Mlle

Pokaždé, když tento film znovu vidím, utvrdím se v přesvědčení, že je to nejlepší „český“ porevoluční film. Nic hlubšího a skutečnějšího nebylo od té doby natočeno. Morálka, vina, dobro, zlo a všechno, co to vytváří v mezilidských vztazích, nikdy nebylo ve filmu představeno tak výrazně, lidsky a realisticky zároveň. V neopakovatelném, dechberoucím provedení.

Jakožto pamětník kulturních rozdílů mezi národy z doby před dovršenou globalizací v 21. století a jakožto člověk vychovávaný ve frankofilii nemůžu jinak než ocenit tyto filmově úžasně zpracované podrobnosti slavného a pradávného střetu civilizačních rozdílů mezi Francií a Británií – námět neustálého popichování, důvod vyvyšování vlastních odlišností, jakkoli bizarních, nesnášenlivost vůči mátové omáčce a jiným stejně stěžejním národním pilířům – v těchto případech nejen proto, že jsou cizí ;) – ale také příčinu nesrovnalostí vedoucí k válečným střetům všude tam, kde se komický nadhled začne zadrhávat… Jemný humor si na pranýř bere rozdíly setrvalé po staletí, ale také úplně moderní, objevivší se až v posledních desetiletích, které ovšem už zase s desetiletým odstupem vstoupily do komediální síně slávy. Kéž bychom se stále dokázali takto smát, jako jsme to kdysi uměli. Kéž bychom si ze sebe dokázali dělat legraci tam, kde hrozí souboj a střet. Je hezké vzpomínat na to, že jsme to s humorem opravdu uměli a nepotřebovali jsme ani primitivní pohádky o ufonech nebo nemytých Vikinzích či přihlouple unylé a repetitivní počítačové hry.

Film „s dozvukem“. Tak to mám ráda. Snímek možná není filmem století nebo snad propracovanou výměnou sofistikovaně napínavých linek – ač mu i z filmařských pozic sotva co můžeme vytknout. Diváka však nutí přemýšlet, vracet se k podnětům, které dlouho rezonují a znovu a znovu přinášejí nové a nečekané otázky i závěry. Julia Brystigerová. Nechvalně proslulá, hluboce přesvědčená ukrajinská komunistka, typická oběť ideologického brainwashingu, která svou „práci“ dělala od srdce a s plným nasazením. V Polsku se stala legendou, ačkoliv její pověst vděčí za svůj věhlas spíš zášti stranických kolegů, kteří ji záviděli vysoký ekonomický status nebo jejím obviňováním čistili své jméno od vlastních zločinů. Žádné z obvinění proti Brystigerové se neprokázalo. Muž, kterého měla údajně umučit v cele – jak je také vyobrazeno ve filmu – se později našel zcela zdráv, kterak v klidu a pokoji založil rodinu. Po propuštění z věznice nebyl snad ani perzekuován. Ve své vůdčí pozici však byla Julia tak jako tak zodpovědná za věznění, utrpení, týrání i smrt mnoha režimu „nepohodlných“, a to zejména církevních hodnostářů, jejichž tresty podepisovala. Podle spolupracovníků proslula schopností získávat z vězňů cenné informace. Své názory formovala Julia jako dítě v rodině ukrajinských sionistů. Sionisté byli jednou z tehdejších nejmilitantnějších evropských skupin, byli pevně svázáni s komunistickou ideologií. Jejich cílem bylo dosažení vizí o „lepším“ světě bojem a vyřešení všech světových problémů vyhlazením nepřítele, což byl pojem, jehož obsah neustále narůstal. Nejen zlí jazykové tvrdí, že kostru svých základních tezí opsal Hitler právě od svých prvních úhlavních nepřátel – od sionistů. Raný sionismus byl sekulární rasistický nacionalismus. Nacionalismus se těšil v Evropě 19. a 20. století obrovské oblibě, až se doslova utrhl ze řetězu. Pro jméno národa, sociální třídy nebo rasy a jejich „sebeurčení“ bylo možno použít jakékoliv prostředky až po ty nejděsivější. Vše bylo legitimizováno. Dvacáté století z těchto krutých bojů vystřízlivělo, ale na jak dlouho? Na začátku 21. století se nacionalismus vrací v plné síle. Sionistický boj za sebeurčení, ale také židovskou nadřazenost (to si Hitler nevymyslel, na druhou stranu to tehdy nebylo nic výjimečného) se odehrával nejprve v potyčkách na vesnických dvorcích, odkud sionisté paradoxně většinou pocházeli, a ve městech na univerzitách ve filozofických traktátech. Boj těch nejurvalejších byl bojem nacistů, sionistů i komunistů – tří a posléze dvou nesmiřitelných nepřátel, když sionisté houfně adoptovali komunismus a socialismus. Boj ideologií postavených proti sobě při hledání odpovědi na otázku, „kdo je na světě nejkrásnější“ až za hrob, brzy explodoval Druhou světovou válkou. Řada ukrajinských sionistů se po válce i před ní etablovala v politické práci na Ukrajině, v Polsku, Rusku nebo v Palestině – snadno získaném novém židovském území, jehož vznik se totiž náramně hodil jako retardér proti ruským zájmům. Nové území na Blízkém východě po Balfourově deklaraci podnítilo radikalizaci muslimů, vznik nadnárodního Muslimského bratrstva v tehdy velmi liberálním Egyptě a již pravděpodobně nevratně eskalovalo problémy v oblasti Úrodného půlměsíce a okolí. Ačkoli vztahy mezi empancipovanými i ortoxodními evropskými Židy na straně jedné a divokými polskými a ukrajinskými sionisty byly logicky vždy velmi napjaté – kulturně a společensky se jednalo o cizí mentality – mnohým sionistům nelze upřít výjimečnou inteligenci a dosažení vysokého formálního vzdělání. A opravdu. Navzdory rozšířené představě komunistických generálů jako primitivních partyzánů ze zemljanek to byli právě ti nejvzdělanější, kdo obvykle zastávali pozice špiček komunistických kádrů v politice i armádě. V jedné z těchto funkcí uplatňovala své ideologické přesvědčení a krutost omlouvanou revolučními potřebami i vysoce inteligentní Julia Brystigerová. Jádro filmu vychází ze skutečné události, kterým bylo setkání Julie s primasem Stefanem Wyszyńskym. Obsah jejich rozhovoru není znám, primas ji po rozhovoru vzkázal, že se za ní denně modlí, později byl ale komunisty zatčen a příběh byl na světě. Zbytek filmových spekulací je fiktivní. Brystigerová se na sklonku svého života v nemocnici skutečně spřátelila s řádovou sestrou Katarzynou Steinbergovou a její úvahy se podle svědků opravdu často týkaly náboženství a setkávání křesťanství a judaismu. Bylo tomu však údajně pouze z filozofických východisek a o konverzi Julia snad ani neuvažovala. Zemřela jako ateistka. Film použil život Julie Brystigerové jako hluboce zajímavé pozadí pro navození myšlenek o duševním směřování a proměnách člověka v těžkých chvílích utrpení, pro úvahy o podstatě víry a roli Boha v našich životech i jeho konkrétních situacích, o lidské povaze i posedlosti dybbukem (zlým duchem, který podle židovské tradice člověka nutí dělat zlé věci), o vině a křivdě a o jejich neodbytných ozvěnách. A to se mu, dle mého soudu, povedlo excelentně. Oceňuji, že se tvůrci neutopili v černobílých zjednodušeních a zachovali pro nás všechny možné životní situace i emoce v širokém spektru složitých kontroverzí, v jakých je skuteční lidé prožívají.

Šestidílné zakončení brilantního britského seriálu, který se snad nejvíc ze všech zasloužil o humanizaci policejního vyšetřování, se událo víc než důstojně. Dostali jsme pravověrný „doják“. V závěru vystrčila růžky lidská stránka na dně samotného psychopata – a naopak velké srdce Catherine, které se vždy pro každého přetrhlo, kolem sebe sršelo a mlátilo jako rozžhavené kladivo. Případy obyčejných lidí ze zapadlého Halifaxu se do sebe motaly s napětím a emocemi, jak už jsme na to z Happy Valley zvyklí. Tvůrci se jim věnovali s péčí, i když se tentokrát celkem předpokládaně zaměřili hlavně na rodinu Catherine a pozvolné uzavírání jejího celoživotního poslání. Pár náhod nad rámec pravděpodobnosti tu jistě rádi odpustíme. Po šest dílů jsme se opět mohli uvelebit v příjemné společnosti domova, který umí sympatické postavy Happy Valley vytvořit jako ve filmu málokdo. A všechno dobře dopadlo. Nelze si nevšimnout, jak postava Catherine zestárla – v tom nejlepším slova smyslu. Zestárla stářím, které přichází jako nepřenositelný dar za prožitý život a nabyté zkušenosti. Dar, který se nedá získat jinak než dobrým stárnutím. Dar, který odměňuje klidem a naplňuje moudrostí. Spolu s Catherine zestárl celý svět. Ten ale tak hezky stárnout neumí. První série se vysílala v roce 2014. Za pouhých devět let se svět zbláznil a změnil, jako by urazil víc než století. Člověk přestává být člověkem, dobrovolně se vzdává toho, co je na něm lidské, proměňuje sám sebe v prvek ideologie, robůtků a byznysu bez vlastních emocí a myšlenek. Tvůrci Happy Valley se změn naštěstí v ději ani v charakteristice postav takřka nedotkli – i třetí série tak zůstává prosta povinných fake woke vložek a jedná se všemi na rovinu – s hlubokými lidskými emocemi, takovými, jaké jsou, bez relativizace dobra i zla. Starý svět, kde se k sobě lidé chovají jako lidé, se všemi talenty i omyly, které to přináší, se definitivně loučí. A Happy Valley s ním.

„Taková je doba.“ „Takže kdyby byl komunismus, tak ty budeš estébák?“ Vynikající český film o tom, že osobní problémy jsou důvodem toho, proč se někdo chová jako sráč, ale nejsou omluvou toho, proč se někdo chová jako někdo sráč. ;) A o jedné velmi chytré, ale nepříliš samostatné ženě, která mezi takovými získává zkušenosti a snaží se mezi nimi nejen přežít, ale taky něco žít a cítit. V mnohovrstevnatých dialozích se rodí myšlenky, které vytvářejí vazbu mezi scénami. Záměrná tragikomedie artového podtextu, který se vtipně vepsal snad do každé kulisy (detaily jako březové kmeny u polic nebo vlk na povlečení pobavily ještě víc než televize s křečkem), podtrhuje ironičost dialogů, myšlení i způsobu přežívání hlavních aktérů. Plodková je bezprecedentně výborná, struktura filmu, režie i kamera perfektní.

Jedna z nejlepších českých komedií. Jemný šarm a ostrovtip ve spoustě nápadů těší a rozesmívá znovu a znovu, stejně tak jako to umí nejlepší sitcomy bývalých desetiletí a ještě mnohem lépe než většina soudobých děl. Film bych osobně zařadila mezi kinematografické perly po boku „Vrchní, prchni“, „Bílá paní“ apod.

Filmový génius se nezapře. Excelují výborní polští herci (Linda, Zamachowska i všichni další… ). Nechápu recenzi ID Chudobka – to, co se tu v mistrovském filmovém obrazu podařilo mnohovrstevně ukázat, je právě složitost lidského chování v náročných situacích – která je cokoliv, jenom ne černobílá. A to ve všech postavách včetně figur řadových komunistů, vedoucích, vykonavatelů rozkazů, nezkušených studentů… Syrový realismus s hlubokým přesahem.

Ani po letech neztratil film nic ze svých kvalit. Skvělý Michal Bajor, role mu sedla. Klasický historický román se začátkem, příběhem, zvraty, dobrem, zlem a koncem – kdo by v roce vzniku filmu čekal, že už jen tohle vše bude za pouhých 20 let velká vzácnost ;) ##### Vzhledem k jednomu ze zdejších komentářů musím dodat, že dotyčný komentující by se asi v Neronově Římě hodně divil, pokud mu vadí tváře herců, které označuje mylně za „slovanské“. Zrovna již zmíněný Michal Bajor může být dle mincí fyziognomicky skutečnému Nerovi velmi blízký, i když na rozdíl od něj nemá strumu (která se ale vyskytuje jen na jeho zobrazeních z pozdějšího věku a spíše než struma může být jen zpodobněním jeho obezity). Nero měl pravděpodobně světlou pleť a odborníci se shodují v tom, že také modrošedé (nebo modré nebo šedé) oči – což ovšem v tehdješím Římě nebyla mezi aristokracií zase taková výjimka. Byly zde velké skupiny příchozích s původem v severní Indii, od Černého moře (kde, jak víme, se zrodil OCA2 gen pro britské modré oči), střední, baltské i západní Evropy, Asie, Egypta… Římané, zejména ti vzdělaní a bohatí, v dobách svého impéria už dávno nevypadali jen jako Latinové s jejich nádhernými dlouhými íránskými nosy. Kromě toho asi není žádným tajemstvím, že ve vyšších třídách populace patřilo odbarvování vlasů k velmi oblíbeným povinnostem spjatým s vyšším sociálním statutem. Už před dobytím severních oblastí považovali Římané světlou kůži a blond vlasy za výhodu, kterou napodobovali. Římské prostitutky si musely odbarvovat vlasy dokonce povinně, oblíbené to ovšem bylo zejména v aristokratických kruzích (alkalickou směsí z popela a skořápek) a nutné u šedin, kterými Římané opovrhovali. Výsledné barvy byly často do zrzava. Charakteristický fenotyp genetické směsi Římanů lze sledovat i v dochovaném realistickém umění, zejména sochařském a potvrzují ho kosterní pozůstatky. Ani Řekové z počátku našeho tisíciletí se nepodobali dnešním Řekům a komentátor by byl asi nejvíce překvapený v české kotlině, kde by až do 10.–11. století nacházel v drtivé většině obyvatelstvo velmi snědné pleti, tmavě hnědých očí a černých vlasů, mezi kterými byly výjimkou někteří z cca 15–20 % dědiců původního lovecko-sběračeského obyvatelstva. Zdejší populace byla směsí původních tmavých Čechů z dnes jihoslovanských oblastí, Keltů, kteří byli také z jižnějších oblastí, Avarů a Hunů. Byli jsme dokonce dost možná jednou z „nejčernějších“ oblastí Evropy, což se změnilo až s německou feudální a ještě předtím baltskou kupeckou kolonizací a dokonce ještě posléze po Bílé Hoře s nově příchozími ze západní a jižní Evropy. S kolonizací a dalšími nově příchozími k nám teprve přišly oči Nerovy barvy, ale také světlá pleť a větší množství vikingských příměsí. V polském filmu tak paradoxně nejsou ani dnes historickou nepřesností.

Tentokrát plný počet. Pěkně natočené, dobře filmově vedená příběhová linka, skvělá Barbora Bočková! A ovšem kéž by takhle policisté postupovali v každém případě, nejen při vraždách. Závislých feťáků je mezi rodičemi, jak se nám ty generace proměňují, čím dál tím víc. Bohužel jsem i v realitě viděla, jak to vypadá, když svoje lži a choutky nadřazují fetující rodiče vývoji a duševnímu i fyzickému zdraví svých dětí – se vším, co v závěru pronáší Ondřej Vetchý v postavě Kozáka, nelze než souhlasit. Chtělo by to větší prevenci – na diskotékách, v barech – trochu víc pozornosti obchodu s drogami, než vůbec mají tihle jedinci příležitost ničit život svým dětem a svému okolí. Ta místa nejsou nic neznámého, policie tam selhává.

Asi vůbec nejlepší seriál s krimi/thriller/špionážní zápletkou, který jsem viděla během posledních mnoha let. Perfektní performeři jsou sympatičtí, hodnověrní a neuváznou v jediném slabém místě, to postrádá i scénář a režie. Komické vložky coby inteligentní humor v britském stylu vždy perfektně sedí a opravdu, přirozeně rozesmívají. Nic tu není „na sílu“. I teaser na Season 2 nalákal. Obzvláště v dnešní hyperglajšajtizující době navíc oceňuji hned několik nepokrytě hozených rukavicí do politického bahna těch, kdo ji vedou.