Recenze (891)
Deník Dity P. (2013) (pořad)
Rádobyemancipovanost odkrývající konzervativní myšlení tohoto typu ženušek.
My, zázračné děti (1958)
Ironický (zároveň mírně idylický) způsob zobrazení v lecčems blízký Povídkám ze starého mocnářství nebo Dědečku automobilu, i když mnohem političtější. Zároveň důkaz, že i Němci mohou být autory inteligentního humoru.
Vrahové mezi námi (1946)
Neorealistický film-noir v těsně poválečném Německu reflektující téma pro Německo dodnes aktuální - vinu Němců za 2. světové války.
Die Halbstarken (1956)
Západoněmecká varianta filmů Divoch a Rebel bez příčiny nemá onen americký romantický odér, ale realistickou ukotvenost v prostředí, z něhož pořád ční, proč byl nacismus (nejen ve scéně nákupu pistole) v této zemi tak přitažlivý jak pro generaci maloměšťácký uťáplých tatíků, tak v generaci zdánlivě bouřících se mladíků (že je to jen na oko, o tom svědčí sny hlavního hrdiny - usadit se, mít barák, ženu a děti - v tom je mimochodem dost podobné vyznění s o něco pozdějším britským V sobotu večer, v neděli ráno). Proti americké prudérnosti je tu v dosti jasných náznacích zobrazena i rozbujelá nevázaná sexualita (mladík z buržoazní rodiny Maria spí s rodinnou služkou Helgou, hlavní hrdina s patnáctiletou, její představitelce Karin Baal bych tedy tak nízký věk nehádal, ačkoliv byl reálný). Výborný je i stylový dobový jazz znějící v hudební složce filmu.
Avida (2006)
Vnějškový surrealismus, jsem přesvědčen, že don Luis by byl s výsledkem nespokojen, mimo jiné pro chtěnost a nedostatek lehkosti stylu. Bavil jsem se jen u herecké etudy mého oblíbeného režiséra C. Chabrola.
Elena a muži (1956)
Karneval malovaný impresionisty s anarchistickými názory.
Ideál septimy (1938)
Propaganda předjímající nechutnosti druhé republiky (viz řeč G. Nezvala ke studentkám plus předscéna a děj operety, která je předváděna v divadle).
Muž v šedém (1943)
Mezi italským, ruským a britským zpracováním melodramatického romantismu dávám přednost prvním dvěma.
The Picture of Dorian Gray (1945)
Dekadence v expresionistické interpretaci.
Horoucí srdce (1962)
Existenciálně interpretovaná Němcová jak scénářem F. Pavlíčka (velkého milovníka osobnosti a díla Němcové), tak konečnou realizací (Vávra, Tusar) s kongeniální Srnkovou hudbou, ladící impresionisticky poklidnému tempu filmu. Herecké výkony dobově špičkové (hlavně Ráž a Bohdanová, i Lukavský není neuvěřitelný), takhle to už v 70. letech moc nešlo, neřku-li dnes. Pouze závěr s Havlíčkovým pohřbem mi přijde moc rychlý a k civilistnímu předešlému pojetí tolik neladící.