překlad (viz) interpretovala jako brambory. A teď zase tohle. Ačkoli mě hip hop ani trošku, ani málo a prostě vůbec nezajímá, tento dokument mě úplně dojal. Zdaleka není postaven jen na prvoplánovém výsměchu a sprostých hláškách, jak by se třeba mohlo zdát. Naopak, nemá ostré hrany a baví tím, že realizuje docela zajímavé nápady.

Průměrný film za 4. Ohoho.

Ocenila bych, kdyby mi alespoň u těch odborníků namísto (až neslušných) detailů tváří a nehtů odhalili jejich jméno a hlavně obor činnosti. Možná jsem hloupá, ale poznala jsem jen Sokola. O hrané kostře filmu darmo mluvit.

Výborně! Neříkám, že bych se smála všem vtipům od začátku do konce, ale žádný nebyl křečovitý, trapný ani otřepaný. Pořád si říkám, čím vším se tenhle film nesnaží být, co nekopíruje, které chyby neopakuje. Až mi připadá podezřele výjimečný. Zas to ale nesmím přehnat. Příběh včetně vedlejších linek je vlastně dost slabý a posuny vpřed bývají krkolomné (parte, metro atd.). Ovšem díky příjemnému působení jednotlivých malých situací, kdy se stane, co bych nečekala, a nestane, co bych čekala, si tyto slabiny uvědomuju až teď zpětně. Vyzdvihnout musím taky hudbu. Písňové texty teda občas zbytečně doslovně souzní s děním na plátně, ale jsou moc dobré. Stejně tak hlavní hudební motiv, který se podílí na specifické atmosféře, jež není násilná, a přitom sama o sobě je docela výmluvná.

Miluji a vždycky jsem milovala tyhle postavy (ať už literární nebo filmové) indisponovaných mužů s pěknými manželkami. Bůhví, kde se ve mně ta empatie bere. Rozjezd Renčova Hlídače č. 47 zavání filmařským průšvihem. Věstí (v nejlepším případě) průměrné zpracování kvalitního námětu (Mám na mysli jen příběh samotný, protože Koptův román jsem zatím nečetla.) a neohrabané herecké výkony. Flashbacky s přejetou Františkou jsou zbytečné a kýčovité. Ale jak je postupně zaostřováno na protagonistu Josefa, tento rozpačitý úvod plynule přechází ve slušně zvládnuté drama. Když trochu zatnete zoubky, snad se smíříte i s otřesnou Siposovou. Naopak bezchybná je kreace Karla Rodena, takovou roli si zasloužil. Rozhodně potěší některé „malé“ momenty (např. opět můj oblíbený motiv zadnice). Můj výsledný dojem je rozhodně pozitivní, o něco lepší než v případě Rovenského verze z roku 1937, ale bohužel stejně musím přiznat, že jsem přimhouřila obě oči. Třeba se za dalších 70 let sejde o něco lepší ensemble, vyškrtne se Františka a vznikne dokonalý film. PS: Tak jsem si dodatečně přečetla předlohu a ajaj. Film má štěstí, že jsem ho viděla dřív. Jak se znám, teď bych těžko snášela, jak příběh a zásadní motivy zdeformoval. Někdy je to užitečná redukce děje, to beru. Ale úsměvné je, jak to, co jsou v knize klepy k pozvracení („za čtyrák písnička“), si scénář bere za vlastní. Dál má Kopta rozhodně plastičtější postavy a méně efektní (opravdu žádný western), zato jímavější konec. A Doušová je docela normální pani, tak nechápu proč z ní Rovenský tehdy udělal rozklepané hovádko a Renč teď takovou femme fatale. Takže pokud si chcete film užít, doporučuji rozhodně vidět před četbou. Pokud už jste četli, tak spánembohem no.

A co je na tom sakra špatně? (Tedy kromě toho, že Libušin kůň vypadá jako Gimp?) Přesně tohle naše mytologie potřebuje. To je ta dekonstrukce prostě. Doufám, že to co nejdříve potká i sv. Václava, Jana Nepomuckého, Jana Husa, bitvu na Bílé Hoře, národní obrození a T. G. Masaryka. Tíha zakládání státu je dublována vztahovým dramatem. Jak příznačně se stále opakuje věta „I am sorry“... To jsou dějiny, to je život. Jasně, že by byla frajeřina, kdyby tam používali klasickou praslovanštinu, ale vzhledem k tomu, že je film beztak dost odvážný, ekonomickou volbu angličtiny pro mírně pokročilé mu s klidem odpouštím. Vtipné momenty vyjmenovávat nebudu, mně se to líbilo celé. Čekala jsem leccos, ale nakonec jsem odcházela z kina především s ujištěním, že nejsem nejzatrpklejší na světě a umím se smát celým tělem. I duší. PS: Doporučuji skvělou studii Vladimíra Macury Sen o Libuši (in: VM: Český sen. Praha: NLN, 1998, str. 88-96.)

Ale vlastně docela chápu, že člověk, kterého napadne natočit film o vysloužilé vojandě, která pracuje jako šoférka otcovy děvky, pak zapomene, co tím chtěl říct.

Upocení machos, nuda, špína a vedro. Tíha atmosféry se Los Bastardos upřít nedá. Je to přesně ten typ filmu, u kterého celou dobu jen čekáte, kdy z plátna vylétne macatá masařka a vykálí se vám na hlavu. K tomu nakonec nedošlo, zato sem švihli dvě vskutku olbřímí lekačky. Při těch jsem se sice málem zadusila sušeným banánkem, ale bez hlubšího ukotvení v příběhu zapůsobily jen jako laciný efektík. Celkově tedy hodnotím film jako nedotažený a ne příliš zajímavý. Škoda, protože své klady určitě má.