raroh

Na filmu je dost vidět, že vychází z divadelní adaptační hry E. F. Buriana (včetně hereček jeho divadla Marie Burešové a Loly Skrbkové, v následující Cestě do hlubin se pak uplatnili Vnouček a Hrušínský), který měl film původně točit. Avantgardní postupy inspirované nejen z Mejercholda a Brechta Frič dosti (jak bylo jeho zvykem) uhladil, přesto něco z křiklavého odrazu českého dobového školství ve filmu zůstalo. Je pak paradoxem, že tento útok na prvorepublikovou pedagogiku (za což byl autor knižní předlohy J. Žák popotahován) je brán mainstreamovým publikem jako jakási nostalgie stojící v jedné lajně s červenou knihovnou. To ani náhodou!

Chladnější varianta Viscontiho Posedlosti, která by fungovala ještě lépe jako němý film, s najazzle provokativní Fuskovou hudbou.

Pod tímto si představuji skutečně lidový humor až na kost.

Dekameron po česku včetně jako vždy skvělého Jana Klusáka coby autora hudby.

Skvělá jazzová muzika Karla Velebného!

Typická svěrákovská kýčovitá didaktická moralita, kterých mám plné zuby.

Výborná adaptace německého romantika C. Brentana, autora filozofických pohádek.

Anglický humor po česku.

Situačně dosti realistické, až na mírně papírové dialogy.

Scénář Carrièrův pokračuje v duchu těch, co psali spolu s donem Luisem, jenže Ošima je spíše japonskou paralelou Godarda. Podobně i angličtina, která zní ve filmu častěji než francouzština, k této freudovské burlesce tolik nepasuje.