Ony

První epizoda mi byla puštěna s tím, že je to "film, kde se šukají prasata", což mě naladilo do naprosto špatného režimu vnímání. Až zpětně jsem pak zjistila, jak to vlastně bylo skvělé. Druhý díl vypadá dobře, ale straší věcmi, kterých se zas tolik nebojím. Zato ve třetím jsem se viděla i se svým zrnem.

Skoro dvouhodinová cirkulace tří schémat: 1. Mezi dobrými přáteli nebo partnery se něco děje, ale oni si to nedokážou říct a řeknou si místo toho něco jiného. 2. Ronny se snaží chránit svého nejlepšího kamaráda a stane se mu u toho něco komického. 3. Sejde se víc lidí a stane se něco trapného nebo patetického. Přes tuto monotónnost to takové lítostivé krávě, jako jsem já, mohlo být sympatické. Bohužel se tam postupně nahromadila kupa vyložených chyb – nelogičností, přetažených scén a tak.

Celý děj je odvyprávěn v hudebním podkresu (ze kterého mi bude hučet v hlavě ještě asi týden). Obraz a dialogy jsou tu jen tak mimochodem, čemuž odpovídá jejich kvalita a důmyslnost. Herci, když už je jim rozumět, mluví v pořekadlech, prokládaných "vole" a "kurva". Bavilo mě sledovat kulisy a rekvizity (kancelář Alexe Holého je hotový Rudův byt ze Zítra se bude tančit všude), ale jinak to nemá v kinech co dělat.

estetika krepance

Dojímá mě vlna rozhořčení, kterou Nemoguća misija: Protokol duh vyvolala mezi srbskými internetovými diskutéry. "Ten sektář by si měl nechat implantovat mozek. Pak by možná i pochopil, kdo a co jsou Srbové." To nepochybně, ale myslím, že oproti tomu, jak se sebeprezentují, a jaké stereotypy tím přiživují, někteří srbští režiséři a herci, jsou Huntovy nesmyslné kecy o ranách, co nepadly vedle (nebo co to tam vlastně plácá), zanedbatelné (asi jako socha TGM v Kremlu - taky bychom se mohli zlobit). Těžko soudit, kdo je tady větší paranoik - zda hrdí Srbové, nebo kdesi ve studené válce zamrzlí tvůrci MI. Jisté je, že tento film tu není od toho, aby byl chytrý, a mě bavil nejvíce z celé série.

Lewisův román je takový správný brak. Moll se jím však inspiroval natolik volně, že z filmu zdaleka nelze mít stejný požiteček. Vášně působí příliš cudně, umírání moc bezbolestně a nadpřirozené jevy jako pěst na oko. Ještě smutnější než srovnání s předlohou je nevyužitý potenciál filmu samého – herecké obsazení a atmosféra prostředí jsou přece tak silné...

Když jsem u Kawasakiho růže pochválila ten vnitřní žánrový přeskok, nemyslela jsem to tak, aby to Hřebejk s Jarchovským teď už používali furt za každou cenu. V předchozím filmu luďkovský zlom zafungoval a vypadalo to, že tvůrci vědí, co se od nich čeká a jak s tímto očekáváním konstruktivně pracovat. Podle Nevinnosti to ale vypadá, že nevědí nic. S první částí filmu, která je jako taková slušnější epizoda z Komisaře Rexe s dobrými herci, jsem byla celkem spokojená. To, co na ni (ne)navazuje, je ale neuvěřitelně nedomyšlený a nepřesvědčivý děs, který veškeré pozitivní dojmy zrušil.

Snad všechno lze v Nich chápat stejně dobře jako rafinovanost i jako omezenost tvůrců – od fragmentárního scénáře až po diletantský výběr hudebních skladeb. Celý film působí hrozně povrchně a tak nějak zle, ale právě v tom nakonec vidím jeho kouzlo. Je to společenská kritika (nebo výsměch?) a zároveň (možná záměrně, možná ne) zajímavá filmařská sebereflexe.

V Mamas & Papas se Nellis dostala s tím svým efektem přirozenosti na hranu a teď z ní spadla do bahýnka banálního vztahového kašpárkování. To je sice taky hrozné, ale alespoň se na to dá dívat. Ovšem s jednou obří výhradou - tenhle film vlastně říká, že je v pořádku, když se čtyřiačtyřicetiletá ženská rozhodne s náhodným kolemjdoucím počít dítě jen proto, že už jinak neví coby. To mi přijde až příliš nechutné na to, abych z jinak celkem vtipného filmu odcházela v dobrém rozmaru.

První dvě povídky jsem nepochopila. Zato tu poslední chápu až moc.