Stanmi

Ústředí nezávislé zpravodajské agentury Kingsman je zničeno, stejně tak i jejich výcvikové středisko. Většina agentů je mrtvá, přežili pouze Galahad (Taron Egerton) a Merlin (Mark Strong). Několik stop naznačuje, že za útokem stojí tajná organizace známá jako Zlatý Kruh. Aby útočníky dopadli, nezbývá Kingsmanům nic jiného, že se spojit se svými americkými protějšky Statesmany… No jo, tak už i věčný odpírač sequelů Matthew Vaughn povolil a natočil pokračování svého hitu, za což jsem rád, protože na tuhle práci není nikdo povolanější než právě Matt. Kingsman: Tajná služba byl fajn film plný skvělých a originálních nápadů a zároveň s velmi příjemnou staromilskou stylizací, no a taková je vlastně i dvojka. Zároveň je třeba dodat, že Zlatý kruh je stejně jako jeho předchůdce také sprostý, násilný, nechutný a kontroverzní (i když sexuální preference švédských princezen se už tak moc neřeší). Zatímco první díl byl plný britského stylu a šarmu, tak zde nám do příběhu vstupuje americká kultrura v podobě Statesmanů (takoví američtí Kingsmani, akorát svou činnost kryjí výrobou alkoholu) a s nimi přichází na scénu jejich šéf Champagne (Jeff Bridges), vědecká pracovnice Ginger (Halle Berry) a duo agentů Tequila (Channing Tatum) a Whiskey (Pedro Pascal). A právě posledně jmenovaný dostává v rámci příběhu největší prostor, protože Channing je až překvapivě rychle odstaven od hlavního dění (a Halle s Jeffem jsou už z principu vedlejšími postavami). Taron Egerton i zde dokazuje, že pro roli Garyho Unwina, teda Eggsyho (vlastně Galahada, ale však vy víte, koho myslím) prostě narodil a umí stejně dobře zahrát mladistvého delikventa z ulice, tak tajného agenta – gentlemana z ranku Jamese Bonda. Z prvního dílu se vrací, kromě princezny Tilde (Hanna Alström), především Merlin (stále skvělý Mark Strong) a snad nebudou příliš spoilerovat (ono stačí se podívat na plakát), ale zpátky je i Colin Firth, ačkoliv tentokrát (snad kromě závěru) hraje spíš druhé housle. V Tajné službě jsme měli za záporáka nerdovského miliardáře S. L. Jacksona, co nesnáší pohled na krev, tak zde máme pro změnu šéfku drogového kartelu s tváří Julianne Moore, která vypadá jako obyčejná americká hospodyňka, co má snad až příliš ráda styl 50. let (a krev ji rozhodně nevadí). Ani ve dvojce se Matthew neostýchá citovat staré bondovky, takže nechybí ponorko-auto nebo horské středisko ve stylu Piz Gloria (znalci vědí). Podstatnou roli opět hraje také hudba, která obsahuje hned několik známých hitů jako Word Up, Saturday Night's Alright For Fighting nebo country klasiku Také Me Home, Country Roads, která je prakticky ústřední skladbou celého filmu. Zlatý kruh je tak alespoň pro mne fajn film, ale k dokonalosti mu přece jen něco chybí. Některé pasáže by se rozhodně daly zkrátit, především závěr filmu byl až moc nastavovaný a scény se Sirem Eltonem na mě také působili krapet nadbytečně. Samozřejmě i zde platí obecná pravidla o sequelech, takže snímek je místy možná až přestylizovaný (typickým příkladem je ústředí hlavní záporačky, které vypadá jako americká ulice z 50. let, což je aspoň skvělý nápad) a tak trochu zahleděný do sebe, takže je přístupný spíše pro fanoušky starých bondovek a špionských filmů obecně (takže pro někoho, jako jsem já) než pro většinového diváka (v tomhle ohledu byla na tom jednička přece jenom lépe). Přesto se, podobně jako u Strážců Galaxie, ani u Kingsmanů nemůžu rozhodnout, který díl je lepší. Tajná služba totiž rozhodně působí kompaktněji (a tomu kostelnímu masakru se jen tak něco nevyrovná) a u dvojky pro změnu zase odpadlo ono utváření hrdiny (no prostě origin), takže se jde rovnou na věc. Zlatý kruh tak pro někoho může být trochu zklamáním, ale já osobně jsem dostal skoro dvě a půl hodiny stylové zábavy, přepálené akce, popkulturních narážek a netradičních nápadů, které jsem si parádně užil, inu Matthew holt ví jak na mě.

Elitní vojenská jednotka G. I. Joe je zrazena, napadena a prakticky zlikvidována. Zbytek týmu pod vedením Roadblocka (Dwayne Johnson) se rozhodne pomstít své padlé kamarády a odhalit viníky tohoto vražedného spiknutí… Když hračkářský gigant Hasbro trhal kasovní rekordy s Transformery, tak si asi šéfové řekli, že by mohli zfilmovat i další své produkty, jako třeba figurky vojáků G. I. Joe. A tak se i stalo, snímek byl natočen, no co si budeme povídat, nebyl to žádný zázrak a kasovní rekordy také netrhal, přesto se o pár let později dočkal pokračování, kterým je právě G.I. Joe: Odveta. Ta představuje kupu nových postavy (a tím pádem i nové herce) a sází také na odlišný vizuál a celkové pojetí s větším důrazem na realismus (i když to je poměrně disktutabilní). Hlavně však nabízí jeden velký trumf a ten se jmenuje Dwayne Johnson. Jeho charisma totiž táhne celý film, což je velký rozdíl oproti jedničce (promiň Channingu, ale The Rock je prostě The Rock). Kromě Rocka a Channinga za ty dobré kopou ještě nevýrazný D. J. Cotrona, fešná Adrianne Palicki a další navrátilec Ray Park, jehož Snake Eyes opět nesundá svou helmu. No a pak tady máme Bruce Willise, jehož generál Joe Colton sice není tak zábavný, ani akční jak by mohl být, ale Bruceova účast rozhodně není na škodu. U záporáků sice má hrát prim ikonický Cobra Commander (taktéž zahalený Luke Bracey), ale mnohem zajímavější jsou jeho podřízení ať už je to Johnathan Pryce, Ray Stevenson nebo Byeong-heon Lee, všichni vypadají, že si své padoušské role docela užívají a to tak má být. O režii se tentokrát postaral John M. Chu, který točil především taneční filmy, ale zde ukázal, že dokáže ukočírovat i vysokorozpočtový akčňák. Faktem ovšem je, že Odveta není nijak přelomovým filmem, ale jako nenáročná akční oddychovka funguje téměř na výbornou. Děj plyne bez větších problémů, akce je tak akorát, nelze ji místy upřít určitá nápaditost a také přepálenost (krásnou ukázkou Snake Eyesův horský útěk), ale co bychom taky chtěli po filmu, kde jsou hlavní postavy vlastně plastoví panáčci. G. I. Joe je tak jeden z těch případů, kdy je sequel zábavnější než originál, a to se zase tak často nestává. Jasně vrchol filmového umění to není, ale mě to ke spokojenosti celkem stačilo.

Světoznámý symbolog profesor Robert Langdon (Tom Hanks) je právě v Paříži, kde představuje svou novou knihu. Během autogramiády za ním příjde francouzská policie, která jej odveze do Louvru. Tam mu kapitán Fache (Jean Reno) ukáže tělo správce galerie Jacquese Saunièrea (Jean-Pierre Marielle), který byl zavražděn a Robert se měl s ním ten den sejít. Pro policii se tak stává hlavním podezřelým, ale s pomocí Saunièrovy vnučky Sophie (Audrey Tautou) se Robertovi podaří uprchnout a při pátrání po záhadném vrahovi odhalí tajemství, které by mohlo otřást samotnými základy katolické církve… Kniha Šifra mistra Leonarda vzbudila svého času značný ohlas, protože autor Dan Brown si neodpustil hned několik kontroverzí směrem ke křesťanské víře, což pochopitelně vyvolalo pořádnou bouři nevole, ale jak víme, negativní publicita nemusí být vůbec na škodu a z knihy se tak stal obrovský hit. Její filmová verze rozhodně také nebyla žádný propadák a celkově si ze světových kin odnesla přes 750 milionů dolarů. To však bylo před 11 lety, kdy diváci byli především lační po skandálním obsahu než po kvalitní filmařině, takže se naskýtá otázka, jestli Šifra mistra Leonarda dokáže obstát i v dnešním světě, když už veškerý marketingový a mediální rozruch utichl? No, já myslím, že ano. Tom Hanks a Audrey Tautou jsou velmi sympatická dvojka, a i když obzvlášť u Toma jsem zvyklí na lepší herecké výkony (a také lepší účesy), tak jejich účast v tomto filmu je jednoznačné plus. Ono vůbec herecké obsazení je na známá jména poměrně bohaté (Jean Reno, Alfred Molina, Paul Bettany), ale všechny tyto herecké persony si s grácií sobě vlastní dává Sir Ian McKellen, který je v roli taktéž Sira Leigha Tebbinga naprosto skvělý a vévodí tak každé scéně, ve které se objeví. Na režisérské křeslo usedl oscarový Ron Howard, který prostě film pojal jako dobrodružný lehce mysteriózní blockbuster a tak ho natočil. Jako v každém správném filmu o hledání Svatého grálu nechybí starobylé chrámy a hrobky, tajuplné obrazy, šifry a artefakty, a to všechno udržuje diváka v napěti a v pozornosti, což není zase tak lehký úkol, když film trvá skoro 2,5 hodiny. Danu Brownovi a také scénáristovi Akivu Godlsmanovi se musí nechat, že velice dobře míchají historická fakta s fikci (nebo aspoň neověřená fakta chcete-li), takže tohle hledání Svatého grálu je zcela odlišné od klasického pojetí ve stylu starého dobrého Indyho. Šifra mistra Leonarda je tak zručně natočený film, který Vás (nebo aspoň mně) díky svému neotřelému (a lehce skandálnímu) námětu rychle vtáhne do děje a prakticky po celou dobu Vás bude bavit a udržovat v napětí, takže bigotní katolíci z filmu nadšeni příliš nebudou, ale pro nás ostatní je to velmi koukatelná filmová podívaná.

Otec Pedro (Bud Spencer) a otec G. (Terence Hill) vedou malou misii kdesi na ostrůvku v Jižní Americe. Zrovna ji však opouštějí, protože společně odjíždějí do přístavu Maracaibo, aby tam prodali letošní úrodu a nakoupili nové zásoby. Krátce po přistání zjistí, že bohatý a mocný markýz Gonzaga (Robert Loggia) snížil výkupní ceny plodin, což je příliš nepotěší, netrvá dlouho a dostanou se do potyčky s Gonzagovými muži… Filmy Buda a Terence zbožňuji už od dětství, přesto mi Dva misionáři dlouhá léta unikali, až nakonec zbyli jako jejich poslední společný snímek, který jsem ještě neviděl. Film je sice z roku 1974, ale pro mě tak měl film premiéru až v roce 2017 a vcelku nechápu, proč se tuzemské televize zdráhají tento snímek více reprízovat. Ale zpátky k Dvěma misionářům, ti jsou totiž naprosto klasickým snímkem Buda a Terence se vším co k tomu patří. Terence, jako otec G. je zde opět mazaný jako liška, no a Bud v roli ctihodného otce Pedra rozhodně nejde pro ránu daleko, tentokrát je to navíc o to pikantnější, že zde představují muže víry. Jinak zde nechybí osvědčené téma ochrany slabších a utlačovaných a všechny klasické ingredience, jako jsou rvačky, fórky a hlášky, Ricardo Pizzuti nebo hudba bratrů De Angelis. Ani tento snímek se neobejde bez klasického hamižného záporáka tentokráte v podání Roberta Loggii a tvůrci v čele s režisérem Francem Rossim si neodpustili ani menší kritiku církve, což nakonec celému snímku dodává i jistou hloubku. Takže pokud tuto italskou dvojici příliš nemusíte, tak těžko na tom tihle Dva misionáři něco změní, ale pokud filmy Buda a Terence máte rádi tak jako já, tak dostanete poctivý příděl zábavy v jejich klasickém stylu.

Čaroděj Balthazar Blake (Nicolas Cage) už po staletí bojuje proti silám temnoty a hledá po celém světe svého následovníka, kterého by mohl vycvičit v umění magie. A nyní ho konečně objevil v New Yorku, mladý Dave (Jay Baruchel) je slibný vědec a na kouzla moc nevěří, přesto svolí a po Balthazorově boku se začne učit umění magie. Jeho trénink se však zkomplikuje návratem Blakeova protivníka a bývalého přítele Horvatha (Alfred Molina)… V současnosti se studio Disney při produkci hraných verzí svých klasických pohádek nemusí ani příliš snažit, stačí jenom převést animovaný snímek do hrané podoby a úspěch se dostaví sám (viz letošní megahit Kráska a zvíře). Bývaly však doby a není tomu zase tak dávno, kdy se hoši od myšáka Mickeyho nebáli ještě trochu experimentovat, což je případ právě Čarodějova učně. Ten svým názvem (a trochu i pojetím) připomíná známý segment z filmu Fantasia, ale sami tvůrci vystavěli kolem základního námětu zcela nový příběh. Ten sice vychází ze známé artušovské legendy (ale opravdu jenom lehce), ale jinak si jede vlastní cestou, která sice místy poněkud drncá, ale dá se v pohodě zvládnout, prostě klasický souboj dobra se zlem říznutý nějakou tou magií a vysokoškolskou romancí, nic víc, nic míň. Samotný Nicolas Cage sice má za sebou i lepší role, ale i tak mu mentorská postava čaroděje Balthazara Blakea celkem sedí a s dlouhými vlasy, kabátem a luxusním fárem vypadá i patřičně stylově. To Jay Baruchel mi svým hereckým pojetím do role Davea úplně nesedl, i když typologicky se na roli outsidera celkem hodí. Osobně se mi ovšem nejvíce líbil Alfred Molina, který zde opět dokázal, že záporáky prostě umí, a to se vlastně ani nemusel moc snažit. Mírným zklamáním ovšem bylo vystoupení Monicy Bellucci, která se zde ukáže jen na začátku a na konci a v zásadě nic moc nepředvede, tohle tvůrci krapet zazdili. Absenci Monicy, tak vynahrazuje Teresa Palmer, jako Daveova dětská láska Becky, a i když milostný vztah mezi nimi je poněkud nepravděpodobný, tak aspoň nám nekňubům a geekům dává šanci, že sbalíme tu nejhezčí holku z okolí. Zajímavým zpestřením je také postava Drakea Stonea (Toby Kebell), který je jasným odkazem na Crisse Angela a další podobné „extrémní“ mágy. Co se týče triků, lokací nebo rekvizit, tak tady Čarodějovou učni není moc vytknout, tady si to hoši od Disneyho pohlídali. O režii se postaral osvědčený disneyovský režisér Jon Turteltaub, který zde opět dokázal, že sice své řemeslo zvládá, ale tak nějak neumí přidat nic navíc. Čarodějův učeň je tak vcelku nenáročnou, přesto docela zábavnou oddychovkou, ale na druhou stranu pokud se s tímto snímkem náhodou minete, tak se o žádný velký filmový zážitek neochudíte.

Barry Seal (Tom Cruise) je jeden z mnoha pilotů létajících na pravidelných linkách po celých Státech. Až do dne, kdy se potká s agentem Schaferem (Domhnall Gleeson), který Barryho naverbuje do tajné služby. Barry tak začne lítat do zemí Střední Ameriky a jednoho dne se dostane až k nechvalně proslulému Medelínskému kartelu v Kolumbii, pro které začne za velké peníze pašovat kokain do Spojených států… Toma Cruise mám celkem rád, protože je to jeden z těch herců, kteří s postupujícími léty zrají jako víno, takže jeho filmografii z posledních let mám docela dobře nastudovanou a nyní do ní můžu počítat i jeho poslední novinku Barry Seal: Nebeský gauner. Zde se Tom opět spojil s režisérem Dougem Limanem, se kterým natočil velmi povedené sci-fi Na hraně zítřka a i tentokrát svoji společnou práci neodflákli. Samotný film a jeho příběh mi hned několikrát připomenul De Palmův gangsterský opus Scarface (ale klidně zde můžete dosadit jakýkoliv jiný film o budování amerického snu ne zcela legální cestou). Jinak je Barry Seal prostě pilot, který se na nic neptá a nemá přehnaně morální postoje a celý film je o jeho cestě za bohatsvím. Ve většině filmů Toma Cruise platí, že on je za tu největší hvězdu, ovšem zde je to prakticky dokonalá one-man show. Samozřejmě je to dané scénářem, kdy postava Barryho prakticky neopustí filmové plátno (dokonce je samotným vypravěčem) a trochu toho prostoru tak dostává jen prohnaný agent Schafer v podání Domhnalla Gleesona a Sarah Wright v úloze Barryho manželky (ale i ti jsou zde víceméně do počtu, což je trochu škoda). Celý film má vcelku příjemnou retro atmosféru, který jenom podtrhují různé videokazetové nahrávky. Hlavním problémem celého filmu tak je onen prostý fakt, že i když je dobře napsaný, zahraný i natočený, tak přesto nemá to pověstné „něco navíc“, co zkrátka odlišuje ty opravdu povedené filmy od těch dobrých. Možná je to tím, že je film na můj vkus (vzhledem k celkové tématice) až příliš odlehčený, osobně bych uvítal o něco vážnější ráz, který by mohl umocnit celkový dojem z filmu. Navíc Barry sice má sympatickou tvář Toma Cruise, ale jinak je to pěkně vypočítavý chlapík, kterému všechno vychází (a když ne tak prostě změní stranu), což z hlediska napětí a zábavnosti není úplně to pravé, a když dojde už v závěru konečně dojde na pořádné drama, tak to celkový dojem z filmu sice vylepší, ale úplně nezachrání. Přesto můžu Barryho Seala s klidem doporučit, protože i když se nejedná o žádné filmové veledílo, tak je to solidní film, který stojí za zhlédnutí.

Bývalý voják Cameron Poe (Nicolas Cage) bránil svou manželku před bandou opilců a při rvačce neúmyslně zabil jednoho z nich. Následný soud však uznal Camerona vinným z vraždy a poslal ho na osm let do vězení. Nyní má být propuštěn a společně s dalšími vězni nastoupí do speciálního letadla vězeňské služby, které ho má odvézt na svobodu. Krátce po startu se však vše změní, protože letadla se zmocní nebezpeční vězni v čele s nevyzpytatelným Cyrusem Grissomem (John Malkovich)… Dnes už jméno Jerryho Bruckheimera nebudí takový respekt, ale zhruba před dvaceti lety byl prakticky každý jeho film zaručený trhák. Hlavní hvězdou jeho producentské stáje byl v té době především Michael Bay (Mizerové, Skála a Armageddon), ale zapomínat by se nemělo ani na Simona Westa a jeho debut jménem Con Air. Ten lze brát jen jako dalšího pokračovatele snímků, jako je Přepadení v Pacifiku nebo Boeing 747 v ohrožení, kde parta zlých hochů obsadí nějaký ten dopravní prostředek (v tomto případě letadlo) a osamělý hrdina si s nimi musí poradit (zkrátka taková Smrtonosná past). V případě Con Air však došlo k celkem zajímavé inovaci, protože vězeňské letadlo obsadí sami vězni a ten který si s nimi musí poradit je jeden z nich (poněkud nepřekvapivě je to sám Cameron). Do role tohoto nedobrovolného hrdiny byl obsazen Nicolas Cage, který sice není úplně prototyp akčního hrdiny z ranku Bruce Willise nebo Stevena Seagala, ale z dlouhou kštící, jemným strništěm a s nějakou tou svalouvou hmotou navíc je nakonec naprosto v pohodě. Proti němu stojí správně vyšinutý (ale jinak poměrně logicky uvažující) maniak Cyrus, kterého snad nemohl hrát nikdo jiný než John Malkovich. Ten má k sobě ještě několik dalších vrahounů v podání Vinga Rhamese, Dannyho Treja nebo Stevea Buscemiho, kteří stylově dotvářejí tuhle velice nesourodu partu únosců. Z plakátů na nás ještě shlíží John Cusack v roli agenta Larkina, který zde prakticky plní jen roli podpory pro Nicka Cage, a i když nehraje nijak špatně, tak v konkurenci Cage a Malkoviche zůstává tím třetím vzadu. V samotném příběhu není nouze o zvraty, napětí, akci i humor, prostě klasický poctivý akční blockbuster á la Jerry Bruckheimer. Jediné co si tvůrci mohli odpustit, bylo až příliš přepálené finále v Las Vegas, kde jako by Simon West a scénárista Scott Rosenberg nevěděli jak efektivně zakončit celý příběh,a tak vrší stále další a další destruktivní akci a navrch přídávají ještě pár dějových zvratů (asi aby to mělo ty správné grády). To však nic nemění na tom, že Con Air je jeden z těch akčních filmů 90. let, který dokáže na dvě hodiny spolehlivě zabavit, a o to v takových filmech jde především.

Generál Hummel (Ed Harris) se společně se svými vojáky zmocní nebezpečných chemických zbraní, které odveze na ostrov Alcatraz a hodlá je vystřelit na San Fransisco, pokud vláda nesplní jeho podmínky. Jeho požadavek je jasný, chce miliony dolarů pro rodiny padlých vojáků. Vláda a velení armády však o něčem takovém nechce ani slyšet, proto dá dohromady tým elitních vojáků, ke kterými se přidá také expert na chemické zbraně Stanley Goodspeed (Nicolas Cage) a bývalý agent John Mason (Sean Connery), kterému se jako jedinému podařilo z Alcatrazu utéct... V současné době pověstný král výbuchů Michael Bay tak trochu promarňuje svůj talent na hračkách od Matella, případně na zbytečnostech typu Pot a krev, ale v polovině 90. let to byla trochu jiná káva. V té době Michael v Hollywoodu teprve debutoval snímkem Mizerové, který produkoval úspěšný producent blockbusterů Jerry Bruckheimer a spolupráce to byla úspěšná, takže se o rok později sešli i u samotné Skály. A Skála je přesně ten typ filmu, který v nenabízí zrovná oscarový scénář, herecké výkony nebo režii, ale všechno dohromady tvoří naprosto parádní celek. Takže kde začít? No třeba u pana režiséra, Michael Bay zde naplno ukázal svůj filmový styl, takže pochopitelně nechybí pořádná akce, honičky, střílečky (a samozřejmě výbuchy), nahláškování hrdinové, armáda, pompézní scény, rychlé střihy, prostě všechny jeho ikonické trademarky tady máme a jsou přesně v takovém poměru, aby to ještě byla zábava. Ono samozřejmě by to bylo houby platné bez pořádně výživného námětu a scénáře, naštěstí i ten je tady přítomen a plní svou povinnost na výbornou. Ačkoliv na první pohled vypadá Skála jako ryzí akční film, tak místy má až překvapivě silnou hloubku, která je zosobněna v postavě generála Francise Hummela, který prostě není typický záporák (naopak je větší klaďas než někteří z těch co kopou za ty dobrý). Tak si to shrňme, dynamická režie máme, zajímavý námět a chytlavý scénář máme, takže co nám ještě chybi? Ach ano herci. Hned na úvod mé ódy je třeba říct, že celý film má skvělé obsazení, a to i ve vedlejších rolích (namátkou třeba David Morse, Michael Biehn nebo Claire Forlani), ale ústřední herecká trojka je prostě vynikající. Nicolas Cage v roli experta na chemické zbraně Stanleyho Goodspeeda si umí člověka získat hned první scénou (a snad jenom on dokáže zrušit Ferrari), Ed Harris má charisma na rozdávání a bezpochyby je to jeden z nejzajimavějších záporáků filmových dějin, no a pak tady máme Seana Conneryho, který prostě za doprovdou hlasu Vladimíra Brabce zraje jako víno a i přes ty vrásky a šediny, je to pořád ten stejný frajer, jako ve všech klasických bondovkách. Pochválit musím ještě hudbu pánů Zimmera, Gregsona-Williamse a Glennie-Smithe která do filmu perfektně pasovala, inu práce odborníka se pozná. Jasně, z uměleckého hlediska asi nemá Skála Michaela Baye příliš vysokou hodnotu, ale z hlediska filmové zábavy je to bez nejmenších pochyb jeden z nejlepších akčních filmů 90. let.

Květen 1940, přístav Dunkerk. Několik set tisíc britských vojáků čeká na evakuaci z Francie, dobyté německou armádou. Čas se krátí, Němci postupují, Francouzská armáda jen s velkými obtížemi drží obrannou linii a evakuačních lodí je málo. Na záchranu vojáků se proto z Anglie vydává flotila lodí tvořená převážně dobrovolníky, kteří dávají v sázku svůj život i majetek, aby obklíčené vojáky dostali zpátky domů… Jo v dnešní době už jméno známého režiséra není automaticky záruka slušných výdělků (a mnohdy také kvality samotného filmu), ale i zde existují výjimky, nebo aspoň výjimka a ta se jmenuje Christopher Nolan. Tenhle chlapík, jehož filmy mně z nějakého důvodu často míjejí (a přitom bych je rád viděl), je prostě fenomén, který umí natočit film, který se líbí kritikům i divákům a především umí vydělat pořádný balík peněz. Ale když rozhlásil, že chce natočit válečný snímek, ve kterém se hlavně prchá z boje, tak jsem si řekl, jasně bude to povedené, ale bude to vlastně někoho zajímat? Bude, protože Nolan. Ten si vybral zfilmování slavné operace Dynamo, tedy evakuaci britských vojáků od Dunkerku, což je téma, které se filmovým zpracováním spíše vyhýbá (výjimkou je třeba solidní Víkend na Zuydcoote s J. P. Belmondem), ale přesto má svoji sílu a potřebnou osudovost. Christopher rozdělil samotný příběh do tří linií (vojáci na pláži, dobrovolníci na moři a piloti ve vzduchu), postupně se tak jednotlivé pasáže prolínají, až se nakonec spojí. S tím sice souvisí jeden problém (viz níže), ale podstatné je, že i když se zde objevují prakticky neznámé postavy o kterých se skoro nic nedozvíme (dokonce mnohdy ani jméno) a spousta scén je jen s mninimem dialogů, tak přesto je snímek zajímavý, záživný a napínavý od začátku do konce. Nejspíš je to dané tím, že Christopher má minimálně v tomto snímku (a věřím, že i ve všech, které natočil) skvělý cit pro to, aby zdatně balancoval mezi snímkem, který má svou uměleckou hodnotu a snímkem, který má bavit (a teď nemyslím, že by se u toho člověk měl řezat smíchy). Snímek sice nemá hlavního hrdinu (nebo se tak aspoň tváří), ale pro mě jím byl hrdinný pan Dawson ve skvělém podání Marka Rylance, který si mě získal už v Mostu špionů, ale zde jasně dokázal, že to nebyla náhoda. Pochvalu zaslouží také Kenneth Branagh, Tom Hardy a můj oblíbenec James D´Arcy a vlastně všichni ti méně známí (no dobře Cilliane Murphy ty sem tak úplně nepatříš) až neznámí herci a herečky, protože všichni do jednoho odvedli kvalitní práci. Značný podíl na skvělém budování atmosféry má samozřejmě hudba Hanse Zimmera, která by sice bez odpovídajícího obrazu byla neposlouchatelná, ale v kombinaci s děním na plátně je ten tikot hodin naprosto přesně trefený motiv. Geniální je ovšem zpracování celého filmu, protože tady jde jasně vidět, že se pracovalo poctivě bez zeleného plátna (nebo aspoň s minimem), samotná výprava filmu je prostě perfektní, a když se to spojí s bezchybnou kamerou Hoyte Van Hoytemy, tak je to naprosto jedinečný zážitek. Na Dunkerku se tak opravdu těžko hledá něco, by stálo za kritiku, osobně bych snad jenom nerozděloval příběh do tří časových linií, protože jsem v tom nenašel žádný pozitivní efekt (osobně jsem byl naopak místy celkem zmatený, protože jsem myslel, že se vše na plátně odehrává ve stejném čase). Takže je Dunkerk nejlepším válečným filmem všech dob? No asi ne, přece jenom za ty desetiletí filmové historie, je tu mnoho stejně schopných kandidátů, nicméně to nemění na faktu, že se jedná o jeden z nejlepších filmů posledních let.

Železničář Jan (Radoslav Brzobohatý) je hlavou rodiny Novákových, která, krom lásky k lokomotivám, sdílí také lásku k hudbě. Za svoji práci u železnice byl vyznamenán, jeho nejmladší syn Martin (Oldřich Kaiser) odmaturoval, starší syn Pepa (Jaromír Hanzlík) je ženatý a vdaná je i jeho dcera Lída (Hana Maciuchová), vše je tak, jak má být, ale tato idyla bohužel nemá dlouhého trvání… Autoři legendárních Chalupářů Václav Borovička a František Vlček starší se po několika letech zase sešli a napsali klasicky třináctidílný seriál o radostech a strastech jedné pražské rodiny, a i když kvalit Chalupářů tento seriál rozhodně nedosahuje, tak přesto Dynastii Nováků nemůžu úplně zatratit. Pánové scénáristé vsadili na všemožné vztahové trable, kterými si projde skoro každý člen této rodiny a společným jmenovatelem je ve většině případů nevěra (spíš tušená než skutečná), ale zatímco v případě Lídy a jejího manžela Emila (Oldřích Vízner) je to ještě docela zajímavé, tak když se podobná situace opakuje i u dalších Nováků, tak to už začne krapet nudit. Na druhou stranu se musí nechat, že je příběh místy i docela vtipný a pobavilo mě hned několik trefných hlášek. Seriálu bohužel nechybí ani určitá politická angažovanost, která sice není tak okatá jako u jiných seriálů (třeba notoricky známých 30 případů majora Zemana), ale je tady a seriálu příliš nepomáha ani neustálé moralizování Honzy Nováka prakticky ke všemu možnému, nejčastěji však k synovi Pepovi (který jako mistr v autoservisu rád dělá melouchy), nebo ke kolegovi Hamplovi (Josef Somr), který kromě častých absencí, ještě rozkrádá státní majetek. Situaci tak zachraňuje především velmi dobře zvolené herecké obsazení, díky kterému jsem se vždy těšil na další díl. Tomu kraluje Josef Kemr v roli dědečka Maxe, který má bez debat ty nejlepší a nejvtipnější scény (navíc ten jeho model železnice je prostě top), Radoslav Brzobohatý má i tady charisma na rozdávání, ale doplácí na to, že jeho postava je až moc velký klaďas, ostatní členové rodiny (Hana Maciuchová, Oldřich Kaiser, Jaromír Hanzlík, Oldřich Vízner, Kateřina Macháčková) možná nepodávájí nijak excelentní výkony, ale s jejich hraním jsem byl spokojen. Navíc mají oporu ve svých hereckých kolezích ve vedlejších úlohách, třeba v Petru Nárožném, Ivě Janžurové nebo Karolině Slunečkové. Dynastie Nováků je tak spíše průměrným seriálem, na který se, díky příjemně nenáročné atmosféře, humoru a výbornému hereckému obsazení, dá v pohodě koukat.