Goldbeater

První díl sice jen sprostě kopíroval schéma Na Hromnice o den více a vkládal ho do prostředí typicky vyumělkované české pohádky, v níž postavy kouzlí podobné kruhy s runami jako Doctor Strange, přesto tou kopírkou schémat tak nějak aspoň fungoval jako film. Zde už schéma chybí, vše je nahodilé, a tak tu máme jen nekonečnou honbu za macguffinem v totálním průjmu druhořadých speciálních efektů, které asi mají evokovat digibordel současných marvelovek. Jak kdyby si u prvního dílu tvůrci brali za příklad to lepší z Hollywoodu a zde to nejhorší z Hollywoodu, přičemž ani nechápali, proč to vlastně dělají. Skupinové scény, kde Vojta Kotek je naklíčován před zelené plátno, protože zřejmě nebyl v ten den přítomen na natáčení, byly fakt top! Dlouho jsem se takhle nezasmál. Navíc to celé zavání klamavou reklamou, protože žádná princezna zakletá v čase ve filmu tentokrát není. Zakletý v čase jsem byl leda tak já, protože jsem tuhle hrůzu sledoval dvě a čtvrt hodiny!

Pohádka o tom, kterak Češi přišli na to, že v zahraničí už před čtvrt stoletím někdo přišel s úspěšným fantaskním schématem, které by se dalo zkopírovat, aby libovolný film zkrátka divácky fungoval. Gratulace.

Investigativní novinářská dramata bývají svou procedurou a odhaleními většinou velmi poutavá, zvlášť když divák nemá o subjektu filmu úplně přesné ponětí a objevuje fakta společně s postavami filmu. To ale není případ snímku Když promluvila, kde divák běžně zajímající se o filmové prostředí i současné dění moc dobře ví, co bylo jádrem celého skandálu a jak celá kauza skončila. A 129 minut je u filmu, který hraje s odkrytými kartami, opravdu neopodstatněná délka. Už 40 minut před koncem jsem si říkal, že je čas to uzavřít.

Zatímco Øvredalův Lovec trolů se s podobnou mytologií popasoval vynalézavě, nápaditě a vtipně, zde tvůrci šli jen ušlapanou cestičkou typických klišé filmů o obřích monstrech à la King Kong a přitom jen tak polovičatě a bez potřebného "wow efektu", který by aspoň nějak zakryl všechnu tu předvídatelnost a neoriginalitu.

Ryzí průměr mezi hudebními životopisnými snímky, který má klasicky uhlazené hrany, stokrát vyzkoušenou strukturu a ve svém středu sice velmi snaživý herecký výkon Naomi Ackie, ta ovšem ve filmu svým hlasem reálně nezpívá to, co slyšíme. Postavy, které sledujeme na poli několika let až dekád, ve filmu vůbec nestárnou a ani nevypadají zbědovaně drogami, i když by reálně měly, a celé se to táhne jak glukózový sirup. Uspokojí to možná skalní fanoušky Whitney Houston, jinak je to spíš kulisa k žehlení na nedělní dopoledne.

Řekl jsem si, že pokud tam budou létající piraně, budu spokojen. Byly tam létající štiky, takže částečná spokojenost. Bezprostředně po projekci mě napadaly směrem k filmu sarkastické poznámky jako "Nejdražší spořič obrazovky všech dob", to bych však Cameronovi křivdil. On je druhý Avatar totiž opravdu vizuální spektákl a neskutečně krásná a designově promakaná podívaná, která se musí vidět v kině. 3D funguje. Technická stránka snímku zkrátka dostála těm očekáváním budovaným 13 let. Co nedostálo očekáváním je scénář, který je nejslabší stránkou filmu, je předvídatelný, prostý a doslova i přeneseně postaven na vodě. Neustále se spoléhá na to, že charaktery se budou každou chvíli chovat nezodpovědně, aby se zápletka někam mohla posouvat. Chvílemi to zabrušuje až do absurdit. Některé postavy jsou uneseny a osvobozeny tolikrát za sebou, že to jednu z nich scénář nutí ke konci glosovat. A dějí se tam daleko horší nesmysly. Jinými slovy druhý Avatar funguje dobře jako "experience", hůře funguje jako "film". Protentokrát jsem ještě ochoten to Cameronovi odpustit, ale jestli v dalším díle nezapracoval na scénáři a nepřipravil nějaká překvapení, nebudu mu znova už tak moc promíjet.

Já pro ty vetřelčí napodobeniny mám tak trochu slabost, ale jen málokdy se poštěstí, že by film dostál svým očekáváním. A Netvor si jde tou veskrze lacinou cestou po vzoru Inseminoida, čili když není rozpočet na to, aby ve filmu řádilo vesmírné monstrum, musí místo něj řádit posedlí členové posádky (což je věc, kterou paradoxně Ridley Scott udělal ve svém Prometheovi a stvrdil tím, že ani on sám nemá tušení, jak vlastně na Vetřelce navázat, potažmo ho aspoň úspěšně vykrádat). Udělat solidní Alien rip-off zkrátka nebyla a není sranda, a tak na pomyslném piedestalu stále zůstávají jen snímky DeepStar Six, Leviathan a Forbidden World.

Přijde mi trochu smutné a možná nefér, že příznivější divácké odezvy se v posledních letech dostává spíše hororům podvracejícím, satirizujícím a zesměšňujícím žánrové tendence, než některým snaživým vážně míněným a atmosferickým hororům tradičního střihu, jejichž hodnocení v lepším případě pak končí na nějakých 58%, nicméně zároveň nelze zapřít, že právě Barbar v té podvratnosti a překvapení skvěle funguje.

Weird: The Al Yankovic Story je milá parodie na hudební životopisné filmy o člověku, jenž strávil svou kariéru tvorbou hudebních parodií, nicméně asi bych se ji zdráhal doporučit komukoliv, kdo není aspoň částečně obeznámen s Alovou tvorbou. A pro ty obeznámené to možná nebude tak vtipné, jak by mnozí předem čekali, nicméně i přes pár hluchých míst to nabízí dobrou porci zábavy a pár velmi zdařilých cameo rolí.

Steven Spielberg je zpět u toho, co umí nejlépe - citlivě vyprávěné a na charakterech postavené rodinné drama o kouzlech objevování čehosi magického - zde zosobněného kinematografií samotnou. Dvouapůlhodinový film dokáže téměř dokonale strhnout a pohltit, přesto jsou v něm dvě tvůrčí rozhodnutí, nad kterými mi zůstává rozum stát. Jednak nechápu, z jakého důvodu musel mít hlavní herec celý film nasazené tmavé kontaktní čočky, kvůli nimž vypadají jeho oči stejně mrtvě jako oči žraloka z Čelistí. Pro mě to sabotovalo jinak velmi snaživý výkon mladého Gabriela LaBelle. A pak teda myšlenka (spoiler), že by namachrovaný antisemitský šikanátorský hovado na základě kouzla filmového média šlo za svou obětí a nejen se omluvilo, ale rovnou citově zhroutilo nad vlastní prázdnotou - nic naivnějšího a přitroublejšího jsem letos v kině nezažil. Tyhle dvě věci o to víc štvou, protože se jim dalo jednoduše předejít. Nicméně i přes připomínky u mě panuje spokojenost a zejména v krátkých scénách, kdy prostor a výborně napsané role dostanou veteráni Judd Hirsch a David Lynch, jsem měl spokojený úsměv na tváři.