Goldbeater

Zajímavý komediální experiment v rámci filmové narace, kdy zpočátku tvůrci diváka zkouší, jak dlouho snese nevtipnou amatérskou zombie kravinu, aby ho poté odměnili postupným odkrýváním pozadí toho, proč byl začátek snímku tak strašně (a úmyslně) špatný, načež v poslední třetině přináší bláznivý a velice vtipný sled událostí, který dává veškerému předchozímu dění naprostý smysl. Naneživo není žádný filmový klenot, ale v rámci nízkorozpočtových komedií se zajímavým formálním nápadem je potřeba ho vyzdvihnout a ocenit. A bavil jsem se opravdu dobře. [Sitges 2018]

V principu je to vesmírná verze klasického Útěku v řetězech, kdy dva zcela rozdílní lidé jsou nuceni spolupracovat, aby přežili v nehostinném prostředí. Prospect ovšem nabízí podmanivý a atraktivní vizuál. Exteriéry vesmírného panenského pralesa jsou nádherné, interiéry vesmírných lodí vypadají jako by zamrzly v 70. letech, což umocňuje pocit, že by se něco hodně snadno mohlo porouchat. Sophie Thatcher a Pedro Pascal snímek dobře táhnou kupředu a i přes vláčnější tempo to rozhodně ani chvíli nenudí. K mocnějšímu zážitku mi ještě něco málo chybělo, ale zpětně za tíživou atmosféru, originální design a hudební motiv přidávám jednu hvězdu k dobru. [Sitges 2018]

Zcela rutinní režisér Michael Caton-Jones společně s debutujícím scenáristou Jayem Zaretskym přináší tuctovou (love)story o samotářském a unaveném nájemném vrahovi, který by na stará kolena už od života rád dostal víc než jen zakázku na něčí vraždu. Asher nenabízí nic moc nového, co bychom už neviděli v jiných filmech, ovšem cool výkon Rona Perlmana a sem tam vtipné dialogy ho drží nad hladinou průměru. Krimi drama, které nenadchne ani neurazí. [Sitges 2018]

Gareth Evans se částečně vrací k tématu, díky němuž zazářil se svým segmentem v hororové antologii V/H/S/2. Zábavně přehrávající Dan Stevens přijíždí na ostrov, kde vládne sekta nebezpečných fanatiků v čele s excentrickým Michaelem Sheenem, aby zde našel svou sestru, jež byla unesena. Nachází ovšem daleko hrůznější věci, než vlastně čekal, což pro většinu ostrovanů nedopadně vůbec dobře. Ačkoliv má Apostle více než dvě hodiny, už v prvních minutách nabírá svižné tempo a bez zbytečných keců nás vrhne do napínavé hry na život a na smrt. Ke konci se bohužel nevyhneme klišé, kdy hlavní záporák musí vysvětlit všechny své pohnutky, které ho vedly k činům, nicméně na zábavnosti to snímku neubírá a ohnivé finále rozhodně stojí za vidění. Navíc má Apostle neskutečně podmanivou výpravu a všechny scény v exteriérech vypadají opravdu skvostně. Gareth Evans se vyšvihl a rozhodně si nenechám ujít další jeho režijní počiny. [Sitges 2018]

Mukdeeprom za kamerou dělá divy, každý jeho nájezd kamery a zrychlený close-up působí mrazivě agresivně a napomáhá budovat zlověstný feeling (společně s povedenou hudbou). Oproti tomu musím zmínit opravdu chaotický střih, který je značný už v první scéně a dost ruší (režisérův dvorní střihač Walter Fasano spolupracoval s Dariem Argentem na jeho příšerné Matce slz, takže asi tak). Nicméně pár slov ke scenáři - Luca Guadagnino s Davidem Kajganichem se snaží rozšířit mytologii původního filmu o historicko-politický kontext, nutno říci, že na úkor hororové atmosféry a napětí. Baader-Meinhof, holokaust, Terezín - je tohle opravdu to, co jsme v nové Suspirii potřebovali a chtěli vidět? Prakticky celá dějová linie okolo Dr. Klemperera (a tato linie zabírá polovinu celé stopáže) mi připadala jako značně strojená a nadbytečná. Nemluvě o tom, že herecké obsazení postavy doktora je neskutečně kýčovité a pro diváka distraktivní. Před hereckým výkonem Tildy Swinton ovšem smekám, ona si opravdu strhává celý film pro sebe. Jsem pojetím tohoto snímku dost zmaten, celé mi to přišlo méně zajímavé a překvapivé, než jsem si přál a očekával. Druhé zhlédnutí bude časem možná ku prospěchu, pro dnešek ovšem vcelku zklamání. [Sitges 2018]

Pro ty, kteří nejsou obeznámeni s původním filmem bude toto jen hodně špatný thriller. Pro znalce původního filmu je nový Rituál naprostou urážkou originálu a nesmyslnou hříčkou, která snad ani na papíře nemohla fungovat. Neil LaBute je otřesný scenárista a chabý režisér. Jeho vedení herců je příšerné. Přesto se hlavně díky tomu tento snímek pomalu stává pro některé diváky takovým bizarním guilty pleasure. Interakce Nicholase Cage s digitálními včelami je dnes již legendární (pozor, existuje verze filmu, ze které je tato nejlepší scéna bohužel vystřižena). On ostatně ten zběsilý Cageův výkon je tím jediným, co na Rituálu dokáže bavit. A opravdu mi nejde do hlavy, proč by někdo chtěl mít v tomhle průšvihu cameo.

V prvé řadě doporučuji si o filmu předem nic nezjišťovat, bez znalosti zápletky a s otevřenou myslí si ho užijete daleko víc. Mně se chvílemi opravdu tajil dech. Zábavný bizarní thriller, formálně z ranku Scorseseho Po zavírací době a zároveň velmi zběsilá, napínavá a vskutku mrazivá podívaná plná překvapení. Zapadlý snímek, jenž by si rozhodně zasloužil více pozornosti a oprášení třeba na žánrových festivalech.

Válečné psycho. Andrzej Zulawski natočil o deset let později o něco známější thriller Posedlost, snímek, který kladl vcelku těžké nároky na diváka. To samé je nutno očekávat i u Třetí části noci. Nelze tento film jednoznačně uchopit ani pochopit. Hlavně bych rád zmínil velmi povedenou hudbu Andrzeje Korzynskiho, která dobře vykresluje atmosféru snímku.

Dovolím si malou poznámku, než se vrhnu k zhodnocení snímku - pokud jste předem viděli trailer, tak už jste viděli i 80% filmu a to včetně závěrečné scény. Přesně kvůli tomu už na trailery téměř nekoukám, ale když vám ho pustí v kině před jiným filmem, co máte dělat? Tvůrce takových ukázek je potřeba lynčovat, nic jiného. Na samotném snímku mě ale (kromě opravdu špatného střihu) mrzelo to, že jde o stoprocentně samoúčelnou vizuální podívanou. Přímočarý děj je totiž tak podmíněn snaze o atraktivní vzhled, že některé dílčí scény kvůli tomu opravdu nedávají žádný smysl a jsou ve filmu jen proto, aby režisérce umožnily ukázat nějaký ten pěkný záběr (hořící strom). Pak jsou zde scény, které sice také nedávají smysl, ale tentokrát aby sloužily jako berlička posunu děje - tak například jedna z mužských postav má nutkání prohlédnout si svůj zlomený nos v zrcadle, ale než aby se jednoduše podívala do jednoho ze zpětných zrcátek na svém vozidle, raději si zajde do kufru auta pro ruční kosmetické zrcátko, kvůli jehož odrazu prozradí svou pozici pomstychtivé hrdince. Malicherná blbina, že? Ale mně to přesto vrtalo hlavou. Kdyby tyhle nelogické detaily byly součástí drogových halucinací hlavní hrdinky, bylo by to něco jiného a omluvitelného, ale bohužel jsou prostoupeny celým filmem. Chápu, že Revenge nebylo zamýšleno jako sofistikovaný snímek, ale když je tak moc vidět, že na těchto přihlouplých berličkách stojí celé jeho fungování, tak ani zajímavý vizuál a elektronická hudba ho v mých očích nezachrání.

Odvážil bych se říct, že jde o téměř hitchcockovský thriller se vším, co k němu patří. A překvapivý závěr na konec. Nic není takové, jak se na první pohled zdá. Napětí a chytré rozuzlení fungují dokonale. Velice se mi líbilo přesné obsazení, i když prakticky všechna jména kromě hammerovského veterána Christophera Lee jsou spíše neznámá, což není na škodu. Taste of Fear (nebo po americku Scream of Fear) je na poměry studia Hammer netradičně téměř bezchybným počinem, který by žádnému hororovému fanouškovi neměl uniknout. Tohle dílo milerád doporučím.