HarlanWade

Hrozně fajn film. Kombinace slzopudného příběhu, depresivní atmosféry a několika perfektních hlášek, jakožto humorných odlehčení, zapůsobila skvěle a zrodilo se po dlouhé době něco nevídaného - a je jedině dobře, že se tomu tak stalo ve světě animovaného filmu. Osobně si myslím, že takovéto projekty mají ještě velice barvitou budoucnost - a já jim moc fandím.

Michaelovy písně mám hodně rád, ale buďme upřímní - od toho se vydávají alba, zakládají rádiové stanice a vznikají internetové servery jako youtube.com. Filmy nemůžou být jen o hudbě, ani přesto, že by v nich měla hrát prim. 50% za přerušovaný koncert Michaela Jacksona, zbytek neodpustitelná nuda.

Zatímco například o Avataru se žhavě mluví i půl roku po premiéře, po Moonu i při čerstvém uvedení do kin sotva štěkne pes. A není divu. Přesto si však myslím, že tohle ambiciózní dílko z dílny Duncana Jonese stojí minimálně za zmínku. Film rozhodně nenudí, což je ve světě dnešních blockbusterů čím dál méně obvyklý jev a tedy veliké plus a palec nahoru pro ty, kteří nevědí, jestli do filmu jít nebo ne. Největší podíl na tom ale má fakt, že Moon jen poměrně chytře a znale recykluje to osvědčené ze zaběhnutých žánrových stereotypů. Samotný příběh není vůbec ničím převratný – energetické zdroje budoucnosti, prostředí Měsíce, psychické potíže způsobené dlouhodobou samotou, naklovoaní pracovníci – to už tu mnohokrát bylo a to, co si budeme nalhávat, i v daleko propracovanějších filmech. Sam Rockwell. Jediná tvář a tudíž hlavní tahoun celého filmu. Takový tah chce velkou odvahu, a zejména rozvahu a sakra šťastnou ruku při výběru onoho hlavního protagonisty. Podařilo se toto kritérium u Moonu splnit? Abych řekl pravdu, mám tak nějak smíšené pocity. Rockwell už od pohledu působí zcela nenápadně a neutrálně, což byl jistě záměrný výběr. Ale postavit hodinu a půl dlouhý film o tom, jak i klony se od sebe mohou v mnohém lišit, na nenápadné tvářičce, to už je sakra riziko a Jonesovi se podle mého názoru příliš nevyplatilo. Jistě, Rockwell má své nepopiratelné kvality, radost mu divák hltá stejně dobře jako vztek nebo pláč, ale tohle zkrátka není role pro něj, alespoň vzhledem ke stanoveným podmínkám ne. Smutným faktem je, že Jones nemá nad samotným dějem příliš mnoho nadhledu a divákovi nedokáže dát ten pocit, že je o krok vpřed – nejspíš proto, že tam není. Většina větších či menších dějových posunů se dá předem alespoň přibližně předpovídat. Právě tohle dělá z Moonu záležitost na jedno použití. Dalším problémem je, jak moc zde není ujasněn primární žánr. Má to být akční thriller s nádechem hororu o snaze přijít na kloub tajemství chodu měsíční těžěbní stanice, nebo drama s nádechem romantiky o osamělém muži, který touží po tom se vrátit domů, jenže zjišťuje, že nic není takové, jaké se zdá? Ano, Moon by mohl být obojím a znovu tak dokázat neskutečné možnosti tvorby nového tisíciletí, jenže na to nemá potenciál. Scénář má příliš práce s tím, aby udržel divákovu pozornost u děje, nestíhá si k tomu ještě nadbíhat vedlejšími vychytávkami a dodávat mu pocit jakési výjimečnosti. Vlastně se mi nepozdává celkové zaměření. Na můj vkus málo chtěných vtípků (scéna u pingpongového stolu to, i přes humornou stylizaci, nemohla zachránit) a naopak příliš těch nechtěných („sečtělejší“ Sam ke konci už působil vyloženě směšně, nikoli dojemně, jak bylo zamýšleno). Celkově bych tomu všemu dodal trochu víc humoru i odvazu, vždyť bez toho už se dnes snímky jako Moon točit nedají, to si i Nolan ve svých majstrštycích neodpustí sem tam nějakou tu vtipnou vsuvku. Celkově mám dost zvláštní pocit, protože i když Moon jako takový nenudí, působí v jednotlivých scénách poněkud nekomplexně a, to zejména - zcela neosobně a bez známek jakéhokoli vytříbenějšího rukopisu. Ani s pozadím celého dění nemohu být tak docela spokojen. Film z pro nás neobvyklého prostředí, jakým je vesmír, by právě na tom měl zčásti stát, tady začně mírně odfláknutý vzhled jak měsíčního povrchu, tak samotné základny, po čase nahánět pocit ohranosti. Naštěstí zábavu v oblasti základny vede sice nepřevratný, ale s určitým kouzlem vymyšlený počítač Garty, jehož milost (za jeho měnící se smajlík bod nahoru) a přátelskost dodávají filmu na pomyslné důležitosti alespoň částečně. Potěší hlavně v závěru, kdy už celý děj působí jaksi šroubovitě a k dokonání díla zkázy by stačilo už jen pustit song „Mad World“. Moon za zhlédnutí rozhodně stojí, ovšem jen jednou a to v náladě, kdy nemáte v plánu ani vyložně relaxovat, ani se potit nad přemýšlením, protože přesně taková se vám u Moonu bude hodit. Film, ve kterém si každý najde něco, ale nikdo z něj nevyjde vyloženě uchvácen. Mé hodnocení: 6/10

Tady se někdo moc snažil. Ten film není ani koncepčně nedotažený, ani dějově přeplácaný, je jen podáván tak nudně a bez zaujetí, že si ho divák prakticky po celou dobu musí domýšlet a přetvářet ke svému ideálu. Stokrát škoda toho nadějného nápadu, který překvapivě dlouho čekal na své objevení a stokrát škoda toho, že se ho neujal nikdo, kdo by mu věnoval svoji píli a úsilí. Jonathan Mostow to odbyl nehorázně, tam, kde by měl u filmu za normálních okolností přijít napínavý vrchol, přichází tady jen záchrana-nezáchrana-závěrečné titulky. Náhradníci dávají jen několika málo záblesky a šedivou náladou zavzpomínat na časy, kdy se Bruci Willisovi dařilo nejlépe - na časy 12 opic. Jinak jsou sami o sobě bohužel pouze typickou ukázkou neschopného polotovaru, zcela samoúčelného propadáku.

Po tom, za každou cenu co nejnechutnějším úvodu, na který jsem i já sotva mohl koukat, bych sice čekal o něco lepší rozvedení zápletky v první půl hodině a závěry už taky pamatuji lepší, ale jinak je to vlastně paráda. Troufám si říct, že v rámci dnešního Hollywoodu je to vlastně tak trochu zázrak. Na svědomí to má hlavně (asi nejen pro mě překvapující a až doteď nedoceněný) režijní kumšt pána jménem Jaume Collet - Serra (ano, toho samého, co zrežíroval Dům voskových figurín). Aneb jak dosáhnout nejděsivějšího a zároveň nejlépe atmosfericky podkresleného efektu, co za poslední roky pamatuji, s desetinou prostředků a prostoru, než jaké by k tomu potřebovali mnozí jiní. Já vážně skoro nedýchal, prožíval každou minutu, jako bych tam byl také, přál jsem rodince úspěch a zároveň jako by mě cosi pohánělo proti Ester, která mi svými činy způsobila nejednu hořkou chvilku a kde jsem zrovna fyzicky neprožíval některou z bolestí, smál jsem se tomu ironickému nadhledu, který jako by se valil zpoza každého rohu.. Jsem nadšen, že nemá tohle naprosto co dělat se Sirotčincem a jinými skvosty tohoto zaměření a že hledat tady nudu by bylo zcela zbytečné. Silný filmový zážitek za 4,5 * a po dlouhé době zase film, který se mi jen tak z hlavy nevypaří - v tom "nočnomůrařském" slova smyslu :-)

Best of Hollywood... and movie production. Hangover rulez!

Těšil jsem se, protože miluju filmy s tak pozitivní atmosférou, jakou měla Láska nebeská. Richard Curtis si na pomoc si přizval pár lidí ze staré party (Bill Nighy, Emma Thompson), pár dalších ověřených herců (Nick Frost, Phiiip Seymour Hoffman) a pochopitelně spousty nových mladých nadějí. Piráti na vlnách nejsou tak dokonalí, jako Láska nebeská a přesto jsou stejně pozitivní, vtipní i zábavní - jenom toho dosahují jiných prostředků a v o něco menším množství. To, co vás bude nudit na začátku si v plné parádě osvojíte v průběhu filmu, některé scény (a hlášky) jsou vyloženou lahůdkou. Klíčem k tomuhle filmu je rozkreslení charakterů postav, protože teprve potom může začít ta správná sranda. Chvílemi mě trochu štvalo že největšího drsňáka Gavina hrál ten samý herec, jako Dj Bulvu v Klubu sráčů. Při vší úctě k němu :-D. Když už se zdálo, že Curtis všechny své prostředky definitivně vyčerpal, vytáhl eso z rukávu - dramatické vyvrcholení v podobě setsakra povedené a třeskutě zábavné parodie na Titanic. Shrnutí - skvěle jsem se bavil. A i když to na Lásku nebeskou nemá, vůbec bych se nezlobil, kdyby Curtis točil už jen takovéhle filmy. 4,5*.

Myslím že po tak obrovském průseru, jakým byla jednička (mám na mysli tu z roku 2006) všichni doufali, že nic tak hrozného se už nebude opakovat, ale zároveň se báli toho, že nic o moc lepšího už nepřijde. Ona dvojka ale naštěstí podstatně lepší byla. Harald Zwart má evidentně o něco víc vkusu, než jeho předchůdce Shawn Levy. Nesnaží se být za každou cenu vtipný všude, ale jen v určitých momentech (a párkrát mu to dokonce i vychází!). Takže už si nepřipadáte tak trapně, ale koukáte na to jako na vcelku příjemnou průměrnou komedii.

To, co by mohlo stát na začátku kariéry nadějného režiséra, Ritchiemu zašlou slávu nevrátí. Sherlock není ničím víc, než jen vydařenou oddychovkou na sobotní večer, u které prožijete napětí, zasmějete se, mávnete rukou nad několika hluchými, popřípadě hloupými sekvencemi a druhý den už sotva zavzpomínáte. Možná je podstatná část toho dána předvídatelností samotného tématu, nevyhnutelností nutných dějových zvratů a šťastného konce. Herci za jedna. Zábava drahá a žhavá, nikoli však nenahraditelná.

Sam Raimi jako režisér hororových stylovek rozhodně nezklamal a přesto Drag Me to Hell tak úplně nevyplnilo mé představy. Raimimu, ani jeho scénáristovi nedělá problém být originální, být děsiví i vtipní zároveň. Důkazem toho je sám námět, který přímo vybízí k nějakému netradičnímu zpestření a Raimi ani náhodou nezahálel - odporná bába s umělými vyndavacími zuby, co se dokáže mstít stejně efektivně, jako Arnold Schwarzenegger coby terminátor, úžasně, úžasně působivé lekačky na místech, kde je člověk čeká i nečeká a spoustu vtipných okořenění. Nojo, to je všechno fajn, jenže copak bába může vyndavat zuby a zatlačovat oči celý film? Cožpak bafat na diváka se dá pořád? Nebo se snad u hororové bomby roku může divák nepřetržitě smát? Odpověď zní ne. Chyba tohohle filmu je prostě v té celkové nevyváženosti, v tom, že chvíli, kterou jen čučíte s otevřenou pusou vám vynahradí zase ta, kdy jenom zíváte a koukáte na to nic, co se před váma odehrává. Závěr, který by měl působit ze všeho nejstrhujícnějš a nejúžasnějš už mě pak tak nudil, že jsem v tom kině málem usnul a to by se asi stávat nemělo. Raimi prostě nezvládl tok příběhu, nezvládl udělat vrcholy tam, kam měly patřit a nevyvolal u mě ani náhodou ten efekt, při kterém bych se bál jít z kina domů. Nakonec štěstí, že si neodpustil ten závěrečný pád do kolejí.