Mlle

Ukřičený, protivný nesmysl, taková čtvrtá cenová v prevorepublikovém podání.

Nenápaditý příběh o tom, jak může mladická nerozvážnost a nedostatek rozmyslu zničit hned několik životů. Hlavní hrdina útěkem nic nedokáže, nikomu nepomůže, zlikviduje celé rodiny, a to vše pro vlastní „svobodu“, která spočívá v nutnosti pobývat ve vězení skal a být závislý na kamarádovi a jeho donášce jídla. Nejedná se ale o žádné drama. Texty i scénky jsou kostrbaté, nereálně čítankové. Scénická hudba je ukradená. Herecké výkony zasluhují ocenění, historický kontext je věrný, vývoj zápletky realistický i provedením. 2,5

Schematický, zkratkovitý děj s přísně redukovanými psychologickými profily – čistokrevně zlá adoptivní matka v Londýně; eskapický, slabý a sobecký manžel – kariérista, kterému nepochopitelně nezáleží na svých dětech; vše snášející, obětavá manželka, odhodlaná nést na svých bedrech břímě celé rodiny. Postavy jsou buď překotně nesympatické, anebo neomylně ideální. Tvůrci si dali práci s pěknými lokacemi, produkční a potprodukční prací, ale celkově je příběh prediktabilní a nezajímavý – stejně jako reálný život těchto patologicky neukotvených kariéristů. II. světová válka tu hraje jen roli nadhazovače.

Ta z trouby čerstvě vytažená, právě upečená buchta hodné, starostlivé maminky, ke které zasedne trochu zmatený, avšak snaživý a v jádru bodrý český táta, je v tomto posledním svěrákovském počinu extrahována ve svou základní esenci. Jako by to bylo obráceně a teprve v tomto filmu si Svěrákové načrtli základní lajny a mustry pro všechny své předcházející postavy i děje. Prototypy nepříliš pečlivě, ale nesmlouvavě a repetitivně typizovaných charakterů rozehrávají prototypický děj v prototypickém prostředí všech svých předchozích filmových dojíren citů. Jediný psychologický i dějový model, se kterým si toto slavné autorské duo vystačilo po celé 20. století. A přece je to první film, ve kterém mě tato jejich manipulace s divákem neuráží, neunavuje, a ona jalová česká nátura plná chyb a lží, kterou je dle tvůrců lepší omlouvat než napravovat, mě neatakuje se silou, s níž ji Svěrákové protežují v předchozích dílech. Může za to scéna venkovského prostředí. Svěrákové se tu vzdali normalizační poetiky a utonuli plně v náruči odkazu Jana Herbena či Marcela Pagnola. Žádný jejich film není tak pagnolovský jako Po strništi bos – samozřejmě s výjimkou chybějících hodnot, které, mírně a umně, avšak nelítostně akcentované, jsou právě tím, co činí z Pagnolových děl nadčasová poselství, jejichž kvalit nemůže Svěrákova zahleděnost do šosáctví nikdy dosáhnout. Ale i tady je venkov opravdovým venkovem, místem setkávání, reálných věcí i reálného prožívání všedních banalit i morálních dramat. A to je balzám na duši. Bez ohledu na malost českých postav, k nimž Svěrák vzhlíží s úctou a nabádá k jejich laskavému přijetí, utvrzujíc tím nevědomě bídný stav našeho národa i lidstva. Obklopena pokusy o virtuální náhradu světů v dnešní „moderně“, vnímám toto dílo jako lék, anebo aspoň jako přívětivou podívanou. A ano, abych nezapomněla – Kaiserova postava i um, s nímž ji ztvárňuje, je fenomenální.

Pro ty, kdož se hodlají postavit, či spíš již předem stojí na jedné ze stran soupeřících ve filmu o právo na Pravdu, může snímek postrádat přesvědčivost, tah na brnku, důvtipnou emocionalitu i zajímavou argumentaci – to vše je zde notně omšelé a recyklované. Atmosféru má ale film velmi pěknou, prožívání filozofického i vztahového sporu zarámované možnostmi doby před třiceti lety je příjemným osvěžením.

Ne-ne. Bohatě mi stačí tyto šílené (české!) rodiny poslouchat v sousedství, ještě se na to dívat ve vysílání, proboha jen to ne. Donutilovských typů je příliš, i když jen tiše sedí na židli a tváří se důležitě. Natož když promluví. Nutno uznat, že mu tyto role líných a neustále nespokojených seladonů a protivných budižkničemu náramně sedí.

Příběh, ve kterém se mnoho neobvyklého nestane, ale jako bychom se sami stali součástí jedné předválečné rodiny. Mých pět hvězdiček patří tentokrát v první řadě neuvěřitelné architektuře, produkci, výpravě, kostýmům, které – současně s šarmantním herectvím dětských i dospělých herců – vtahuje do děje více než symbolicky. Díky nim se divák cítí v době konce druhé světové války jako doma a je v ní rád – ačkoli ji současníci prožívali velice krušně.

Stručná historie mocného evropského rodu. Brutální připomínka neopravitelnosti lidské povahy, cyklicky propadající nemoci z chamtivosti napříč historií. Okřídlené Platonovo rčení o tom, jak nám kdesi ve strašlivé budoucnosti budou vládnout ti nejhorší z nás, zcela bledne závistí před tím, co už máme za sebou. Nic se nemění a vše už tu v nějaké variantě bylo. Naše historie je od dob civilizací historií nesmiřitelného zápasu o moc a pomíjivost je nakonec její nejlepší vlastností. To vše na pozadí rodu, s nimž se Rakušané sami rozhodně nijak nemazlí.

Tolik peněz a taková esa na takhle špatný film? Nesmyslný scénář se v mnohém nedrží reality, ani hlavní charakter není dobře vybrán, možná je v souladu s režisérovou představou o zlém muži, ale určitě v rozporu s tím, kým Heydrich byl, což mohlo být úderným, kontroverzním potenciálem životopisného snímku.

Nebudu opakovat již napsané – zcela v tomto případě souhlasím s komentářem xxmartinxx a vpodstatě i s komentářem Othello (až na to, že délka sběru materiálu pro dokument na něm dle mého soudu vidět je). Snad jen doplním, že srovnání s postupy běžnými u jiných zemědělců a detailnější záběr pod pokličku právě u nich, kde je to dostupnější, by byly bývaly výrazně obohatily natočenou látku a odhalily, jak jsou tyto a podobné podvodné praktiky i u jiných podnikatelů běžné, a v jakém měřítku – monokulturní Morava rozparcelovaná mezi velké zemědělské hráče v tomto ohledu skýtá téměř nepřeberný materiál. Velmi ale chválím za nasazení při práci, s nímž dokument vznikal, a za umění emočně námět vystylizovat (jakkoli to Stabat už bylo asi trochu moc), a podtrhnout tak skutečně fatální důležitost problému pro nás pro všechny. Rozhodně se jedná o dokument potřebný a funkční i v této podobě.