DaViD´82

Výtečný začátek i závěr a... A mezitím se nachází jen a pouze vata, která nenudí jen díky charismatickému Butlerovi a výtvarné složce, která se ovšem stihne přejíst. Vyčítat Třístovce nepřehlédnutelnou machovitou až fašistickou fasádu není zcela fér, ale nezáživnou akční složku již ano. Střední část je sice převážně jenom střet udatných Sparťanů a perských mas, jenže akci samotné schází nějaká šťáva. Což je u takovéhoto typu filmu značný problém. Paradoxně jsou největším kladem až stylizované závěrečné titulky.

Dnes se tomu dá od srdce zasmát, ale když si člověk vezme, že je to míněné vážně... I když přihmouříme oči nad tím, že je to ta největší možná agitka, tak stejně je to naprosto o ničem, herci jsou všichni do jednoho strašní, nic se neděje a.. a já nevím co ještě. Prostě utrpení jakému není rovno.

Fontána je slovy rozhodně nepopsatelný filmový zážitek. Jde o vyjadřování se k otázkám, které trápí lidstvo již od úsvitu dějin, skrze mix esoterické vizuální básně s Kubrickem šmrncnutým Tarkovským. Je třeba ji spíše vnímat pocitově než-li klasickým způsobem. Struktura vyprávění je až nápadně podobná knize Odlesk Boží slávy od Romaina Sardoua, ale komu by to vadilo, když to i zde funguje tak dobře. Nikoli však perfektně. Po skončení ve mě zůstal těžko definovatelný pocit, že jsem právě mohl viděl něco velkého a zcela výjimečného, kdyby mi však tvůrci dokázali tento zážitek (v případě Fontány spíše prožitek) zprostředkovat (i) niterně naplno. Nejvyšší hodnocení si tudíž Aronofského opus magnum po prvním zhlédnutí nezaslouží, ale nevylučuji, že ho v budoucnu nakonec i udělím. Již jen kvůli tomu, že Fontána mi prostě nechce z hlavy ven. ♫ Hodnocení OST: 4/5

Ve Svěrákovské volné "lidské" trilogii stojí kvalitou Vratné Láhve daleko za Obecnou školou, ale rozhodně před Koljou. Jan Svěrák tentokrát nedává na odiv své režijní mistrovství a drží se spíše v pozadí. Jasný prim tedy má Zdeněk Svěrák a otázka je zda je to zcela dobře. Zatímco scénář napsal tradičně výtečně, tak herecky je to takové... "divné". Jeho postavu mu uvěříte, o tom žádná, ale prostě na tom něco nesedí. Na co lze ovšem pět jen slova chvály jsou herci ve vedlejších rolích. Obvzláště Macháček je opravdu dobrý a nepůsobí jako karikature sebe sama jako u kolegy Hřebejka. Největším kladem Lahví, je krom atmosféry především výkon Daniely Kolářové, které má po delší době opět ve filmu větší prostor. A využívá ho přímo neskutečným způsobem. Snímek má výborný začátek a konec (především od intonační narážky na K. I. Prácheňského), ale celkový dojem trošku kazí střední část obvzláště kolem pádu z kola. Tohle nemá režisér Svěrákova formátu zapotřebí. Lahve se zde rozpadnou v sérii méně či více povedených útržků bez výraznějšího dopadu na konečné vyznění.

Roberte, v zájmu všech bytostí na téhle planetě, zakaž svému synátorovi psát a rovnou si sám vem nějaký čas na tvůrčí dovolenou. Myslím, že zamyšlení nad tím kam se tvá tvorba v současnosti ubírá by ti setsakra bodlo. Předem pěkně děkuji, Dáda.

Mohl to být perfektní mystifikační dokument, ale ve výsledku je to jen snůška na sebe náhodně nalepených nudných výmyslů bez špetky nápadu. Nejhorší je, že je to bez nadhledu a místy se to snad i bere vážně.

Kontroverzní antropoložka, která však dokázala zachránit jeden živočišný druh. A to se počítá... Tento životopisný snímek je sice trošku idealizovaný, ale na jeho celkové kvalitě to nic nemění. Atmosféra, kamera, Sigurney, výprava - to vše je perfektní. Ovšem hlavním tahákem jsou až neskutečné "herecké" výkony goril. Právě díky nim jde o těžko zapomenutelný film.

Televizní kamera, nepřesvědčiví herci, vykradený a špatný scénář. Navíc nefungující napětí mezi jednotlivými charaktery. K tomu málo akce a ještě je taková nijaká. Celé je to podbarveno dobrou, ale nevhodně využitou hudbou. Přes všechny zápory to ale není vůbec nudné. Jen děsně průměrné a nezajímavé.

Za ne zase až tak moc peněz hodně muziky. Jde sice především o adrenalinovou jízdu a slepenec samostatných videoklipových scén, kde vše ostatní (děj, logika) je až na druhé koleji, ale někdy i to bohatě stačí. Tohle naštěstí je takový případ.

Autoři vědí co chtějí říci a také to jasně, efektně i efektivně sdělují a přitom se obejdou bez trapné doslovnosti, citového vydírání či přlišné vykonstruovanosti lidských osudů.