theSaint

Tak tohle bylo překvapení. Nemilé.  Pokud by mi někdo řekl, že je tohle z produkce Netlixu, nevěřil bych mu.  Netflix, který má dokumenty na zcela špičkové úrovni, obzvlášť ty sportovní, se zcela zapřel. Tato jakási tklivá adorace sportovního velikána, protkána něžnou hudbou od začátku do konce, je tak neúnosně unylá a nudná, že jsem na první pokus nedokoukal. Zcela bez energie, originálního pojetí, bez hloubky, klouzající po povrchu, bez invence v příběhu či zpracování, nic neříkající. Laxnost bez jakékoli snahy tomu dát přesah či dramatickou linku, koule, nebo snad konfrontaci se Schumacherem- jezdcem, jakožto někým, kdo byl osinou  v zadku ostatním jezdcům.  Nic. Jen se tak tiše našlapuje, točí se fotografie a to vše dokola celé 2h. Až podezřele málo účinkujících, na to, jaká megahvězda to byla- že by se snad o Schumacherovi mohlo říct něco negativního? Pro takové prvoplánové adorace nemám pochopení. Něco tak nezáživného jsem už dlouho neviděl. Schumacher si zaslouží výživnější přístup.

Přesné herectví. Přesná režie. Možná nuda, ale já si tu nudu užil krásně. Damon perfektně. Rovný obyčejný dělňas v jeho podání prostě přiroste k srdci i když má nějaký ty mezery. Především má ale páteř.

Bavil jsem se, oceňuji osvěžující, odvážný přístup, který není pro široké publikum. Obzvlášť v tomhle žánru. Krásný vizuál. K zamyšlení.

Bob Ross je legenda. Jeho, dnes už kultovní, malířský pořad je až meditativní záležitostí. Během let si pouštím 'The Joy of Painting' i před spaním, uklidňující hlas a zvuky při malbě (tahy štetcem po plátně, poklepání na paletu, polknutí či výdech Rosse) dokonale fungují jako ASMR. Bob si rozhodně svůj dokument zaslouží. Syna je mi upřímně líto, odpornost některých lidí nezná mezí. Netflix má dokumentární stránku pokrytou a provedenou opravdu skvěle. To se musí nechat. Dříve nebo později pár obrazů s Bobem namaluji.

Dost mi to připomínalo Castelvanii (kterou žeru) , kresbou, stylem, pojetím hlavní postavy, prostě vším. Ovšem uvítal bych, zrovna tady, aby tvůrci trochu z té úspěšné šablony vybočili. Slovanskou mystiku jsem z toho necítil ani zdaleka. Každopádně, krvavých anime není nikdy dost, takže vlastně spokojenost.

Tak tomu říkám životní příběh.

Před 20 lety jsem byl na "Veronice" v kině. A stále si pamatuji ten pocit. Krásný.

Finální zvrat to pohřbil. Jako vážně?

Zrušit mýho milovanýho Raye, to mě zasáhlo přímo do srdce. Fuck.

Upřímně nechápu z čeho jsou všichni tak nadšení. Celkem standartní chujovinka, která je s každou řadou horší.