Goldbeater

Viděna tvrdá NC-17 verze. Infinity Pool je zatím nejlepší cronenbergovinou (míněno od C. juniora) - tentokrát méně depresivní, zato více zábavnou a morbidně humornou. Nenechte si pokud možno vyzradit nic moc o ději, ačkoliv trailer už se o hodně z toho postaral. V překvapení je kouzlo. Alexander Skarsgård si to mnohonásobně dává, Mia Goth je opět úplný živel a některé audiovizuální výjevy v tomto snímku se člověku pěkně zaříznou do paměti (nevím, jak moc okleštěná je eRková verze). Fanouškům sci-fi hororu plně doporučuji. Máme sice zatím jen leden, ale už teď to u mě je jedním z top žánrových filmů roku. [Sundance Film Festival 2023]

Bílý šum znamená téměř 140 minut strávených s neskutečně otravnými postavami v pastelově barevném alegorickém světě. Bavilo mě na tom těch 5 minut, kdy z toho je skoro Bláznivá dovolená rodiny Griswoldových. Po Amsterdamu další překombinovaný snímek přehnaně sebevědomého tvůrce, jemuž za zády nutně měli stát producent, dramaturg a střihač, kteří by z toho vyhodily 50 minut nefunkční vaty.

Filmový kolos. Babylon dává vzpomenout na starý Hollywood nejen svým námětem, ale také opulentním stylem a obří výpravou, která jak kdyby kombinovala megalomanství Davida Leana s vulgárností Martina Scorseseho. Je to přesně ten typ velkolepé podívané, o níž mnozí říkají: „Tyhle filmy už dneska nikdo netočí.“ A stejně se to občas povede. Zkrátka opravdu epická podívaná. Je to navíc velmi osvěžující protipól k jiným nedávným dílům oslavujícím filmové médium, protože ukazuje, že kinematografie není jen o kouzle a sentimentu, ale taky hlavně o potu, krvi, špíně a v neposlední řadě spoustě hoven... Jděte na to do kina, já si to určitě dám ještě jednou!

Jak kdyby ten příběh vyprávěl děda Simpson. V překombinovaném a samolibém scénáři Davida O. Russella se pod nánosy neustálých odboček a zbytečných expozic vytrácí ta samotná jednoduchá zápletka, již se režisér a scenárista v jedné osobě neúspěšně snaží vyprávět. Něco málo přes 130 minut tím tak působí jako mdlé čtyři hodiny. Barevná paleta padesáti odstínů hnědé a otravné pitvoření herecké elity tomu taky moc nepřidává. Dlouho jsem nebyl tak vytočen slepou nabubřelostí nějakého filmu a potažmo jeho tvůrce, takže je dobře, že to s návštěvností v kinech tvrdě padlo na držku.

Guy Ritchie zde tak trochu jede na setrvačník a Operace Fortune jde spíše ve stopách nablýskaných povrchních blbin jako Krycí jméno U.N.C.L.E. než jeho posledních cool a funkčních zářezů Gentlemani a Rozhněvaný muž, přesto je to v pohodě. Dostáváme takový mix bondovky a M:I v typicky ritchieovském stylu, ale bez zajímavého hlavního záporáka, překvapivějšího scénáře a bez wow akčních scén. Humor a hlášky v tom dosedají na úrodnou půdu jen jak kdy, o hlavní postavy prakticky nelze mít obavy a chvílemi to působí, jak kdyby se Ritchie až moc opájel vlastními záběry, nicméně tempem to šlape jak má a aspoň to nemá přestřelenou stopáž, jak je v poslední době zvykem snad u všeho.

Spokojenost. Není to taková detektivní pecka z čista jasna a nedá to divákovi doslova tečku jako první Na nože. Na vině je rozbouřený konec, kdy se z toho tak trochu stává anarchie. Na druhou stranu jsem letos málokdy byl do filmu tak ponořen, abych se mu pokoušel přijít na kloub - což jsem nepřišel, palec nahoru za některé zvraty. Glass Onion zkrátka stále funguje jako zcela vtahující "whodunnit" a bude vás bavit. A palec nahoru i za velmi nápadité a věcné cameo role, z nichž dvě vyznívají v současném kontextu velmi, velmi vzácně.

Ačkoliv jsem v médiích tuhle událost zaznamenal, moje představa o prostředí a rozsahu katastrofy byla velmi omezená. Tenhle snímek však dává dobře nahlédnout do jádra dění a nutno říct, že to není příjemná podívaná. Celá událost se nese v duchu klasického receptu na katastrofu: „Moc dobře víme, že se zde něco hrozného může v kterýkoliv okamžik stát, ale nebudeme to řešit, dokud se to nestane.“ Brrr.

První Guadagninův snímek, který mi vyloženě sedl. Pomalé, přemýšlivé a procítěné road-movie s kanibalskými postavami, jež si můžete klidně zaměnit za upíry nebo i běžné lidi, zkrátka funguje jak má. Stačí se do toho ponořit a strávit příjemné dvě hoďky. Aluze na Kiss a hudba Trenta Reznora a Atticuse Rosse jsou top!

Téměř edwoodovský level neumětelství. Téměř. Chvála za tu přívětivou stopáž.

První půlka je brilantní set-up pro psychologický horor a funguje vizuálně, hudebně i celkovým budováním napětí. V druhé půli se to vše rozbředne do dlouhých monologů, metaforických scén a trýznivě dlouhých záběrů, u nichž se člověk pomalu modlí, ať už přijde nějaký ten konec - s vědomím, že odpovědí se nedočká.