Ony

Co vlastně dělá sociolog v Ženevě?

Pro zvolený příběh by se jistě nabízel i jiný styl vyprávění. Mohli bychom pěkně plynule sledovat stupňující se trápení obyčejného chlapíka, obávat se o něj a pak být ukojeni nějakým šokantním závěrem. Ale Fassbinder a Fengler zvolili o něco zajímavější cestu. Už "spoileroidní" otázka v názvu nám říká, že v tomto filmu nebude ani tak znepokojivé „k čemu to povede“ jako spíš „co k tomu povede“. A skutečně, ztvárnění nudy, marnosti a vydatných trapných chvil je tu tak mistrovské, až jsem měla tendenci zavírat před nimi oči. Konec, ač vypadá tragicky, je pak spíš úlevou. Ovšem definitivně mě uzemnil titulek, který naskočil po poslední scéně. Prosté, autentické, trýznivé.

Originální (sic!), nevzhledný a vtipný film, který má budoucnost.

Natočit nudný dokument o Kusturicovi? Ano, i to je možné. Spíš mi to připomínalo chaotickou a špatně sestříhanou reportáž. Nevyvážené, plytké, podprůměrné.

Tak jsem byla taky dojatá a napjatá a dokonce nalomená k nejvyššímu hodnocení. Ale Christinina poslední věta to úžasně zazdila. Achjo.

Safra safra. Přiznávám se, že trošku lituji své ukvapené odmítavé reakce těsně po skončení filmu. Ono to zase tak špatné nebylo. Ty vtipné a absurdní momenty mají něco do sebe, stejně jako výraz Mathieu Amalrica. Jenže během filmu jsem měla převážně pocit, že druhé zhlédnutí by přicházelo v úvahu jen v tom případě, že bych chtěla vyhrát závod, komu dřív uhnije hlava. Navíc jsem před časem viděla podobně mířený snímek Le Pont des Arts, který mé pochopení pro takové hrátky asi vyčerpal.

Na to, že je to jen o tom jednom, tam toho jednoho moc není. Atmosféra pěkná.

"Hodně jsem toho vyházela, ale prázdné krabice jsem nechala, kdybychom je někdy potřebovali." Tuhle filosofii miluju.

Všechno špatně: zombies, které nejsou zombies, lekačky, při kterých jsem se vůbec nelekala, efekty pro miminka, tupí hrdinové, z nichž jeden vypadá jako Michal Suchánek. A největší nesmysl a sprosťárna? Samozřejmě název. Kromě toho, že je úplně scestný, protože s Romerovou klasikou se to nedá srovnávat ani zdálky, byl také jediným důvodem, proč jsem tohle viděla (a asi nejsem sama). Dlouho mě nic tak neotrávilo.

Kvůli Pavlu Abrahámovi se mi spolužáci něco nasmáli, když jsem na filmové poetice první záběr z filmu Překlad (viz) interpretovala jako brambory. A teď zase tohle. Ačkoli mě hip hop ani trošku, ani málo a prostě vůbec nezajímá, tento dokument mě úplně dojal. Zdaleka není postaven jen na prvoplánovém výsměchu a sprostých hláškách, jak by se třeba mohlo zdát. Naopak, nemá ostré hrany a baví tím, že realizuje docela zajímavé nápady.