Goldbeater

The Thing with Two Heads by mělo více méně ambice stát se bizarním kultovním snímkem, ale absence humoru to výrazně stahuje dolů. Ač mnoho synopsí u tohoto filmu uvádí žánr komedie, opak je pravdou - většinu času se to tváří jako vážně míněné sci-fi drama, kde úmyslně odlehčené jsou možná tak dvě scény, a pokud se zasmějete ještě někde jinde - zejména při sledování Roosevelta Griera, jak běhá s kývající se umělou hlavou na rameni, rozhodně to už tvůrčí záměr nebyl. Tenhle náladový rozkol snímku dost ubližuje a film tím vyloženě strádá, protože jeho dramatická rovina je tak řídká a přitroublá, že nedokáže zaujmout a diváka to mírně utahá. Ray Milland a Roosevelt Grier svými zachmuřenými zpocenými obličeji oba vypadají, že jim natáčení opravdu nebylo zrovna dvakrát příjemné. Motiv rasismu je jen tak nějak nakousnutý a scénář s ním nikterak dále nepracuje. Naprosto přehnaná automobilová honička už pak působí, jako by šéfové American International Pictures do snímku chtěli přidat aspoň jednu akční scénu, a tak vznikla pro děj naprosto zbytečná, avšak neskutečně dlouhá a absurdní policejní honička kdesi na louce. Po hodině a půl sledování zjistíte, že se film vlastně nikam neposunul, postavy neprošly absolutně žádnou proměnou, a finální zpívání gospelu „Oh Happy Day“ vám už jen otevře pusu a začnete přemýšlet, co jste to právě viděli za film.

The Incredible Boring Man nebo The Incredible Walking Man by byly mnohem přesnější názvy, protože titulní rozpouštějící se astronaut 90% délky filmu jen někde chodí za doprovodu opakujícího se voice-overu, což již po chvilce začíná být opravdu repetitivní a otravné. Kvůli tomu vám po čtyřiceti minutách připadá, jako byste film sledovali už dvě hodiny (navíc je zajímavé, jak dlouho se ten chlap dokáže rozpouštět, i když objemově vypadá stále stejně). Absence děje je v tomto snímku opravdu zničující a těch pár vynalézavých mordů ke konci (famózní pád do elektrického vedení) a speciální efekty Ricka Bakera s tím spojené to už bohužel nezachrání. V ostatních aspektech jde o vyloženě hloupě napsaný snímek, jenž by měl úspěch jen jako tupá černá komedie, ale bohužel byl natočen stoprocentně vážně, což je nepochopitelné už s ohledem k relativně vtipnému názvu, evokujícímu parodii na klasický film The Incredible Shrinking Man. Režisér Mlčení jehňátek Jonathan Demme v jedné z malých rolí je jedním z mála zajímavých záblesků v jinak velice otravné podívané.

Zajímavě zfilmovaný příběh kolosálního podvodníka Jamese Addisona Reavise, samozvaného barona Arizony. Příběh, jemuž samozřejmě kraluje podmanivý výkon charismatického Vincenta Price v hlavní roli. Ač scénář Sama Fullera postavu Reavise možná dost zkrášluje a dělá z něj romantického antihrdinu, v kontextu příběhu to může být úplně jedno, vznikl tak totiž velmi zábavný životopisný snímek o událostech, o kterých jsem doteď neměl ani potuchy. A Price ukazuje, jaký je herecký chameleon i na poli jedné jediné role.

Miroslav Krobot a Lubomír Smékal se pohybují v oblasti nějaké zdeformované filmové řeči, které buď naprosto nerozumím, anebo na ní zkrátka opravdu není absolutně nic zajímavého. Snaha o suchý humor končí křečovitou trapností. Kvarteto působí dojmem, že má z diváků udělat stejná duchaprázdná zombie, jako jsou jeho hlavní postavy. Já na takovou hru nejsem ochoten přistoupit a nevidím nejmenší smysl ve vzniku, sledování a propagování tohohle bezduchého filmu.

David Ayer sliboval přinést svěží vítr do plachet komiksových filmů od DC. Nepřinesl. Promarněný potenciál je v tomto případě výmluvná fráze. Po komerčním úspěchu eRkového Deadpoola zůstává rozum stát nad tím, proč Suicide Squad skončilo jako PG-13. Umělé roubování na působilo vyloženě otravně. O slaboduchosti scénáře by se dalo velmi dlouze psát, největším zklamáním ovšem je to nezvládnuté pojetí postav. Místo slibovaných temných zloduchů dostaneme standardní balení dobrosrdečných hrdinů, z nichž sice nikdo není zrovna vzorem ctností, ale o antihrdinech se rozhodně mluvit nedá. Scénář se to velice trapně snaží krýt tím, že jednou za čas nechá nějakou z hlavních postav říct frázi typu: „Vždyť my jsme ti špatní,“ nebo „ta ženská je fakt zlá,“ aby náhodou divák nezapomněl, co si má myslet. A v neposlední řadě pár slov k obsazení: Cara Delevingne v roli Enchantress je příšerná (na její obranu - celá postava Enchantress je napsána tragicky špatně, Cara už to jen svými kreacemi úplně zazdila), ovšem největším castingovým failem je Jared Leto v roli Jokera - sledovat ho bylo takřka nesnesitelné. Ayer ať se vrátí k policejním dramatům, tímhle mě vyloženě naštval.

Na dobu a okolnosti vzniku po technické stránce solidně natočený, ovšem nacistickou propagandou nechutně zprasený katastrofický film, jenž vykresluje Brity jako ziskuchtivé úplatkářské zlosyny, kteří jsou pro libru schopni jít přes mrtvoly. Samozřejmě jediným kladným hrdinou je skálopevný a spravedlivý německý důstojník, vybavený kamennou tváří a propagandistickými průpovídkami. Bohužel i když se člověk snaží oprostit od tohoto přesvědčování a jen sledovat příběh, děj snímku není postaven vůbec poutavě a polovinu scénáře se řeší akcie, dluhopisy, peníze a šperky, což diváka zrovna dvakrát nechytne - katastrofické události jako by se poté děly jen na pozadí jakéhosi finančního dramatu. Celkově pak tedy nacistický Titanic představuje spíše filmovou kuriozitu než skutečný divácký zážitek.

Science fiction kombinované s britskou kriminálkou - obludný vesmírný návštěvník (s hlasem přitažlivým pro opačné pohlaví) pomocí inzerátů hledá modelky pod záminkou focení do módního časopisu, aby se díky nim mohl reprodukovat a zachránit svou vymírající rasu. Celé mi to tak trochu připomínalo britskou variaci na Not of this Earth. Není to bohužel tak zábavné, jak si člověk představí, a ryze béčkový námět zpracovaný po anglickém způsobu velmi suše samozřejmě zcela vážně vyznívá ke konci dosti rozpačitě, nicméně kameraman Stephen Dade to zachraňuje svými nápaditými záběry a vytahuje tím snímek mírně nad dobový průměr.

Ačkoliv povídka Edgara Allana Poea „Zánik domu Usherů“ nabízí prostor k volnějšímu filmovému zpracování, snímek Ivana Barnetta se vydal dosti pochybnou cestou a předkládá poměrně přitroublé pojetí příběhu, jemuž sice nechybí atmosféra a pár nadějných hororových momentů, ale rámování scénou skupiny britských džentlmenů, kteří příběh poslouchají a posléze ho komentují, rozmělňuje i tu trochu nadějné hororové nálady. Celé to spíše připomíná televizní inscenaci s ochotnickými herci, jejichž přehrávání a teatrálnost to opravdu stahují dolů. S o deset let mladší verzí Rogera Cormana je to takřka nesrovnatelné.

Roy Ward Baker natočil věcný a věrný popis událostí 14. dubna 1912, založený na knize Waltera Lorda a výpovědích přeživších katastrofy, a to bez jakékoliv teatrálnosti a patosu. Jde o kvalitní historickou rekonstrukci, jejíž valná část se prakticky odehrává téměř v reálném čase, a ačkoliv člověk ví, jak to celé dopadne, stejně se mu s ubíhajícími minutami stále více tají dech. Děj sleduje velikou škálu vedlejších postav (jejichž středobodem sice je důstojník Lightoller, ale rozhodně ho nepokládáme za hlavní postavu) a ukazuje tím řadu menších zápletek a motivů, z nichž si několik vypůjčil i James Cameron pro svou o 40 let mladší verzi. Nepřesnosti tu jsou - v tomto snímku například Titanic není rozlomen (vrak byl objeven a zkoumán až 27 let po natočení filmu, takže je to pochopitelné) a vytkl bych možná tu trochu doslovného poučování ke konci, nicméně s přihlédnutím k technickým a tvůrčím možnostem Velké Británie roku 1958 to podle mého názoru už lépe natočit nešlo. Proto se i přes pár výtek uchyluji k nejvyššímu hodnocení za velmi působivou a důstojnou podívanou, jež je v mnoha ohledech srovnatelná s verzí Jamese Camerona a v několika ji možná i předčí.

Povídkový western bratří Coenů nabízí šest vzájemně nesouvisejících segmentů, z nichž rozhodně každý stojí za zmínku, ale náladové skoky mezi nimi mohou někoho mírně zdeptat (stejně jako digitální kamera, na níž je potřeba si chvíli zvykat). Avšak abych to vzal od začátku - The Ballad of Buster Scruggs: Bláznivá a překvapivě krvavá komedie se zpívajícím pistolníkem (Tim Blake Nelson), která baví brutálním humorem i dobře napsanými průpovídkami a písněmi hlavní postavy. Uteče možná až příliš rychle - 70%. Near Algodones: James Franco jako lupič-břídil, jehož komické utíkání před oprátkou bych si nechal líbit klidně na ploše celovečerní komedie se spletitějším dějem. Pánvičkami ověšený bankovní úředník je highlightem filmu - 70%. Meal Ticket: Je škoda a tak trochu šok, že prvními dvěma povídkami Coenovci zmlsali diváky humorem a poté na ně bez varování navalili poměrně depresivní neveselé drama, jež se dá číst jako metafora o smrti opravdového umění a jeho nahrazení laciným šarlatánstvím, co se lépe prodává. Zajímavé, ale chvílemi dost repetitivní a svou náladou to ke zbytku snímku vůbec nepasuje - 50%. All Gold Canyon: Jednoduchý, ale srdcem vyprávěný příběh jednoho zlatokopa, stojící na výkonu zarostlého Toma Waitse a nádherné přírodní scenérii. Jack London je z toho cítit na sto honů - 65%. The Gal Who Got Rattled: Troufám si říct, že příběhově nejzajímavější a nejcoenovštější segment, který se sice rozjíždí pomalu a tvoří dlouhou expozici postav, ale za to ke konci jako jeden z mála svým nečekaným závěrem opravdu zapůsobí - 75%. The Mortal Remains: Filozofická konverzačka na konec. Na papíře to možná vypadalo jako nejlepší možné zakončení filmu, ale reálně to diváka spíše dost unaví. Zamrzel mě docela nevyužitý Brendan Gleeson - 55%. Celkově vzato to byly příjemně strávené dvě hodiny a rozhodně žádné zklamání (jakým byl předchozí snímek bratří Coenů, Ave, Caesar!). Mohlo to však dopadnout daleko líp, kdyby komický ráz dvou prvních segmentů byl držen po celý film.