Mlle

Námět skvělý, zpracování slabomyslné. Efekty výjimečně absurdní, chvílemi jsem si připadala jak divák v sanatoriu pro retardované (za všechny snad televizní křišťálová „koule“ v podobě levitujícího zlatého rámu víly Štěstěny) – úplný návrat diskotékových videoklipů osmdesátých let. Nesympatičtí herci, prostoduší bonviváni povrchně recitující texty bez schopnosti vystvořit si vlastní vztah k původní hloubce Erbenových postav.

Vtipná pohádka, kde je všechno na svém místě. Dokonce i blazeovaná Dagmar předvádí mistrovský um v roli na tělo.

Typicky český film. Včetně výrazových prostředků, schematického scénáře, trapných vtípků, nemotorných omylů a nepravd, zavádějícího děje a některých tristních profesních výkonů, které strčí do kapsy snad i herci z Ulice a podobných braků. České herecké neumětelství vyniká znovu a znovu ve srovnání s téměř jakýmkoli průměrným řadovým zahraničním seriálem. A obsah? Lidé dělají věci, které se dělají, a úpěnlivě se brání tomu dělat věci, které se dělat nemají. Typické Česko. Takže je vidíme, jak si mažou na chleba kvasinky, jak jsou paf z walkmana, jak si do práce chodí popovídat, jak se opíjejí, podvádějí, mají spoustu řečí, ale skutek utek. Přemýšlejí výhradně pragmaticky, ale málo, dobrou vůli znají jen ze slovníku, neumí si ze sebe udělat legraci, jsou každý sám za sebe a vůbec tak nějak myslí čímkoli, jen ne hlavou. Lidé se nemění, takže je těžko se divit tomu, že jsme se z rudé bajky probudili do šedé operety. I to nejhorší z českého charakteru je tu však zbytečně exponováno, řazeno v rychlém sledu jedno po druhém, s lascivně zřetelným záměrem levného sentimentu. Celý film vyznívá do prázdna, tak jak je pro české snímky tohoto typu příznačné. Na konci čeká jen ztracený čas. Nesmyslně zkratkovitý, pošetilý závěr je symbolickou korunou filmu, vrcholem autorské neohrabanosti. Postavy jsou ploché, rozpačité repliky místy výjimečně hloupé. Zápletka je bláhové sci-fi. A Charta? Podpisový arch, který se v hospodě ukáže každému neznámému? Asi jediný skutečný vtip filmu. Trojan je pořád dobrý profesionál (i když musím souhlasit s tím, že na roli opilého by mohl potrénovat ;) ). Problematické jsou však role, ve kterých se v posledních letech objevuje – tuctová klišé. I kdyby se snažil sebevíc, přirozenost z nich nevyždíme. Co na snímku hodnotím kladně, je přijatelná hudební režie. Při Kupředu levá s dobovými kulisami jde mráz po zádech. A není pravda, že by sedmdesátá léta byla od těchto písní již osvobozena, s dětským sborem jsme jich na různých shromážděních prováděli velké množství i v letech osmdesátých. A potom pan Dvořák, to je Pan herec! Škoda, že jeho herecké příležitosti jsou spíše vzácností. Tradičně dobrá je i Zuzana Stivínová. Víceméně vřelé přijetí snímku v Čechách nepřekvapí..

Takřka divadelní hra, jakási malá forma, v níž divákova emoce vychází z hlasu, gesta, soustředění a prožitku statického herectví ve statických kulisách. Nároky na herecký um, které jsou tak přirozeně větší, než tam, kde dojem vytváří spád příběhu a zápletky, splňují hlavní protagonisté dokonale. Zatímco hloubka zoufalých citů je naštěstí jen spíše jemně načrtnuta v pozadí, divákova pozornost je připoutána k neoblomnosti charakterových vlatností a paralýze citem. Ano, příběh je velmi banální: sobecký muž a zamilovaná žena se potácejí v neschopnosti změnit svou osobnost a nechat se ovládat svými city. Nejsou tudíž schopni funkčního vztahu, ani ukončení vztahu. Za vynikající provedení nakonec přidávám čtvrtou hvězdu. Dobový dojem dotváří excelentní orchestrální hudba Samuela Barbera.

"Všiml sis, jak už teď nikdo nepracuje? Teď se všichni věnujou umění."

Kvalitní odpočinkový film pro starší cílovku. Příjemná jazzová atmosféra.

Zajímavý film. Neortodoxní, těžko zařaditelný. Ať už k němu získáte jakýkoliv vztah, jedno je myslím jisté: nudit se nebudete. Ženy si tu navzájem předvádějí, jak dokáží i s podprůměrnou estetikou od přírody tím spíše surově zaujmout a zažehnout nebezpečné plameny. Všude. Očekáváte-li dle názvu pornografický film, budete zklamaní. Je to těžkotonážní diskotéková psychologie, víceméně update vzteklých pubertálních šarvátek při přebírání partnerů (v tomto případě partnerek) přenesený do světa (snad až moc) zralých žen v korporátním byznysu. Hlavní hrdinky, jedna nesympatičtější než druhá, mě stejně přikovaly k obrazovce a donutily "vychutnat si" jejich pohrdání pravidly i lidmi okolo až do poslední vteřiny. Jistě zaujme, jak výrazně se unylé konvenční prostředí podpořené bezduchými moderními kulisami hodí či nehodí ke spalujícím patologickým citům, které na jeho pozadí aktérky prožívají a kterými se nechávají (či nenechávají) unést až do krajností. Vzniká tak proměnlivě šťavnatý kontrast. Nejde ale o dílo, na které se dlouho vzpomíná. Snad pro jednou by to šlo.

Retrospektiva samotářského života bojovnice, která se úspěšně vykonává s nepřízní osudu v dětství a rozhodně ještě nedobojovala. Nádech trochu jalového tajemství, které nepřekračuje hranici duchařiny a zůstává stále tady a teď. Kontakt s realitou a sebezpytování udržuje tento film v přitažlivé rovině. Výjimečný Intelektuální prožitek ani hluboké emoce se nekonají, ale film dokáže vtáhnout do děje, nabízí psychologickou zápletku, vhled do nefunkčních citových vztahů, a je rozhodně stravitelnější než 85 % současné světové produkce. Vanessa Paradis znovu potvrzuje svůj mimořádný herecký talent. Tato sympatická, ale přece jen poněkud nezajímavá a nemastná–neslaná popstar francouzského Ein Kessel Buntes lety profesně překvapivě vyspěla, jako zralá herečka má rozhodně co nabídnout. Její postavy jsou detailní, hodnověrné a přirozené.

Hned na začátku mě vyděsila krutost při zabíjení slepic, to si opravdu nemohl režisér odpustit, bylo to nutné? Zvířata strašně trpí v celém filmu, to je jistě zbytečné. Ani pro vykreslení ruské krutosti není něco takového nezbytně třeba. Jinak se jedná o sice relativně účelový a lidový pohled, vystihující ovšem zároveň to podstatné nejen z období panování jednoho šílence, ale i ruského vnímání a prožívání, kde velikost a její projevy jsou legitimitou in se. Atmosféra dobrovolného strachu, tyranie, megalomanského požitkářství, krutosti i kolektivního myšlení je v Rusku jako doma snad na doživotí. Ano, je to spíš vykreslení psychické poruchy než historická freska, myslím že film není hlubokou analýzou, ale takové prostě není Rusko. Přímočarost a viditelnost první linie vítězí v Rusku i ve sdělení tohoto díla. Je to film o nemožnosti žít v přímém stínu zla šílené moci, film o nejsvrchovanější bezmocnosti, která je prokletím krajiny, respektive ruského lidu. Mamonov a Jakonvskij podávají dokonalý výkon.

Tady by bylo potřeba hodnotit zvlášť zpracování a příběh. Řemeslně je film až nadprůměrný, příběh je ale psychologicky plochý. Ženský blok, stojící ve feministickém podání tradičně nikoli po boku toho mužského, ale proti němu, je snaživě strukturovaný. Máme tak možnost vytvořit si negativní vztah i k němu: ženy se smějí "homoušům", což devalvuje vznesený nárok na jejich toleranci. Nedokáží se domluvit a fungovat jako tým, stojí (typicky) proti sobě. Muži jsou ovšem účelově unifikovaní. Všechny jejich charakterové vlastnosti se zužují v prostý vulgární zájem o ženské tělo. Vidí tak sebe snad autorka? Nebo feministky? Prostředí nevzdělaných a nekultivovaných manuálních pracovníků skýtá logicky reálně častější záminky pro feministické nároky, byť výchova v rodinách a etické vzdělávání není paradoxně vůbec feministickou mekou: cílem totiž není v chlapovi probudit to dobré. Ve feministickém pohledu je chlap něco jako "apriori nekultivovatelný cikán", proti němuž je možno jen klást různé ochranné bariéry. Přesto lze vážně pochybovat o tom, že jsou si i v dole plném dělníků všichni chlapi ve vztahu k ženám tak nápadně rovni. Příběh v sobě skrývá řadu nepravděpodobných zkratek: hlavní hrdinka k sobě démonicky přitahuje problémy a úplně všichni, které potká, se staví proti ní. Přitom má štěstí: má se kam vrátit od manžela alkoholika, práci nachází hned a ještě si může vybrat, takže si nakonec dobrovolně zvolí 6x vyšší plat, z něhož může splácet i hypotéku na dům. To je pro většinu žen postižených domácím násilím zcela nereálný sen! Hlavní postava si mé sympatie ničím nevydobyla. Její asociální a negativní povaha by i v reálném světě u prostších povah sváděla k šikaně a nevraživosti. Detaily z života Josey jsou, na rozdíl od reálného základu případu, smyšlené. Lze se proto bohužel oprávněně domnívat, že by předloha mohla být pramenem mnohem kontroverznějšího, a tedy i zajímavějšího podání.