Mlle

Jedním slovem úžasné! Tento projekt se, jak se zdá, povedl do nejmenších detailů. Jsem unešena z tolika krásy, v Haliči i v Polsku je co obdivovat! Dokument je navíc vyváženě vystavěný: informace se střídají s přiblížením historie, památek, poetické přírody, pestré kultury i bezpočtu gastronomických lákadel ve správném poměru. Průvodcem není nikdo jiný než sympatický pater Czendlik, jehož vlídnost prostupuje představováním dechberoucích krás jako příjemný bonus. Možná, že je ale právě taková vlídnost podstatou, která veškerou krásu kolem nás propojí ve svět, jež nám učaruje… Těším se na další díly!

Dokument v jedné paletě smíchal barvy života výjimečně talentované ženy se stínem doby, která jí – jako mnoha jiným ženám malířkám – dala šanci. Co z této šance proměnila Vigée Le Brun, však předběhlo většinu z nich. K období přechodu versaillské rozhazovačnosti v revoluční teror, a přes krutovládce na vojenském koni zpět do měšťanských kulturních revolucí 19. století, se obtížně přistupuje bez typizace a zaujetí stanovisek. Jak vidíme i na příkladu Vigée Le Brun, politické názory kterékoliv z bojujících stran jsou nakonec to poslední, co zůstává jako historicky důležité. Lidé žijí své životy, přimykají k době, těžko si odvykají a využívají šancí, které buď mají, anebo nemají. Vigée Le Brun je skvostným příkladem malířského umu, kteří mnozí malíři (nejen ti současní) ve skutečnosti postrádají, a tak je na její obrazy radost pohledět. Plánovitě předběhla soudobé instagramové filtry a v rámci dobrého PR své chlebodárce činila na obrazech půvabnějšími a jejich věhlas jasnějším. Inu, s tím věhlasem to tak přímočaré nebylo… Dokument zpracovává život malířky, jejích blízkých i historické pozadí s adekvátní podrobností a schopností seznámit diváky s tím podstatným. Je podmanivě zpracovaný, vizuálně působivé je prolínání herců s obrazy, v nichž se pohybují.

S odstupem času (18 let po odvysílání) se na film dívám ještě trochu jinak. Vidím, že se Sophii Coppole podařilo kouzlem nechtěného natočit trefnou generační výpověď, která naznačuje i něco víc – „we are too young to reign“ je totiž problém celé stávající společnosti – osvícenci a Velkou francouzskou „revolucí“ jen odstartovaný. Začalo vládnout mládí. Je to roztomilé, nezávazné, plytké, rozverné a všechno to vypadá jako hra. Dokud je ovšem z čeho žít. A pak už zase není z čeho narychlo posbírat zkušenost a s nastalou situací se vypořádat. Zkáza je nevyhnutelná. Ovšem stále jde v první řadě o obrazově a zvukově fantastickou koláž, která přibližuje konec 18. století stylově nebývale přesně, a na plátno nostalgicky přenáší vrtkavé, ale nezapomenutelné okamžiky prožitých rozbřesků slunce za zvuků fenomenálně poskládaného hudebního doprovodu. Rameau, Lully, Siouxsie, Cure, New Order, Vivaldi, Strokes, Aphex Twin, Air, Scarlatti – v tomhle úžasném kaleidoskopu se sklíčko po sklíčku přesýpá bezútěšnost i hluboká krása momentů, které s osudem Marie Antoinetty sdílíme.

Wow. Poláci natočili jeden z nejlepších historických snímků posledního desetiletí – ty další nelepší jsou ostatně často také polské provenience. Slavná Mostowiczova předloha může být na své nové provedení hrdá, není bez zajímavosti, že i ona vznikla původně jako scénář. V novém snímku oceňuji hlavně autentické dobové ukotvení (architektonické, kostýmní, hudební, scénáristické i další), díky kterému působí příběh věrohodně. Různé moderní pokusy ukazují, že chceme-li kvalitní výsledek, jinak k historické látce přistupovat nelze. Herci jsou už tradičně v Polsku vynikající, až se divím, kde se ty skvělé a stále nové tváře berou. Významné jsou scénky z židovské hospody, ve které se schází celá ves. Původní románový příběh i z něho odvozený film je odrazem doby i čehosi všeobecně lidského, co jsme ještě nedávno považovali za nadčasové. Chraňme si to, i když už nám z toho mnoho nezbývá. Linky na původní filmy: https://www.csfd.cz/film/196791-zazracny-lekar/recenze/, https://www.csfd.cz/film/136865-mastickar/recenze/, https://www.csfd.cz/film/526989-profesor-wilczur/recenze/

Dokument, který je Jana Blažeje Aichela Santiniho skutečně hoden. K jeho realizaci byli přizváni odborníci, komentátoři jsou z nejpovolanějších (Vlnas, Macek, Biegel). Režisér Hájek je expert na svém místě. Citlivé detailní i aerozáběry odhaluji působnost Santiniho díla v celé jeho šíři. Při setkání tváří tvář s mocností Santiniho až transcendentálního nadání jsem vždy hluboce zasažena a pohnuta. Jestli je na světě něco uměním, je to právě jeho dílo. A stejně se dojímám i zde – děkuji za krásné zprostředkování. Jak o Santinim trefně na konci představení jeho díla i toho mála, co víme o jeho životě, poznamenává Vít Vlnas: „Je to architekt, který se vymkl stylové vázanosti své doby, protože u něj už čas ani prostor nehrají roli, která obecně svazuje umělecká díla. On se skutečně vymkl řádu a zákonitostem, překonal tento koloběh a vytvořil něco, čím překonal sám čas. A to se podařilo opravdu jen velmi význnamným tvůrcům v dějinách umění.“ Někdo by se měl konečně vydat do Itálie a objevit tam Aichelovy projekty z jeho cest „za Borrominim“. Mohly být něčím, co mu pomohlo otevřít dveře u českých a moravských objednavatelů. Byť na počátku jeho umělecké dráhy pomohla asi i „protekce“ přes známé rodičů – jeho kmotrem byl přece samotný Lurago – nevěřím tomu, že na svých cestách nic neskicoval. Potěšilo mě, že dokument představil i Santiniho hospodářské a „druhotné“ stavby, byť jen okrajově. Přála bych si, aby jejich unikátnosti bylo věnováno mnohem víc pozornosti. Je skandální, když se k Santiniho stavbám staří a noví majitelé chovají stejně, jako tomu bylo a je v případě zámku v Lázních Bělohrad, který zde byl také představen. Ten dlouho plesnivěl, využívaný coby skladiště a útulek pro místní bezdomovce. Posléze v něm byla započata rekonstrukce, která ale probíhá spíše akademicky a podoba zchátralého zámku se zatím nijak nemění. V plánu je zřídit zde restauraci (!!!) s kavárnou a domovem důchodců, což považuji za krajně nevhodný způsob využití. Město by svým seniorům mělo postavit novou budovu. Výjimečnou architekturu není možné architektonicky přizpůsobovat praktickým nárokům, které domova pro seniory nezbytně vyžadují (o devastaci restauracemi ani nemluvě). Stav zámku v Lázních Bělohrad je prototypem neschopnosti památkové péče v Čechách a olbřímí ostudou města Lázně Bělohrad.

Kalmarská unie. Pro mě poněkud méně probádaná část historie, takže jsem si ráda rozšířila obzory o příběh falešného krále Olafa i to, co mu předcházelo. Ve skutečnosti to byl saský selský synek a jeho matka se prý také jmenovala Margareta, královna to ale nebyla ;) Nevím už ani, kolik je to let, co jsem viděla takto kvalitně natočený historický snímek. A nevím také, co bych tu pochválila víc. Zda uhrančivě střízlivou výpravu, která se neutápí v jalových efektech, náhražkách a maskování nedostatků nedotaženou AI, nebo důraz na naprosto fenomenální a brilantní herectví všech, ovšem v čele samozřejmě s neuvěřitelně silným výrazem Trine Dyrholm. Díky bohu nejde o žádnou fantasy, ale pouze o alternativní historii drobného časového úseku v době vlády jedné šikovné, mocné a především zcela skutečné panovnice, vsazenou do historických reálií. V dějové linii ožívá bezútěšná Sofiina volba konfrontovaná se zájmy celku i reálnými možnostmi světa. Kulisy životního prostoru aktérů jsou netradičně realistické, což prohlubuje dojem uvěřitelnosti a do příběhu silně vtahuje.

Excelentní forma. Z deníků berlínských občanů různých sociálních skupin, politických přesvědčení i povah vystupuje mnohavrstevné svědectví složité předválečné doby. Ze záběrů nic netušících Němců, ze zápisků plných trivialit i všedních starostí, z kyselých tváří posmutnělých rozčarováním a vyčerpáním ze zlatých dvacátých, kdy se žilo na max, ale nikomu to nic nepřineslo, i z ulic plných SA mašírů, ze všeho toho děsivě mrazí. Podobně jako ze známého knižního svědectví Sebastiana Haffnera, jednoho z emigrantů z předválečného Německa (Příběh jednoho Němece). Z obou materiálů je zjevné, že Německo stálo na rozcestí, na kterém strach z rudého teroru vehnal i středové umírněnce neprozíravě přímo do Hitlerovy náruče. Ještě snad týž rok jich spousta poznala, že dopustili průšvih. Ale už nebylo moudré to přiznat. Zatímco Haffnerovo svědectví je osobní a motivované od začátku ostrým světonázorem, z dokumentu vyvstává doba plastičtěji a dramatičtěji. Blahobyt maloměšťáků, které ani majetek ve šlechtice nepromění, křiklavě kontrastuje se zástupy přehlížených chudých v nevytápěných, plesnivých bytech. Bezcitný individualismus slavil svůj hedónistický trumf. V předcházejícím desetiletí přinesl uvolnění morálky do extrémů. Sexuální perverze i střílení na ulicích byly tak běžné, že je nikdo nepovažoval za nepatřičné. Jako logický důsledek přišla totalita. Obrat o 180 stupňů, vstříc oddanému kolektivismu a zaprodání vlastní duše. Hlavně to všechno napravit! ;) Goebbels, který si hraje na Hitlera, a Hitler, který si hraje na Mussoliniho, i když si drží ruku na poklopci. V nově nabyté roli působí nejistě a jako slon v porcelánu. Za několik měsíců se na svém tučném výsluní stihne notně zakulatit. Stále bez pervitinu, s nímž později získává sebedůvěru a ztrácí poslední zbytky rozumu. Jedna velká hnědá fraška, která předstírá, že zachraňuje svět a dopřává Němcům konečně to, po čem touží. Masy nerozhodných, ochotných přiklonit se na jakoukoliv stranu, na kterou bude třeba. A co když to bude opravdu lepší? Po Židech nikomu nic není… Záběry šťastných středostavovských rodinek připomínají paradoxně adoraci konzumu v pozdějších sedmdesátkách. Kolektivistické hry, ve kterých je jeden za všechny a nikdo za jednoho. Zabití stovek jiných, ale mediální pláč nad zabitím dvou vlastních. Adorace blond vlasů, které mají v Německu jen Prušáci. Nebetyčná prostota ve tvářích mávajících. Hlupáci a příštipkáři těšící se konečně na příležitost – ve světě, kde nerozhodují schopnosti, ale rasa a správný názor. Podvody těch, kdo se ničeho neštítí. Sebevraždy jiných, pro které svět nemá budoucnost. Kdo by to čekal, že si tuto zkušenost neprožijeme proto, abychom ji zanechali za sebou, ale proto, abychom ji v nových dobových kulisách křísili za sto let znovu… „Nikdo, s kým jsem mluvil, nevěřil tomu, že by se toho žhářství dopustili komunisté.“ Oba dva díly jsou mistrně namixované. Jsou napínavé, i když už víme, jak to celé dopadlo.

Jednička (’56) je skvělá. Je to totiž románová klasika. Máme tu archetyp d’un villain, jehož proměna v un héros je přitažlivou sázkou na jistotu. Tím spíše, když ho znázorňuje někdo tak charizmatický a přirozeně okouzlující, jako je Sabin Tambrea, a to v historických kulisách doby neméně šarmantní a plné pestrých a zásadních společenských i morálních výzev. Pokračování (’59 a ’63) ale už připomínají sedmdesátkové komunistické seriály – povrchní maloměstská idylka odehrávají se navíc v epicentru výbuchu všech možných umakartů a podobného nevkusu, který s sebou „retro“ desetiletí přinesla. Rodina se morálkou pohybuje někde mezi staropanenskými drbnami ze všech těch Adamů Dalglieshů a Midsomer Murders, které zůstávají jaksi exemplárně v mezilidském pokrytectví padesátých let, ať se odehrávají kdykoliv, a českými Dynastiemi Nováků, My všichni školou povinní apod., což ji činí nezajímavou a fádní. PS: Oceňuji, že Česká televize vysílá seriál v původním znění, takže jsem si po letech první skvělou sérii ráda připomněla.

Kvalitně natočený (přes hodinu a půl dlouhý!) časosběr o zajímavých mladých lidech s problémy. Ty nejsou způsobené jen tím, že jsou dívky (a jeden chlapec) z dětského domova. Dětský domov posouvá startovní čáru dozadu o pár kilometrů všem. Ale lidem s ne úplně prospěšnými (vrozenými i získanými) tendencemi ještě mnohem dál. A v dětských domovech je přitom takových dětí většina. Také dívky v dokumentu jsou z rodin, kde sociálka zasáhla z oprávněných důvodů, které jsou ve většině těchto rodin zjevně mnohageneračním problémem… Vidíme, že dětský domov je pro ně v tomto případě nepochybně lepším řešením. Ale zároveň není nastaven tak, aby se špatnými tendencemi přenášenými z rodin pracoval – tak, jak by to s některými z nich dokázala funkční rodina. A tak se na strastiplné cestě dívek životem kupí směsice špatných začátků (počátků), která cestu k normálnímu životu oddaluje. Některé dívky se k němu propracují, pro jiné je to zatím nedostižný cíl. Jedna dívka začne své problémy předávat dál i svým dětem… Dokument ukazuje, jak nefunkční může být „pomoc“ v domovech na půl cesty a že systém, do kterého teče přece jen poměrně dost peněz, ve skutečnosti funguje jen tak napůl. Tak například pracovní návyky si v domově děti vůbec neosvojí. Vidíme, kdo je svolnější k tomu na kameru lhát a dělat se lepším, kdo je upřímný k sobě i k životu i jaký to má zpětně na život efekt. Vidíme ale také, že život je obecně mixem příležitostí, které přicházejí bez našeho vlivu, a našich reakcí na ně – záleží tak na tom, čemu jsme si v dnešní společnosti zvykli říkat „štěstí“, i na naší povaze, cílech, vůli a nasazení. Dokument přináší celé spektrum úrovní s dalšími podněty. Jasně zde třeba vidíme, že homosexualita není vždy vrozená, ale u mnohých je pouze reakcí na možnosti nebo zážitky v kombinaci s tím, co je v dané kultuře normou. Všem dívkám fandím. Doufám, že se zbaví dluhů, aby celý jejich život nebyl jen jejich splácením, najdou pozitivní vztah k práci, pochopí, co to znamená milovat dítě a fungovat jako rodina. Vidíme zde i příklad toho, že to jde – pro mě osobně je ukryt v závěrečném vyznání Adély, která přes všechno, co kvůli mámě musela přetrpět, mámu miluje a respektuje, a to hluboce a opravdově – tam je začátek všeho.

Velmi dobře připravený, časově stručnější dokument, kde autoři uměli vyhmátnout z událostí to nejdůležitější. Perfektně odměřen komentář i obrazový doprovod, pěkné ilustrace! Masaryk byl svině. Snad ve všech známých případech. Čím víc toho o něm z pera historiků víme, tím je jasnější, že naše republika tehdy naletěla hochštaplerovi s velmi úzkoprsými zájmy – zakončenými zradou Beneše, jenž vydal Československo napospas Stalinovi a změnil jednou provždy náš budoucí vývoj. Tato dvojka byla pro náš samostatný stát, o jehož právoplatnosti můžeme vést diskuze, jen jednou velkou pohromou.