raroh

Milostný příběh mladých ruských revolucionářů, z nichž Esfir pochází ze značně asimilovaného židovského prostředí. Děj je situován do revoluce roku 1905, včetně pogromů vyvolaných carským aparátem. Film je znám spíše pod názvem Protiv voli otcov. Z hlediska dějina divadla je podstatný fakt, že ve filmu hrají herci divadla Ha-Bima, které se koncem 20. let z SSSR přemístilo do tehdejší Palestiny. Novou hudbu k filmu pro smyčce a klavír napsal Jan Grunt, premiérováno 17. září 2013 od 18 hodin v Oddělení pro vzdělávání a kulturu Židovského muzea v Praze Maiselově 15 od 18 hodin.

Expresiosticky temné dokumentární drama o Hirši Lekkertovi (židovském revolucionáři z radikální socialistické strany Bund), který spáchal atentát na carského místodržícího roku 1902 jako odvetu za tvrdou odvetu vůči ruským revolucionářům. Záběry z vězení mají v kameře I. Kozlovského skoro nádech z filmů R. Wieneho, scény z ortodoxního židovského prostředí velmi dokumentaristický charakter. Film se promítal s novou hudbou Jana Grunta v duchu Mahlerově a R. Strausse 26. listopadu 2013 od 18 hodin ve Vzdělávacím a kulturním centru pražského Židovského muzea, Maiselova 15, 3. patro.

Výběr představitelů rolí dokonalý, kamera podtrhuje drsnou atmosféru syrového londonovského světa (i když použitý - spíše uhlazenější než syrový - jazz motivy Edena posouvá více směrem k naší současnosti). Existencionální drama par excellance.

Poeticky (kamera se přímo mazlí s každým záběrem) pojatá etnografická pohádka, tak jak uměl v českém filmu jen Jan Schmidt (nebo Václav Krška), problémem je jen dabing, v těch dobách předimenzovaně používaný i na slovenské herce, a typická Liškova hudba (syrový folklor by byl ještě více umocňující). Symbol slepičky ve folklorním pohledu na sexualitu je celkem průhledný - a je koneckonců důkazem nesmyslného chápání pohádkového folkloru jako dětského žánru (přesto mě už v dětství dokázala baladičností a fantazijní imaginárností tato pohádka získat do svého světa).

Výtvarně stylizovaný film do podoby sovětské avantgady těsně porevolučního období (třeba takového Petrova - Vodkina), využívající i dalších postupů avantgardy divadelní (Mejerchold), básnické a hudební. Třebaže je snímek oslavou jedné existující komuny a bolševické revoluce jako celku, estetika filmu, která se zmaloměšťáčtělému a konzervativnímu SSSR rozhodně nehodila, však narazila na odpor podobný Askoldově Komisařce, tudíž hlavní režisér snímku hlavní (uměleckou profesí spisovatel) Jevgenij Šiffers se k dalšímu natáčení dostal až v roce 1991. Působivost Pěrvorossijanů dotváří tradičně nápaditá kamera Jevgenije Šapira (nasnímal i adaptace Čajkovského oper Piková dáma a Evžen Oněgin) a hudba Nikolaje Karetnikova, navazující třeba na takového Šostakoviče.

Vávra s Pečenkou jsou velmi vynalézaví (k tomu Poncova skvělá modernistická hudba), ovšem Pujmanová je pro mě upjatou rádobypsychologickou měšťanskou (nic na tom nezměnilo její pozdější se připnutí ke komunistické straně, bytostní levicoví prozaici jako Vančura či Konrád by takovéto téma ozvláštnili poetickým jazykem) autorkou se strojeným jazykem a vykonstruovanou zápletkou. Člověk si to ještě víc uvědomí v porovnání s životnější spisovatelkou Marií Majerovou, jejíž skutečně aktuální Panenství natočil Vávra chvíli před tímto.

Adaptace stejnojmenné Kuprinovy novely o oděské zaplivané pivnici pojmenované podle krále pivařů. Naturalista Kuprin zobrazil hlavně rychlé dějiny, jak jimi procházelo Rusko na začátku 20. století do revoluce 1905, ústřední postavou není však nakonec prostředí (což naturalisté dělali), ale nadaný židovský houslista zde každodenně hrající. Díky tomu není nejzajímavějším filmem o takovémto muzikantovi americký nostalgický muzikál o Anatěvce, ale syrově barvitý koncert (houslista s pianistou zvládnou jak oděské odrhovačky, tak romantickou klasiku 19. století) z pajzlu, který bych velmi rád navštěvoval. Závěrečná scéna brutálního pogromu, pojatá estetikou němého filmu, zážitek jen korunuje,

Anny skvělá (proti nijaké Mandlové), skvělá kabaretně laděná scéna tradičně opilého Futuristy s pianovou improvizací s Novým, ale ty maloměšťáské tendence v pohledech na moderní hudbu (myšleno vážnou) - ty mi teda lezly krkem! Copak E. F. Burian, Ježek, Martinů, Pavel Haas u nás (když pomineme Prokofjeva, Stravinského či Šostakoviče) nepsali sdělnou a i v jazzu inspirovanou muziku? Sentimentální slaďáky, které se líbily hlavní hrdince, byly spíše z rodu pokleslejších operet. No a náhled na manželství vyzněl v podobném duchu. Nicméně komediální běh a invenční nasnímaní živé Ondrákové film činí pro mě hodně dobrým zbožím /minimálně za scénu s frťany - tu si budu pamatovat - jako karbol, jako rybí tuk etc. !/.

Sice Václav Voska jako židovský lichvář Konforti vypadá více jako Žid polský (pokrývky hlavy v Sarajavě vypadaly jinak), nikoliv sefardský (včetně přízvuku - pouze v jednom momentu, kdy zazní ladino, v inscenaci zjednodušeně označeným za španělštinu, jsme blízko realitě), přesto jde o inscenaci zajímavou, v níž mimo jiné bluesový Michal Prokop zní ve zpěvu skoro jak pravověrný Balkanec.

Opilecké tlachání.