DaViD´82

On je za každých okolností sarkasticky upřímný sobec s asociálním chováním (čti sympatický kretén ve stylu Hanka Moodyho či Bernarda Blacka), ona pak střelený diblík, co neví co chce a je pro každou špatnost. Jsou jako stvořeni pro sebe, ale ostatní s nimi v běžném životě jen stěží vyjdou. Prostě friends with benefits na společné cestě za (snad jednou) funkčním vztahem. Sitcom (v mnohém spíše britcom), který netlačí na pilu a je ve svém nekorektním přístupu k látce ohromně sympatický. Třeba již v tom, že je schopen o sexu při sexu dělat "humory", aniž by sklouzl k fekálnostem či laciným frázím. Ovšem i přes veškerý alternativní přístup to v jádru stále je hlavně a především vztahovka se vším všudy. Akorát hodně jadrná a od rány. Druhá sezóna je pak delší a méně vyrovnaná, ale krom výrazně slabších epizod nabízí i památné, které jsou tím (zatím) v seriálu vůbec nejlepším. | S1: 4/5 | S2: 4/5 | S3: 3/5 |

Nejdistingovanější špionážní snímek vůbec. Ovšem pod veškerou tou odtažitou uhlazeností to vře. Alfredson díky soustředění se na "nepodstatné" detaily dokáže provést spletitým dějem, na který by jiné filmy potřebovaly dlouhé minuty dialogů a vysvětlující monolog navrch. Tady se zarytě mlčí a pouze výjimečně se pronese úsečná věta zdánlivě o ničem. A v tom je největší klad (a pro většinu zápor). Jste-li s filmem na jedné vlně, tak v mlčenlivých scénách, kdy se na sebe dívají dva Angličané s šálkem čaje, budete jako na trní a propotíte sedačku, protože "vy víte, že ten ví, že tamten ví" a není tedy třeba to zmiňovat dialogem. Pokud na vlak filmu nenaskočíte či vám záhy ujede, tak vás čekají dlouhé minuty, kdy se na sebe dívají dva Angličané s šálkem čaje v ruce a nic z toho. Ta hranice je tenká, ale odděluje jeden z nejsilnějších zážitků posledních let od jednoho z nejnudnějších zážitků posledních let. Není to tedy ani zdaleka film pro každého, ale minimálně kvůli té nebývale sebejisté i stylové "sedmdesátkové" režii stojí za vidění. I kvůli tomu, že jde o názornou ukázku, kterak adaptovat složitou a rozsáhlou knižní předlohu; není to otrocký převod a ani pouhá ilustrace, ale skutečná adaptace plně přizpůsobená filmové řeči.

Úvodní dvě třetiny, nesoucí se na vlně komorní heist žánrovky s nesourodým týmem záporáků, jsou vynikající, sebeshazovačné a v záplavě DC/Marvel animáků "zachraňme město/svět/vesmír/jsoucno" i osvěžující. Ovšem (ne)pochopitelně přebírá na samotný závěr otěže do té doby spíše absentující Batman a rázem se to mění ve standardní "spasme nevinné skrze množství bum, bum, prásk". A právě pro veškerou tu akci (mimochodem není vůbec zlá) se zapomíná na vše ostatní; a tak ty úvodní dvě třetiny vyznívají zcela do ztracena. Každopádně alespoň po celou dobu sympaticky dospěle nekompromisní (v mezích mainstreamového animáku se superhrdiny samozřejmě) a pro fanoušky filmovo-komiksového DC universa i Rocksteady her plné odkazů a pomrknutí.

Není to jako Tucet špinavců, ale chce to tuze moc být jako Tucet špinavců. Jenže místo aby si to našlo vlastní cestu, tak to pouze kopíruje svůj nedostižný vzor jedna k jedné. A byť je to v každém ohledu horší svého předobrazu, tak stále ještě jde o zábavný nerealistický válečný akčňák, který je výrazně lepší oficiálních pokračování Špinavců.

Stejnou měrou originální a nápadité, jako po všech stránkách nedotažené, opájející se vlastní bezúčelnou divností a s neobyčejně otravným voiceoverem, kde se sice žvatlá a žvatlá, ale vůbec nic se neříká. Tolik prázdného tlachání nezazní ani u kafíčka na několikadenním srazu chorobně ukecaných fanynek harlequinek. Přijde vám předchozí věta nesmyslně šroubovaná, rádoby vtipná a nic neříkající? Pokud ano, tak vítejte do světa Hodgesova Pulpu. Na hraně snesitelnosti to drží jedině Caine.

Vstříc hlubinám válečného šílenství skrze „conradovskou“ cestu vyprahlými nekonečnými dálavami. Fascinující je především hudební Ishamův podkres, který jako by vypadl z osmdesátkového plíživého horroru, což v ruku v ruce s táhlými záběry na respekt budící kamenitou poušt vytváří podmanivě znepokojivou atmosféru, díky které není problém pochopit zkratkovité (a mnohdy i nelogické) jednání postav balancujících na hraně (a v některých případech již za hranou) příčetnosti. K výtkám snad jen ta „echt znělá emeričtina“ z úst sovětských bohatýrů a úvodní třetina filmu po vynikajícím prologu, která je standardní způsobem hraničícím s nezajímavostí.

Ekvivalent kouzelníka na zahradní párty, od kterého přesně víte co čekat. Tedy žádné zázraky, ale solidně odvedené řemeslo, kde sice znáte a máte prokouknutý každý trik, ale právě to od něj očekáváte a přesně to i dostanete. Ovšem u Woodyho stále lze předpokládat, že se přeci jen ještě vytasí s něčím "copperfieldovských" rozměrů a nespokojí se jen s milou tuctovkou. Tak snad při příštím vystoupení.

Jaký názor zastávají v otázce jaderné energie autoři je sice jasné poměrně záhy, ale o lacinou agitku se v žádném případě nejedná. Naopak to s paranoiou a konspirací pracuje se značným citem dle hesla "čím minimalističtěji, tím působivěji". Dokonce to po většinu stopáže působí (opakuji působí a nikoli že to takové i je; z technického hlediska není a ostatně ani nechce být) natolik reálně (a ve výsledku o to znepokojivěji), že kdyby byla v úvodu noticka "dle skutečných událostí", tak by tomu jistě mnozí skočili na špek; a nebylo by se jim ostatně co divit.

Neapolské The Wire². Roberto Saviano Gomorrou rozvířil vody. To čemu se jeho knize nedostávalo na literárních kvalitách, to nahrazovala naléhavost snahy něco změnit podpořená informační hodnotou pohledu za oponu fungování Camorry. A ta se mu odvděčila veřejným vyhlášením smrti. Co slíbí/udělá Camorra štábu seriálového bratránka knihy (dějově sice nemají společného zhola nic a přesto jde duchem o nejvěrnější možnou adaptaci) raději ani nemyslet. Výlet do odvrácené tváře Neapole, kterou provází kompletní galérka od pěšáků až po nejsilnější psy na společenském žebříčku, je totiž ve své nepřikrášlené syrové reálnosti působivější než sebelepší dokument. Ostatně s "dokumentárností" se tu pracuje nemálo. Akorát je mohutně dopovaná výrazně (ale vskutku výrazně) filmovým vzhledem. Gomorra jde na dřeň a navzdory tomu, že se obejde bez příkras i obezliček je nebývale drsná, špinavá, nekompromisní, s obdivuhodným smyslem pro detail, mnohdy hypnotická a přesto v mnohém věrná pravidlům žánru. Nikdo a nic se tu neglorifikuje, ale ani neodsuzuje; důsledně se to vyhýbá jakémukoli hodnocení, stanovisku či moralizování. Prostě se jen ukazují věci jaké jsou. A i proto jde o možná tu vůbec nejryzejší (když již ne nejlepší) mafiánskou ságu (i když... v těch obvykle jde o rodinu, pravidla a čest; zde jde o "byznys") vůbec. Druhá řada ubírá na oné "dokumentárnosti" a mnohem více sází na osudové linie a intriky vně mafie. Bohužel se trochu točí v kruhu již řečeného, ale více než dostatečně to vynahrazují finální epizody. Třetí řada pak pokračuje v trendu druhé. A byť obsahuje některé zdaleka nejpůsobivější momenty i celé epizody seriálu, tak celkově je na ní znát, že nemusela mít nutně dvanáct epizod. Místy, opět především zpočátku, se totiž až moc šlape prázdná sláma. | S1: 5/5 | S2: 4/5 | S3: 4/5 |

Neomluvitelné mrhání potenciálem. Nejzábavnější (protože nejšvihlejší, nejabsurdnější i nejvíce na truc klasickým superhrdinským týmovkám) marvelovská skvadra, která má však z velké části přistřihnutá křidélka naroubováním na standardizované mantinely další z nekonečné řady marvelovek "sázíme jedině a pouze na jistotu pro všechny"; tentokrát ve space operovém hávu a s ostudně fádní akcí. Zrovna tady to volalo po poněkud podvratnějším přístupu k látce. Tak snad to přijde někdy v budoucnu; třeba již s tou kultovní postavou z potitulkové scény.